Váš dopis/ze dne      Značka                      Vyřizuje/linka                V Hradci Králové
2010-01-13             1930/2010-060100-21  Ing.Fajstavrová/209       2010-02-08

Odpověď na žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999, o svobodném přístupu k informacím

      dne 13. ledna 2010 obdrželo Celní ředitelství v Hradci Králové Vaši žádost  o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), formou poskytnutí kopií listin, resp. vnitřních předpisů vyhotovených v rámci Celní správy ČR.  Část Vámi požadovaných informací Vám zasíláme v příloze tohoto dopisu a pro úplnost uvádíme, že uvedená stanoviska byla zpracována zejména na základě aktuálních potřeb/žádostí správců daně a daňových subjektů a odpovídají legislativní úpravě platné v době jejich vzniku. Část z výkladových stanovisek je již v současné době zapracována do stávající platné legislativy, některá stanoviska již nejsou na základě nové legislativní úpravy platná a některá z nich byla překonána sjednocením soudní praxe. Část Vámi požadovaných informací  Vám nemůžeme poskytnout, o odmítnutí části informací  je vydáno samostatné rozhodnutí.        

 

                                               plk. Mgr. Petr Kašpar 
                                            ředitel celního ředitelství
       

 

Příloha:
Souhrn požadovaných údajů

 

Níže uvedená stanoviska byla zpracována zejména na základě aktuálních potřeb/žádostí správců daně a daňových subjektů a odpovídají legislativní úpravě platné v době jejich vzniku. Část z výkladových stanovisek je již v současné době zapracována do stávající platné legislativy, některá stanoviska již nejsou na základě nové legislativní úpravy platná a některá z nich byla překonána sjednocením soudní praxe.

 

I. Doprava vybraných výrobků a obecná ustanovení zákona o spotřebních daních

1.
Č. jednací:  2008/2094/23
Datum:  7.7.2008
Věc:     Zdaňování ztrát MO dopravovaných mezi dvěma DS při neporušenosti závěr – stanovení dne vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit

Vyhláška č. 237/2005 Sb., kterou se stanoví výše technicky zdůvodnitelných ztrát při dopravě a skladování minerálních olejů (dále jen „vyhláška“), stavuje koeficienty pro výpočet ztrát u jednotlivých skupin minerálních dopravovaných nebo skladovaných.
Pokud při dopravě minerálních olejů mezi dvěma daňovými sklady v režimu podmíněného osvobození od daně provozovatel přijímajícího daňového skladu vyznačí při příjmu rozdíl v přijímaném množství minerálních olejů do průvodního dokladu, provozovatel odesílajícího daňového skladu porovná tyto údaje, zda chybějící množství minerálních olejů je v normě ztrát stanovených vyhláškou, či nikoliv.
V případě, že množství chybějících minerálních olejů je nad normu technicky zdůvodnitelných ztrát, je provozovatel odesílajícího daňového skladu povinen přiznat a zaplatit daň z množství minerálních olejů, které je nad normu technicky zdůvodnitelných ztrát podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Provozovateli odesílajícího daňového skladu vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit bez ohledu na to, že nedošlo k porušení závěr a přijímající neuplatnil reklamaci za nedodané zboží.
Den zjištění ztráty minerálního oleje při dopravě je den, kdy provozovatel odesílajícího daňového skladu obdrží 3. díl průvodního dokladu s vyznačeným rozdílem.

2.
Č. jednací:  2008/1890/23
Datum:  4.7.2008
Věc:     Uplatnění osvobození od daně u MO dopravených ve VDO z MS EU

Daňovému subjektu, který dopraví ve volném daňovém oběhu na daňové území České republiky minerální oleje, vznikne povinnost daň přiznat a zaplatit dle § 29 odst. 3 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) bez možnosti uplatnění osvobození od daně dle ustanovení § 49 odst. 1 zákona a to z důvodu, že tyto vybrané výrobky již byly na území EU uvedeny do volného daňového oběhu (bez uplatnění osvobození od daně) a následně dopraveny ve volném daňovém oběhu na daňové území ČR.

3.
Č. jednací:  2008/2017/23
Datum:  27. 6. 2008
Věc:     Doprava zvláštně denaturovaného lihu a výrobků z něj vyrobených ze Slovenské republiky na daňové území České republiky

Stanovisko reaguje na konkrétní podmínky individuálního subjektu. Nelze předat.

4. – původně dvě čísla jednací – sloučené stanovisko
Č. jednací:  2007/4087/23
Datum:  30.11.2007
Věc:     Doprava vybraných minerálních olejů ve volném daňovém oběhu mezi členskými zeměmi EU

Č. jednací:  2007/3330/23
Datum:  10.9.2007
Věc:     Aplikace Článku 3 Směrnice Rady 2003/96/ES

Minerální oleje KN 2710 19 71 až 2710 19 99 jsou podle zákona o spotřebních daních předmětem daně, při dopravě u nich neexistuje žádná výjimka, ale při deklarovaném účelu použití (jiný než pro pohon motorů nebo výroba tepla) u nich nevzniká povinnost daň přiznat a zaplatit.
Subjekty v zemích odeslání pro dopravu těchto minerálních olejů nevystavují zjednodušené průvodní doklady (doklad SAD) s odkazem na Směrnici Rady 2003/96/ES a 92/12/EHS, podle kterých nejsou povinny tento doklad vystavit, protože se na tyto minerální oleje směrnice nevztahují.
Ve Směrnici Rady 2003/96/ES je v Článku 2 odst. 1 definováno, které výrobky jsou považovány za „energetické produkty“ (minerální oleje v ČR). Následně je v Článku 2 odst. 4 vymezeno, na které použití energetických produktů se tato Směrnice Rady 2003/96/ES nevztahuje. Článek 3 pak stanoví, že odkazy Směrnice 92/12/EHS na „minerální oleje“ a „spotřební daň“, pokud se používají na minerální olej, zahrnují všechny energetické produkty a elektřinu a všechny příslušné vnitrostátní nepřímé daně, které jsou podle případu uvedeny v Článku 2 a v článku 4 odst. 2 této směrnice.
Článek 20 upřesňuje, že ustanovení Směrnice 92/12/EHS o sledování a pohybu se vztahují pouze na vyjmenované energetické výrobky (mimo např. minerální oleje kód KN 2710 19 71 až 2710 19 99). Podle stanoviska MF se ustanovení o sledování a pohybu minerálních olejů mezi členskými státy vztahují pouze na minerální oleje uvedené v Článku 20 Směrnice Rady 2003/96/ES. U některých z těchto minerálních olejů je explicitně uvedeno, že se na ně ustanovení vztahuje pouze tehdy, pokud jsou určeny pro pohon motorů nebo jako palivo.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pro minerální oleje, které jsou uvedeny v § 45 odst. 3 písm. c), d), e), f), g), j), k) a l) zákona a některé minerální oleje uvedené v § 45 odst. 3 písm. b) a h) zákona není daňový subjekt povinen vystavit zjednodušený průvodní doklad pro dopravu ve volném daňovém oběhu do jiného členského státu. Po daňovém subjektu tedy nelze vyžadovat vystavení zjednodušeného průvodního dokladu pro dopravu výše definovaných vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy EU.

5.
Č. jednací:  2007/2517/23
Datum:  17. 8. 2007
Věc:     Stanovisko - doprava aromat

Stanovisko řeší problematiku dopravy aromatických látek. Jedná se o dopravu konkrétních aromatických látek konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

6.
Č. jednací:  2007/2533/232
Datum:  16.7.2007
Věc:     Stanovisko k přijímání minerálních olejů KN 27101971 až 27101999 z členských zemí EU

Minerální oleje KN 2710 19 71 až 2710 19 99 jsou jako předmět daně uvedeny v § 45 odst. 3  písm. d) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Při uvedení těchto minerálních olejů do volného daňového oběhu vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit pouze tehdy, jsou-li určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla. V ostatních případech povinnost daň přiznat a zaplatit nevzniká.
Pokud budou tyto minerální oleje dopravovány z jiného členského státu EU, kde byly uvedeny do volného daňového oběhu, bude pro jejich dopravu vystaven zjednodušený průvodní doklad. Pokud budou v České republice přijímány pro jiný účel použití než je pohon motorů nebo výroba tepla, nebude se na ně poskytovat zajištění daně. V případě minerálních olejů uvedených pod kódem KN 3403 se postupuje obdobně.
Při dopravě ve volném daňovém oběhu musí odesílatel vystavit zjednodušené průvodní doklady (SAD).
Zákon implementoval článek 2 Směrnice 2003/96/ES týkající se definice „energetických výrobků“ do § 45 zákona, který definuje předmět daně. Obdobně byl implementován článek 20 Směrnice 2003/96/ES týkající se vymezení okruhu energetických výrobků, které podléhají sledování a pohybu podle Směrnice 92/12/EHS. Tento článek je implementován do § 59 odst. 1 zákona. V případě minerálních olejů 2710 19 71 až 2710 19 99 a 3403 jsme plně v souladu se Směrnicí 2003/96/ES.

7.
Č. jednací:  2006/2251/23
Datum:  22.8.2006
Věc:     Stanovisko k porušování podmínek dopravy vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při provádění kontrol dopravy vybraných výrobků a projednávání porušení předpisů. Vzhledem k detailním popisům postupů, forem a taktiky prováděných kontrol je stanovisko určeno výhradně pro služební potřebu. Zveřejnění stanoviska by mohlo v praxi přímo ohrozit efektivitu prováděných kontrol. Nelze předat.

 

8.
Č. jednací:  2006/2572/23
Datum:  22.8.2006
Věc:     Stanovisko k postupu při stěhování daňového skladu

Stanovisko řeší problematiku „stěhování„ konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

9.
Č. jednací:  2005/3778/23
Datum:  12. 9. 2005
Věc:     Stanovisko k dopravě VV uvedených do VDO v jiném členském státě pro účely podnikání a pro osobní potřebu

V ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) jsou právnické nebo fyzické osobě odebírající vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu z jiného členského státu pro účely podnikání před jejich odebráním uloženy následující povinnosti
a) registrovat se jako plátce spotřební daně,
b) oznámit celnímu úřadu množství vybraných výrobků a
c) poskytnout zajištění daně.
Ustanovení § 29 odst. 3 zákona o spotřebních daních stanoví, pokud právnická nebo fyzická osoba nedodrží postup uvedený v § 29 odst. 1 zákona o potřebních daních, je povinna podat daňové přiznání a zaplatit daň následující pracovní den po přijetí výrobků.
Tato ustanovení nelze vykládat tak, že osobě je dáno na výběr, který postup si zvolí. Ustanovení § 29 odst. 1 zákona o spotřebních daních jednoznačně stanoví povinnosti daňového subjektu, jejichž nesplnění může být sankcionováno uložením pokuty dle § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), neboť jedná se o nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, vyplývající ze zákona. Ustanovení § 29 odst. 3 zákona o spotřebních daních tak zpřísňuje podmínky, za nichž je osoba, která nesplnila povinnosti uložené § 29 odst. 1 zákona o spotřebních daních, povinna podat daňové přiznání a zaplatit daň.
V případě zjištění nesplnění povinností uvedených v ustanovení § 29 odst. 1, popř. odst. 3 zákona o spotřebních daních, nebylo-li dosud podáno daňové přiznání, je možné postupovat tak, že minerální oleje budou podle § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních zajištěny. Bude-li daňové přiznání podáno, není nutné ukládat propadnutí zajištěných vybraných výrobků, uložení pokuty podle § 37 zákona o správě daní a poplatků bude v takovémto případě dostačující.
V případě, že jsou dopravovány minerální oleje v množství větším, než je stanoveno v § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních a osoba, která tyto minerální oleje dopravuje, vyhovuje podmínkám určení použití vybraných výrobků pro osobní spotřebu ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 zákona o spotřebních daních, může celní úřad ve smyslu § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních rozhodnout o tom, že za vybrané výrobky určené pro osobní spotřebu lze považovat i větší množství, než je uvedeno v § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních, vyplyne-li to z posouzení všech skutečností. Z toho vyplývá, že se zde uplatní správní uvážení celního úřadu, které se však musí opírat o skutečnosti uvedené v § 32 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Fyzická osoba, která takto bude dopravovat vybrané výrobky určené pro osobní spotřebu, nebude mít pro dopravu vydaný zjednodušený průvodní doklad. Použití zjednodušeného průvodního dokladu se řídí nařízením Komise č. 3649/92 a ustanovením § 30 zákona o spotřebních daních. Je nutné podotknout, že vybrané výrobky musí být dopravovány s dokladem vystaveným v jiném členském státě prokazujícím, že se jedná o vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu.

10.
Č. jednací:  2006/605/23 + doplnění č.j.34255/2009-900000-23 ze dne 21.10.2009
Datum:  24.2.2006
Věc:     Stanovisko k dopravě VV v režimu podmíněného osvobození od daně na DÚ ČR a mezi MS EU

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při provádění kontrol dopravy vybraných výrobků a projednávání porušení předpisů. Vzhledem k detailním popisům postupů, forem a taktiky prováděných kontrol je stanovisko určeno výhradně pro služební potřebu. Zveřejnění stanoviska by mohlo v praxi přímo ohrozit efektivitu prováděných kontrol. Nelze předat.

11.
Č. jednací:  2006/433/23
Datum:  14.2.2006
Věc:     Stanovisko k zajištění dopravy vybraných výrobků bankovní zárukou

Stanovisko řeší problematiku použití bankovní záruky konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

12.
Č. jednací:  2005/1239/23
Datum:  28.11.2005
Věc:     Stanovisko k dopravě a vrácení daně

Stanovisko řeší problematiku dopravy a vrácení daně konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

13.
Č. jednací:  2005/3474/23
Datum:  31.8.2005
Věc:     Stanovisko k zajištění daně při dopravě vybraných výrobků bankovní zárukou

Stanovisko řeší problematiku použití bankovní záruky konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

 
II. Problematika minerálních olejů

1.
Č. jednací:  2008/4230/23
Datum:  18. 12. 2008
Věc:     Doprava petroleje (KN 2710 19 25), který podléhá značkování, do daňového skladu

Problematiku značkování některých dalších minerálních olejů upravuje část pátá zákona
č. 353/2003  Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Technický petrolej KN 2710 19 25 je jako předmět značkování uveden v § 134m odst. 1 písm. b) zákona. Podle zásad značkování uvedených v § 134n zákona smí minerální oleje uvedené v § 134m odst. 1 zákona na daňovém území České republiky značkovat výhradně výrobce, který je vybaven dávkovacím a mísícím zařízením pro značkování těchto olejů.
Pokud bude technický petrolej dopravován z jiného členského státu EU v režimu podmíněného osvobození od daně, je příjemce těchto olejů povinen zajistit jejich značkování ještě před vstupem na daňové území ČR, bez ohledu na to, zda je příjemcem provozovatel daňového skladu nebo oprávněný příjemce.
Z výše uvedeného vyplývá, že technický petrolej musí být označkován ještě před vstupem na daňové území ČR, i když bude do České republiky dopravován do daňového skladu a po celou dobu nakládání s ním v daňovém skladu se bude nacházet v režimu podmíněného osvobození od daně.

2.
Č. jednací:  2008/2656/23
Datum:  1. 12. 2008
Věc:     Stanovisko k problematice zdaňování ropných plynů

Pokud daňový subjekt, u kterého bylo provedeno místní šetření, skladuje zkapalněné ropné plyny určené k použití, nabízené k prodeji nebo používané pro výrobu tepla, uvedené pod kódy nomenklatury 2711 12 11 až 2711 19 a tyto jsou již uvedeny do volného daňového oběhu, není z daňového hlediska podstatné, jak bude dále s takovým produktem nakládáno. Podle zákona o SPD jsou tyto zkapalněné ropné plyny zdaněny a nepodléhají již dani ze zemního plynu a některých dalších plynů podle ZDzP z důvodu změny jejich skupenství v zásobnících v průběhu spotřeby.

3.
Č. jednací:  2008/3365/23
Datum:  3. 11. 2008
Věc:     Osvobození minerálních olejů od daně pro plavby

Motorová nafta s obsahem biopaliva (v současné době převážně MEŘO) určená jako pohonná hmota je předmětem daně podle § 45 odst. 2 písm. j) zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Nárok na osvobození
od daně z minerálních olejů podle § 49 odst. 12 zákona je možné uplatnit pouze v případě, že se jedná o minerální oleje uvedené v § 45 odst. 1 písm. b) zákona.
Při striktním výkladu zákona a vzhledem ke skutečnosti, že od nabytí účinnosti novelizace zákona o ochraně ovzduší do současné doby nedošlo k novelizaci § 49 odst. 12 zákona, by daňové subjekty nemohly uplatnit nárok na osvobození od spotřební daně u motorové nafty s obsahem biopaliva.
Jednou z náležitostí dokladu prokazujícího oprávněné nabytí minerálních olejů osvobozených od daně, je kód kombinované nomenklatury. Pokud bude uveden kód kombinované nomenklatury 2710 19 41, lze tento minerální olej podřadit mezi minerální oleje uvedené v širším vymezení jako předmět daně v § 45 odst. 1 písm. b) zákona.
O této nejasnosti v zákoně, která by mohla způsobovat výkladové problémy, bude zaslána informace na MF a bude pravděpodobně řešena novelou zákona stejně, jako tomu bylo u § 57 zákona. Obdobně by měl být řešen § 55 zákona, který se týká vrácení daně z minerálních olejů ozbrojeným silám členských států NATO.
V případě nafty s biosložkou do 5% hm. se proto bude uplatňovat vrácení daně stejně jako u nafty bez obsahu biosložky (§ 55 zákona), a uplatňovaný nárok na osvobození od daně pro naftu s biosložkou do 5% hm. podle § 49 odst. 12 zákona se bude považovat za oprávněný.

4.
Č. jednací:  2008/2757/23
Datum:  13. 8. 2008
Věc:     Kontrolní list měřidla výdejního stojanu čerpací stanice LPG

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při provádění kontrol. Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu, nelze předat.

5.
Č. jednací:  2008/2200/23
Datum:  9. 7. 2008
Věc:     Nakládání s osvobozenou MONA nakoupenou do 31. 12. 2006,
ale spotřebovávanou od 1. 1. 2007 – lodní doprava

Zákon č.353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) upravuje osvobození minerálních olejů používaných pro plavbu v § 49 zákona.
Znění zákona platné do 31. 12. 2006 umožňovalo osvobodit minerální oleje pro plavby po vodách na daňovém území České republiky. Toto ustanovení se netýkalo minerálních olejů používaných pro soukromá rekreační plavidla.
Znění zákona platné od 1. 1. 2007 zúžilo osvobození na minerální oleje používané jako pohonná hmota pro plavby pouze na minerální oleje používané jako pohonné hmoty pro plavby po vodách na daňovém území České republiky, a to výhradně pro plavby z daňového území České republiky na daňové území jiného členského státu nebo pro plavby z jiného členského státu na daňové území České republiky. Toto osvobození se netýká minerálních olejů používaných pro soukromá rekreační plavidla.
Daňový subjekt, který nabyl do 31. 12. 2006 minerální oleje pro plavby osvobozené
od spotřební daně oprávněně, může samozřejmě s těmito minerálními oleji po 1. 1. 2007 dále nakládat. Rozhodující je, k jakému účelu tyto minerální oleje použije. Pokud je použije pro účely definované v § 49 zákona platného od 1. 1. 2007, osvobození u takto použitých minerálních olejů trvá a nevznikne jejich použitím daňovému subjektu povinnost daň přiznat a zaplatit.
Pokud však daňový subjekt použije tyto osvobozené minerální oleje po 1. 1. 2007 k jinému účelu, než na které se osvobození od 1. 1. 2007 vztahuje (v tomto případě – plavba pouze na daňovém území ČR), pak podle § 9 odst. 3 písm. b) zákona okamžikem jejich použití pro jiné účely, než na které se osvobození vztahuje, vzniká daňovému subjektu povinnost daň přiznat a zaplatit.
Okamžikem použití se rozumí den, kdy dochází k jejich spotřebě při vykonávání plavby na daňovém území. Nejedná se tedy o den, kdy byly minerální oleje umístěny (natankovány)
do provozní nádrže.
Pokud tedy daňový subjekt vlastnil k 1. 1. 2007 osvobozené minerální oleje, ať už byly umístěny v provozních nádržích lodí nebo ve skladovacích nádržích, které takto oprávněně nabyl do 31. 12. 2006, je pro vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit rozhodující, kdy byly tyto minerální oleje použity pro jiný účel, než na který se osvobození od daně ve znění zákona
k 1. 1. 2007 vztahuje, tedy kdy byly skutečně spotřebovány (spáleny v motorech).

6.
Č. jednací:  2008/1941/23
Datum:  17. 6. 2008
Věc:     Stanovisko – posouzení činností k. tzv „zelené naftě“

Na činnost „dusání, rozhrnování siláže, zakrývání fólií a zatížení panely“, lze nárokovat vrácení části spotřební daně dle § 57 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“).
Poplatník dle § 57 odst. 6 písm. zákona o SPD prokazuje nárok na vrácení daně dokladem o prodeji minerálních olejů uvedených v § 45 odst. 1 písm. b) a v § 45 odst. 2
písm. c) zákona o SPD, evidencí o skutečné spotřebě těchto výrobků, dokladem o zaevidování do evidence zemědělského podnikatele a dokladem z evidence využití zemědělské půdy podle uživatelských vztahů („Registr LPIS“).
Prováděcí vyhláška č. 48/2008 Sb., o způsobu výpočtu nároku na vrácení spotřební daně zaplacené v cenách některých minerálních olejů spotřebovaných v zemědělské prvovýrobě (dále jen „vyhláška“), dle § 57 odst. 14 zákona o SPD stanovuje způsob a podmínky vedení dokladů a evidence.
Evidence, kterou daňový subjekt prokazuje nárok na vrácení spotřební daně, dle § 2 odst. 1 vyhlášky, musí obsahovat údaje o skutečně nakoupeném množství minerálních olejů a jejich skutečné spotřebě v zemědělské prvovýrobě za zdaňovací období, kde dle § 2 odst. 3 vyhlášky se do měsíčního přehledu o nákupu, spotřebě minerálních olejů, místě spotřeby, druhu vykonávané práce a uplatněném nároku uvádí spotřeba souhrnnou položkou, zvlášť za každý použitý minerální olej.
Vámi zmiňovaným číslem produkčního bloku bylo zřejmě myšleno místo spotřeby v evidenci o spotřebě pohonných hmot (PHM). V kolonce „místo spotřeby“ subjekt uvádí označení půdního bloku, tak jak je uveden v Registru LPIS. Lze také užívat i místní označení, pokud daňový subjekt ve své evidenci povede a správci daně pro případ kontroly předloží přehled, z něhož bude zřejmé, která pole užitého místního označení se nacházejí na tom kterém půdním bloku.
U činností např. dusání, rozhrnování siláže, senáže apod., které se neprovádějí
na půdních blocích, ale přesto souvisí s naskladněním siláže (senáže) na 1. sklad (silážní jáma) se do evidence o spotřebě PHM v kolonce „místo spotřeby“ v tomto případě uvede identifikace silážní (senážní) jámy (číselné označení objektu nebo číslo parcely nebo slovní popis umístění).

7.
Č. jednací:  2008/1202/23
Datum:  19. 5. 2008
Věc:     Přepočítací koeficienty pro zkapalněné ropné plyny (LPG)

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při provádění kontrol LPG. Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu, nelze předat.

8.
Č. jednací:  2008/228/23
Datum:  16. 1. 2008
Věc:     Vrácení spotřební daně podle § 57 zákona o SPD u minerálního oleje s biosložkou dle § 45 odst. 2 písm. j

V ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“) je uvedeno, na které minerální oleje lze za splnění dalších podmínek uplatnit nárok na vrácení spotřební daně. Jsou zde uvedeny minerální oleje uvedené v ustanovení § 45 odst. 1 písm. b) a § 45 odst. 2 písm. c) zákona o SPD. Vzhledem k účinnosti novely zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší se může vyskytnout případ, kdy na faktuře předložené subjektem uplatňujícím nárok na vrácení spotřební daně dle § 57 zákona o SPD bude uvedeno číslo vybraného výrobku 271085 minerálního oleje s bioložkou dle § 45 odst. 2 písm. j). Otázkou tedy zůstává, zda lze uplatnit nárok na vrácení spotřební daně i v případě nafty s bioložkou (§ 45 odst. 2 písm. j).
Pokud správce daně z dokladů přiložených k DAP na uplatnění nároku na vrácení daně zjistí, že pro zemědělskou prvovýrobu byla použita motorová nafta s obsahem MEŘO do 5% hm., pak se jedná o minerální olej, který jako předmět daně je uveden v § 45 odst. 2 písm. j) zákona o SPD.
Jednou z náležitostí dokladů je kód kombinované nomenklatury. Pokud bude uveden jeden z kódů 2710 19 41 až 2710 19 49, lze tento minerální olej podřadit mezi minerální oleje uvedené v širším vymezení jako předmět daně v § 45 odst. 1 písm. b) zákona o SPD.
V případě nafty s biosložkou do 5% hm. se proto bude uplatňovat vrácení daně stejně jako u nafty bez obsahu biosložky.

9.
Č. jednací:  2008/927/23
Datum:  26. 3. 2008
Věc:     Likvidace směsí obsahujících odpadní oleje ve spalovnách

Dle sdělení směsi a kaly přijímané k likvidaci obsahují jedy. Jde v různém procentním poměru vždy o tři složky:
1. použitý olej, obvykle identifikovatelný jako minerální
2. vodu
3. pevnou složku (např. kovové zbytky z obrábění, pevnou část kalů, odštěpky z motorů nebo převodovek apod.)
Likvidace je prováděna buď vlastními prostředky, nebo nákupem služby
u specializované spalovny, která musí mít zvláštní vybavení pro tento způsob spalování. Podle závazných předpisů je tento způsob likvidace prováděn smícháním s jinými druhy (pevných) odpadů a následně tato směs pálena v pecích s plynovými hořáky. Teploty předepsané k tomuto druhu likvidace jsou nejméně 1.250 stupňů C. Důvodem takto vysoké teploty, je nutnost likvidace jedovatých složek směsi.
Některé odpadní oleje s vyšším obsahem hořlavého odpadu by hořely i bez plynových hořáků, ale v těchto nízkých teplotách hoření by nedošlo k likvidaci zdraví jedovatých složek.  Hoření obstarávají plynové hořáky, kaly ani směsi odpadních olejů nejsou samy schopny dosáhnout teploty předepsané pro hoření pro likvidaci podle zákona. Jsou tedy předmětem spalování, nikoliv jeho aktivní složkou.
Ve všech případech jde o teplo vznikající spalováním nakupovaného plynu nikoliv odpadních olejů. Teplotu dosahovanou spalováním plynu likvidované odpady neustále snižují a teplo je tedy likvidací spotřebováváno, nikoliv vyráběno.
Ve výše uvedeném případě, který popisujete ve svém dopise, se nejedná o výrobu tepla spalováním směsí a kalů obsahujících odpadní oleje. Ve svém stanovisku vycházíme z Vašeho sdělení, že uvedené směsi a kaly nepodporují dosahování požadovaných teplot, ale naopak jejich přidáním dochází k ochlazení ve spalovacím zařízení.
Bude se tedy jednat o jiný účel použití odpadních olejů než je pro pohon motorů nebo výrobu tepla a subjektům, které s těmito směsmi a kaly budou takto nakládat, nebude vznikat povinnost daň přiznat a zaplatit podle 46 písm. g) a h) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.

10.
Č. jednací:  2007/4066/23
Datum:  12. 11. 2007
Věc:     Skladování a umístění minerálních olejů v daňovém skladu

V daňovém skladu mohou být umístěny vybrané výrobky již propuštěné do volného daňového oběhu, pokud tam byly umístěny v okamžiku, kdy nabylo právní moci povolení k provozování tohoto daňového skladu, a to nejdéle po dobu stanovenou v § 19 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Tyto vybrané výrobky musí být skladovány a evidovány samostatně.
Podmínka samostatného skladování těchto vybraných výrobků neplatí podle § 59 odst. 3 zákona pro minerální oleje uvedeno v § 59 odst. 1 zákona. Pojem „nemusí být oddělení skladovány“ znamená, že mohou být skladovány ve společné nádrži, v níž nelze odlišit, která část minerálních olejů se nachází v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, a která ve volném daňovém oběhu.
Pro minerální oleje, které nejsou v § 59 odst. 1 uvedeny, ustanovení § 59 odst. zákona nelze aplikovat, neboť jsou v daňovém skladu umístěny vždy ve volném daňovém oběhu, bez ohledu na skutečnost, zda byly na místě daňového skladu již při jeho založení nebo sem byly dopraveny až v průběhu jeho provozování. To nebrání tomu, aby tyto minerální oleje byly umístěny v samostatných nádržích nebo obalech v jednom daňovém skladu vedle jiných minerálních olejů.
Pojem „umístění“ se vztahuje k minerálním olejů již uvedených do volného daňového oběhu a nacházejících se v daňovém skladu, tj. jak k minerálním olejů, které nejsou uvedeny v § 59 odst. 1 zákona, tak k minerálním olejům, pro které lze uplatnit režim podmíněného osvobození od spotřební daně, a v daňovém skladu byly umístěny ve volném daňovém oběhu podle § 19 odst. 5 zákona. Tento pojem u vybraných výrobků odlišuje, že se nejedná o skladování v režimu podmíněného osvobození od daně.
Minerální oleje ve volném daňovém oběhu mohou být umístěny v daňovém skladu za podmínek uvedených výše.
Pokud mají být v daňovém skladu spotřebovány topné oleje za účelem vytápění, je možné je přijímat v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a spotřební daň odvést po jejich spotřebě nebo místa skladování a spotřeby vyjmout z prostor daňového skladu podle poslední věty § 3 písm. f) zákona.
Motorová nafta ve volném daňovém oběhu pro pohon motorových vozidel daňového skladu může být skladována v samostatné nádrži, která bude vyjmuta z daňového skladu.
Umísťování dopravních prostředků s nákladem minerálních olejů uvedených do volného daňového oběhu není v souladu s § 19 odst. 4 zákona. Pokud je takové umístění v daňovém skladu nutné, např. z důvodu stáčení dalších minerálních olejů do dopravních prostředků, je nezbytné toto ošetřit v podmínkách daňového skladu, a to např. stanovením trasy pro pohyb těchto dopravních prostředků a vyjmutím této trasy z daňového skladu. U parkování autocisteren se zbytky minerálních olejů lze řešit obdobně.
Umísťování vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu ve větším množství do daňového skladu není v souladu s § 19 odst. 4 zákona. Pokud subjekt potřebuje pro umístění vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu prostory daňového skladu, musí být tyto prostory před takovýmto umístěním z daňového skladu vyjmuty.
Provozovatel může do daňového skladu přijímat jenom vybrané výrobky uvedené v povolení. Tj. pokud provozovatel daňového skladu na výrobu minerálních olejů potřebuje do daňového skladu přijímat jinou komoditu, např. líh k výrobě ETBE, musí být nejprve příslušným způsobem upraveno povolení k provozování daňového skladu.
Podmínky k provozování daňového skladu mají daňovému skladu umožnit provoz související s výrobou, skladováním, úpravou, přijímáním a odesíláním vybraných výrobků. Pokud je při provozování daňového skladu nezbytné umístit do daňového skladu vybraný výrobek osvobozený od spotřební daně, který zde má být spotřebován, jako např. líh pro laboratoř (zároveň je vydáno zvláštní povolení k přijímání a užívání takového lihu), a prostory, kde je užíván, nelze z technických důvodů vyjmout z daňového skladu, lze v takto odůvodněných případech umístění vybraného výrobků povolit.
Obdobně je možné, aby se v daňovém skladu nacházely zdaněné vybrané výrobky, které jsou v daňovém skladu při jeho běžném provozu, ale na výrobě, skladování nebo zpracování se nepodílí, např. pohonné hmoty v nádržích vozidel daňového skladu, tabákové výrobky zaměstnanců apod.

11.
Č. jednací:  2007/3923/23
Datum:  6. 11. 2007
Věc:     Stanovisko ve věci výroby ostatních benzínů

Minerální olej KN 2710 19 29 nelze osvobodit podle § 49 odst. 2 zákona č. 353/2003 sb.,
o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), neboť se nejedná
o ostatní benzín definovaný v § 45 odst. 1 zákona.
Používá-li daňový subjekt minerální oleje osvobozené od spotřební daně KN 2710 11 21 a 2710 19 29 k výrobě minerálního oleje KN 2710 11 25 mimo daňový sklad, vzniká mu povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň podle § 9 odst. 3 písm. b) zákona, a to z minerálních olejů osvobozených od spotřební daně, neboť je použil pro jiné účely, než na které se osvobození vztahuje. Zároveň mu výrobou mimo daňový sklad vzniká povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z vyrobeného minerálního oleje podle § 9 odst. 1 zákona.
Současně porušil ustanovení § 19 odst. 3 zákona, neboť minerální oleje KN 2710 11 25 mohou být vyráběny výhradně v podniku na výrobu vybraných výrobků podle § 19 odst. 2 písm. a) zákona.
Dle § 19 odst. 3 zákona se vybrané výrobky mohou vyrábět výhradně v podniku na výrobu vybraných výrobků. Toto ustanovení se nevztahuje na minerální oleje, které nejsou uvedeny
v § 59 odst. 1 zákona. Minerální oleje KN 2710 11 25 jsou uvedeny v § 59 odst. 1 písm. c) zákona, tj. na tento minerální olej se vztahuje povinnost výroby v daňovém skladu.
Poznámka, že na tento KN se podmíněné osvobození od spotřební daně použije pouze při hromadné obchodní dopravě, řeší podmíněné osvobození od daně při přepravě. Touto poznámkou není dotčena povinnost výroby v daňovém skladu, stejně jako touto poznámkou není dotčeno umístění minerálních olejů v daňovém skladu podle § 19 odst. 4 zákona.
Poznámku k uplatnění podmíněného osvobození od spotřební daně pouze při hromadné obchodní dopravě zároveň nelze vykládat bez ohledu na ostatní ustanovení zákona. Dle § 24 a § 25 zákona musí být doprava vybraných výrobků v podmíněném systému zahájena vždy v daňovém skladu, což by výklad u těchto minerálních olejů znemožnil. Tento problém by pak neřešilo ani ustanovení § 58a odst. 2 zákona, které umožňuje dopravu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně i mezi subjekty, kteří nejsou provozovateli daňového skladu. Toto ustanovení se však vztahuje pouze na některé dotčené minerální oleje a pouze
na dopravu po daňovém území České republiky.
Z výše uvedeného vyplývá povinnost výroby výše uvedeného minerálního oleje v daňovém skladu, který je podnikem na výrobu vybraných výrobků.

12.
Č. jednací:  2007/2782/23
Datum:  31. 7. 2007
Věc:     Stanovisko – kolaudační rozhodnutí pro zásobníky na ZRP

Předmětné stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

13.
Č. jednací:  2007/1787/23
Datum:  15. 5. 2007
Věc:     Sjednocení postupu – dávkovací a mísící zařízení pro značkování a barvení minerálních olejů

Dle ustanovení § 134c odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), se mohou minerální oleje značkovat a barvit výhradně v daňovém skladu, který je vybaven dávkovacím a mísícím zařízením pro značkování a barvení těchto olejů.
Dle ustanovení § 134g odst. 3 písm. e) zákona musí provozovatel daňového skladu v návrhu na vydání povolení ke značkování a barvení vybraných minerálních olejů uvést údaje o instalovaném zařízení a technickou dokumentaci zařízení na značkování a barvení minerálních olejů.
Z výše uvedeného vyplývá, že zařízení musí být nedílnou součástí daňového skladu a z technické dokumentace musí vyplývat, jaká je návaznost na výrobní nebo skladovací technologii minerálních olejů, které podléhají značkování a barvení.
Nelze tedy připustit, v případě vsádkového způsobu značkování a barvení minerálních olejů, způsob přidávání značkovací látky a barviva pomocí odměrného válce do autocisterny a zajištění homogenního promíchání směsi s minerálním olejem napuštěním minerálního oleje do autocisterny.
U vsádkového způsobu je tedy nutné mít v daňovém skladu vyčleněnu nádrž s míchacím zařízením, ve které bude prováděno značkování a barvení minerálních olejů, a případně skladovací nádrže pro takto upravené oleje před jejich vydáním z daňového skladu, aby bylo možné efektivně provádět kontrolu dodržování povinností souvisejících se značkováním a barvením minerálních olejů. Z automobilové cisterny se spodním plnění, kterých je v současné době většina, nelze totiž při kontrole na silnici odebrat vzorek minerálního oleje.
V případě kontinuálního způsobu značkování a barvení lze připustit, že značkování a barvení minerálních olejů se provádí aditivační metodou těsně před jejich stočením do autocisterny, pokud toto aditivační zařízení včetně měřidel je zabezpečeno tak, že jakákoliv neoprávněná manipulace se zařízením nebo měřidly by byla snadno a rychle odhalitelná (např. přiložení celních závěr).

14.
Č. jednací:  2007/1242/23
Datum:  3. 4. 2007
Věc:     Uplatňování nároku vrácení SPD ze „zelené nafty“

Dle § 57 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, vzniká nárok na vrácení daně právnickým a fyzickým osobám provozujícím zemědělskou prvovýrobu, pro kterou byly tyto minerální oleje prokazatelně použity.  
Nárok na vrácení daně vzniká při spotřebě pohonných hmot (PHM) během přesunu zemědělské techniky mezi jednotlivými pozemky v rámci jednoho zemědělského podniku, jelikož nárokovat vratku lze na spotřebu PHM zemědělské techniky při cestě z místa pobytu či sídla zemědělce na pozemky v souvislosti s činnostmi v zemědělské prvovýrobě.
Nárok na vrácení daně není možné uplatnit při spotřebě PHM při přesunu mezi jednotlivými zemědělskými podniky, jelikož se nejedná o činnost související se zemědělskou prvovýrobou a zároveň není zcela jasné, který ze dvou subjektů, by si mohl vratku nárokovat.

15.
Č. jednací:  2007/208/23
Datum:  13. 3.2007
Věc:     Žádost o stanovisko k § 59 zákona o spotřebních daních

Ustanovení § 59 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) určuje, že „v daňovém skladu mohou být společně s minerálními oleji v režimu podmíněného osvobození od daně umístěny i minerální oleje, které nejsou uvedeny v odstavci 1, a minerální oleje již uvedené do volného daňového oběhu, které jsou v daňovém skladu umístěny za podmínek stanovených v § 19 odst. 5“.
Z výše uvedeného vyplývá, že v daňovém skladu mohou být skladovány:
a) výrobky uvedené v § 59 odst. 1 v režimu podmíněného osvobození od daně,
b) výrobky neuvedené v §59 odst. 1 v jiném režimu než podmíněném osvobození od daně (z ustanovení § 59 odst. 1 zákona totiž jednoznačně plyne, že režim podmíněného osvobození nelze uplatnit na jiné výrobky než ty, které jsou v odstavci 1 uvedeny),
c) výrobky, které jsou v daňovém skladu umístěny za podmínek stanovených v § 19 odst. 5 zákona.
Závěrem upozorňujeme, že není možné přijímat a odesílat, pokud se jedná o distribuční daňový sklad, v režimu podmíněného osvobození od daně jiné výrobky než výrobky uvedené v § 59 odst. 1 zákona.   

16.
Č. jednací:  2005/3902/23
Datum:  6. 12. 2005
Věc:     Barvení a značkování pohonných hmot

Pokud ve vzorku motorové nafty odebrané z nádrže dopravního prostředku bude identifikováno jakékoliv množství směsi značkovače a barviva, jedná se o porušení zákona
č. 136/1994 Sb., o barvení a značkování některých uhlovodíkových paliv a maziv a
o opatřeních s tím souvisejících a o změně dalších zákonů (dále jen „zákona o BZ“). Konkrétně se jedná o porušení zákazu barvit a značkovat paliva a maziva uvedená v § 2 odst. 2 zákona o BZ. Z těchto důvodu nelze brát v úvahu ustanovení § 4 odst. 5 zákona o BZ, protože toto ustanovení se týká paliv a maziv, která se ze zákona barvit a značkovat musí.
Dle zákona o barvení a značkování není dovoleno dopravovat a skladovat barvené a značkované minerální oleje v nádobě, která je ve spojení s motorem, jakož i stáčet je do takové nádoby nebo je užívat pro pohon motorového vozidla. Osoba, která použije barvené a značkované minerální oleje, které se podle zákona o BZ barvit a značkovat nesmí, pro pohon motoru poruší ustanovení § 6 písm. d) zákona o BZ. Pokud se bude jednat o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele, hrozí této osobě za toto jednání sankce podle § 9 odst. 1 zákona o BZ.  Pokud se bude jednat o fyzickou osobu, hrozí této osobě za toto jednání sankce podle § 10 odst. 1 zákona o BZ.

17.
Č. jednací:  2006/2234/23
Datum:  20. 7. 2006
Věc:     Zelená nafta – pěstování travního porostu na orné půdě

Podle zákona o zemědělství § 3i a LPISu se ornou půdou rozumí zemědělsky obhospodařovaná půda, na které se pěstují v pravidelném zemědělské plodiny a která není travním porostem (za ornou půdu lze také považovat dvouleté i víceleté pěstování plodin na orné půdě - tedy i porost s převahou travin - výsledný produkt seno, pokud je to v souladu s užívanou zemědělskou praxí, za víceletou pícninu na orné půdě se nepovažuje porost s převahou travin, který se na daném pozemku vyskytuje více než 5 let). Travním porostem je stálá pastvina, popřípadě souvislý porost s převahou travin (nebo jiných bylinných pícnin) určený ke krmným účelům nebo k technickému využití, který může být nejvýše jednou za 5 let rozorán za účelem zúrodnění.
Podle čl. 2 Nařízení Komise (ES) č. 796/2004 je "ornou půdou" půda obdělávaná za účelem produkce plodin a půda vyňatá z produkce nebo udržovaná v dobrých zemědělských a enviromentálních podmínkách v souladu s čl. 5 Nařízení Komise (ES) č. 1782/2003 nebo půda pod skleníky nebo pevným či mobilním krytem, "stálou pastvinou" půda využívaná k pěstování trav nebo jiných zelených pícnin na přírodních (přirozený osev) nebo uměle vytvořených (umělý osev) plochách, které nejsou zahrnuty do střídání plodin v hospodářství po dobu 5 let nebo déle.

18.
Č. jednací:  2006/968/23
Datum:  31. 3. 2006
Věc:     Stanovisko k dopravě hnědouhelného generátorového dehtu ve VDO

Hnědouhelný generátorový dehet (dále jen „HGD“) sazebního zařazení 2706 celního sazebníku je uveden jako předmět daně v § 45 odst. 3 písm. b) zákona 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).  Pokud je tento výrobek uveden do volného daňového oběhu pro pohon motorů nebo výrobu tepla, vzniká u něho povinnost daň přiznat a zaplatit. V souladu s § 48 odst. 10 zákona se pak tento výrobek zdaňuje sazbou daně 472 Kč/ 1 tunu.
Podle § 59 odst. 1 zákona nelze pro výrobek uplatnit režim podmíněného osvobození od daně při jeho výrobě, tedy ani při jeho dopravě. HGD bude na daňovém území dopravován ve volném daňovém oběhu s doklady podle § 5 zákona. Obdobně se bude postupovat při dopravě mezi členskými zeměmi EU. HGD bude dopravován ve volném daňovém oběhu se zjednodušeným průvodním dokladem. Zajištění na dopravu HGD ve volném daňovém oběhu se nebude poskytovat.

19.
Č. jednací:  2006/930/23
Datum:  28. 3. 2006
Věc:     Zvláštní povolení – tribotechnický servis

Existují dvě společnosti, které nakládají s minerálními oleji. Jedna společnost vyrábí čerpadla minerálních olejů a minerální oleje používá jako testovací kapaliny pro zjištění, zda vyráběná čerpadla splňují všechny technické parametry. Druhá společnost zajišťuje dodávky minerálního oleje pro testování čerpadel a zároveň jejich ekologickou likvidaci. Jedná se o tyto druhy minerálních olejů.
1) Minerální olej 1 – KN 2710 19 49 – účel užití je řezná kapalina při třískovém obrábění čerpadel,
2) Minerální olej 2 – KN 2710 19 41 – účel užití je testovací kapalina, kterou je zkoušena těsnost vyrobených čerpadel,
3) Minerální olej 3 – KN 2710 19 45 – účel užití je testovací kapalina, kterou je zkoušena těsnost vyrobených čerpadel.
Pro popsaný účel použití minerálních olejů lze uplatnit osvobození od daně podle § 49 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Zvláštní povolení bude vydáno pro obě společnosti, přičemž společnost zajišťující dodávky minerální oleje (prodej) pro testování bude mít vydáno povolení na přijímání a prodej (§ 53 odst. 1 zákona) a společnost vyrábějící čerpadla bude mít vydáno povolení na přijímání a užívání minerálních olejů (§ 13 zákona). Na základě těchto zvláštních povolení budou obě společnosti nakládat s minerálními oleji osvobozenými od daně.
Použité minerální oleje „odpad“ jsou na základě smlouvy o nakládání s odpady a přepravě odpadů mezi výrobcem čerpadel a dodavatelem minerálních olejů (společností zabývající se
ekologickou likvidací nebezpečných odpadů), likvidovány spálením ve speciálních pecích na základě povolení Ministerstva životního prostředí o nakládání s nebezpečnými odpady. V tomto případě budou osvobozené minerální oleje v rámci likvidace použity pro výrobu tepla. Okamžikem použití minerálních olejů pro jiný účel použití, než na který se vztahuje osvobození (předání k likvidaci) bude u těchto minerálních olejů vznikat povinnost daň přiznat a zaplatit, protože budou použity pro jiný účel použití, než na které se vztahuje osvobození od daně (§ 9 odst. 3 písm. b) zákona).
Vzhledem k tomu, že se jedná o minerální oleje sazebního zařazení 2710 19 41 až 2710 19 49, budou se tyto minerální oleje zdaňovat sazbou 9 950 Kč na 1000 litrů. Pokud budou splněny všechny podmínky § 56 zákona (vč. barvení a značkování), může společnost, která tyto minerální oleje použila pro výrobu tepla, nárokovat vrácení daně podle výše uvedeného ustanovení.

20.
Č. jednací:  2005/3814/23
Datum:  10. 11. 2005
Věc:     Stanovisko k oprávněním správce daně při administraci vratky podle § 57 zákona o spotřebních daních

Správce daně je oprávněn kontrolovat čerpání ročního limitu spotřeby pohonných hmot stanoveného pro jednotlivé druhy pozemků. A to především z důvodu, že pro každý druh zemědělského pozemku (chmelnice, orná půda, travní porosty atd.) je stanoven jiný limit spotřeby a v případě nemožnosti kontrolovat, zda činnost byla provedena v souvislosti se zemědělskou prvovýrobou na jednotlivých konkrétních druzích pozemků, by správce daně nemohl co nejúplněji zjistit veškeré skutečnosti potřebné pro správu daně. Absence možnosti kontrolovat čerpání ročního limitu pro jednotlivé druhy normativů by mohla vést k situaci, kdy daňový subjekt, který by vlastnil např. ornou půdu a travní porosty, by mohl vykazovat veškerou svou činnost pouze na např. orné půdě a nebyla by žádná možnost zpochybnit následně uplatňované vrácení daně. Z toho tedy vyplývá, že jsou-li stanovené různé limity spotřeby pro různé druhy pozemků (např. 50 litrů na hektar travních porostů a 220 litrů na hektar chmelnic), tak se musí činnost týkající se zemědělské prvovýroby vztahovat k jednotlivému druhu pozemku – např. setí zemědělských plodin na pozemek s ornou půdou a kosení travních porostů na pozemky s travními porosty – a tzn., že musí existovat i oprávnění správce daně ke kontrole čerpání ročního limitu spotřeby podle jednotlivých druhů pozemků (viz níže).
Výše uvedený názor, resp. oprávnění správce daně kontrolovat čerpání ročního limitu spotřeby i podle jednotlivých druhů pozemků, vychází ze znění vyhlášky Ministerstva zemědělství ČR č. 433/2003 Sb. o způsobu výpočtu nároku na vrácení spotřební daně zaplacené v cenách některých minerálních olejů spotřebovaných v zemědělské prvovýrobě, lesních školkách a při obnově a výchově lesa a o způsobu a podmínkách vedení dokladů a evidence a o normativech spotřeby těchto výrobků, v platném znění, jakož i z definice pojmu „správa daně“ - § 1 odst. 2 ZSDP – tzn., že správou daně se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností.
Celní úřady jsou podle § 1 odst. 3 zákona o SPD správci spotřebních daní. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „ZSDP“), upravuje tento zákon správu daní, které jsou příjmem státního rozpočtu. Podle § 1 odst. 3 ZSDP postupují podle ZSDP i další správní a jiné státní orgány České republiky (tedy např. celní úřady). Správou daně se podle § 1 odst. 2 ZSDP rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle zákona o ZSDP jejich splnění ve stanovené výši a době.
Zákon o SPD v § 57 odst. 3 stanoví, že právnické a fyzické osoby, kterým vznikl nárok na vrácení daně, mají pro tento účel postavení daňových subjektů bez povinnosti se registrovat.
Podle § 39 ZSDP může správce daně (celní úřad) uložit daňovému subjektu, aby kromě evidence stanovené obecně závaznými předpisy (v daném případě evidence § 57 odst. 6 písm. b) zákona o SPD) vedl zvláštní záznamy, potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně.
Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že názor, podle kterého nemůže celní úřad uložit záznamní povinnost podle § 39 ZSDP subjektům uplatňujícím nárok na vrácení daně podle § 57 zákona o SPD, se nezakládá na pravdě.
Právní názor spočívající v tvrzení, že oprávnění celního úřadu jsou omezena jen na kontrolu dokladů podle § 57 odst. 6, 9, a 10 zákona o SPD, zcela ignoruje výše uvedené ustanovení § 1 odst. 2 zákona o ZSDP, tj. co se rozumí správou daně a není ho možné v žádném případě uznat za správný.   
Z evidence o skutečné spotřebě musí být zejména patrno kde, kdy, kolik a za jakým účelem bylo spotřebováno minerálních olejů (pohonných hmot). Z této evidence musí být zjistitelné, zda činnost, která byla prováděna je zemědělskou prvovýrobou ve smyslu zákona o SPD nebo souvisí s obhospodařováním lesních školek nebo obnovou a výchovou lesa. Údaje o místě spotřeby, době (data) spotřeby a množství spotřeby minerálních olejů jsou potřebné pro posouzení, zda uplatňovaný nárok na vrácení daně je oprávněný a je uplatňován ve správné výši.

21
Č. jednací:  2006/463/23
Datum:  27. 2. 2006
Věc:     Doprava minerálních olejů KN 3824 90 99 do daňového skladu pro míchání s motorovou naftou

V § 45 odst. 3 písm. m) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) jsou uvedeny minerální oleje kód nomenklatury 3824 90 99, které jsou předmětem daně, pokud jsou určeny pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla. Dle § 45 odst. 4 zákona u minerálních olejů podle odstavce 3 vznikne při uvedení do volného daňového oběhu povinnost daň přiznat a zaplatit pouze tehdy, jsou-li určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla. V § 59 odst. 1 písm. h) zákona je uvedeno, že podmíněné osvobození od daně musí být uplatněno pro minerální oleje kód nomenklatury 3824 90 99, pokud jsou určeny pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla.
Z výše uvedených ustanovení zákona vyplývá, že MEŘO kód nomenklatury 3824 90 99, které je dopravováno do daňového skladu za účelem další výroby pohonných hmot (směsi uvedené v § 45 odst. 2 písm. c) zákona), nelze posuzovat jako vybraný výrobek, který je předmětem daně, protože v tomto případě se jedná o vstupní surovinu, která je určena pro výrobu pohonných hmot a nikoliv o minerální olej, který se přímo používá nebo nabízí k prodeji pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla.
Doprava MEŘO do daňového skladu pro výrobu směsí uvedených v § 45 odst. 2 písm. c) zákona nemůže být v tomto případě prováděna v režimu podmíněném osvobození od daně, neboť se, jak je výše uvedeno, nejedná dosud o vybraný výrobek.
Co se týče možných daňových úniků, může příslušný správce daně využít, všech oprávnění ke kontrole a postupů daných zákonem a také zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „zákon o SDP“). Jedná se zejména o oprávnění ke kontrolám dle § 41 a § 65 zákona, kontroly vedení evidencí (§ 37 zákona), uložení dalších záznamních povinností (§ 39 zákona o SDP), možnost využívání institutu místních šetření (§ 15 zákona o SDP), provádění vytýkacího řízení k jednotlivým daňovým přiznáním (§ 43 zákona o SDP), daňové kontroly (§ 16 zákona o SDP), zřízení nepřetržité přítomností zaměstnanců celního úřadu (§ 41 odst. 7 zákona).
V neposlední řadě mohou být v povolení na základě § 20 odst. 10 zákona stanoveny další podmínky pro zabezpečení vybraných výrobků nebo uložena opatření potřebná
k zabránění jejich neoprávněného použití (např. přítomnost celního orgánu při samotném provádění vzájemného mísení motorové nafty s MEŘO). 

22.
Č. jednací:  2006/271/23
Datum:  30. 1. 2006
Věc:     Vracení daně z lihobenzínových směsí § 54 odst. 1

Dle ustanovení § 54 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), u zdaněných minerálních olejů obsahujících líh podle § 45 odst. 2 písm. d) zákona vzniká nárok na vrácení daně dnem jejich uvedení do volného daňového oběhu. Daň se vrací ve výši odpovídající množství kvasného bezvodého zvláštně denaturovaného lihu obsaženého v minerálním oleji.
 Osobou, která může tyto výrobky uvést do volného oběhu a které tímto vzniká nárok na vrácení daně, je:
a) provozovatel daňového skladu, ve kterém byly tyto minerální oleje vyrobeny,
b) provozovatel daňového skladu, do kterého byly tyto minerální oleje dopraveny v režimu podmíněného osvobození od daně,
c) oprávněný příjemce podle § 22 nebo § 23, který tyto minerální oleje dopravil v režimu podmíněného osvobození od daně z jiného členského státu na daňové území České republiky,
d) příjemce, který tyto výrobky dopravil z jiného členského státu na daňové území České republiky ve volném daňovém oběhu.
 Zákon nerozlišuje, jakého původu je bezvodý kvasný líh zvláštně denaturovaný, který je obsažen ve směsi. Stanovuje pouze jeho maximální obsah ve směsi a podmínky, za kterých lze uplatnit nárok na vrácení daně ze směsí, obsahujících biosložku.

23.
Č. jednací:  2005/4761/23
Datum:  29. 12. 2005
Věc:     Nakládání se zkapalněnými ropnými plyny

Daňový subjekt nemůže bez platného povolení k nákupu podle § 60a zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), prodávat zkapalněné ropné plyny přijaté ve volném daňovém oběhu na základě zjednodušeného průvodního dokladu z jiného členského státu EU, protože v ustanovení § 60 zákona je uvedeno, že právnické nebo fyzické osoby, které nakupují nebo získávají zkapalněné ropné plyny (dále jen „ZRP“) uvedené v § 45 odst. 1 písm. e), f) nebo g) zákona za účelem dalšího prodeje, mohou tyto výrobky přijímat a prodávat jen na základě povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů podle § 60a zákona o SPD, pokud nejsou provozovateli daňového skladu.
I když je v § 60a odst. 1 zákona uvedeno, že právnické nebo fyzické osoby uvedené
v § 60 odst. 1 nebo odst. 2 zákona mohou nakupovat ZRP pouze na základě povolení k nákupu ZRP uvedených do volného daňového oběhu, nic nemění na skutečnosti, že ZRP přijaté z jiné členské země EU na základě zjednodušeného průvodního dokladu za účelem dalšího prodeje mohou být dále prodávány jen s platným povolením.
Daňový subjekt, který přijímá v režimu podmíněného osvobození od daně ZRP z jiných členských zemí na základě povolení podle § 22 nebo § 23 zákona a následně je prodává
ve volném daňovém oběhu příjemci do jiného členské státu EU, musí mít také vydáno povolení podle § 60a zákona. Zákon totiž nerozlišuje, zda k prodeji ZRP ve volném daňovém oběhu dochází na daňovém území ČR nebo zda se jedná o prodej ZRP příjemci do jiného členského státu. V návrhu na vydání povolení podle § 60a zákona se od žadatele vyžaduje seznam jeho dodavatelů, nikoliv odběratelů ZRP.
ZRP uvedené do volného daňového oběhu na daňovém území ČR podle § 45 odst. 1 písm. f) zákona se do jiného členského státu EU dopravují za podmínek stanovených v § 31 zákona. Odesílatel musí vyhotovit zjednodušený průvodní doklad a písemně oznámit dopravu místně příslušnému správci daně. Pokud odesílatel nesplní oznamovací povinnost a zahájí dopravu ZRP bez oznámení celnímu úřadu, může být odesílateli uložena pokuta podle § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SDP“), za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy.
Zajištění daně na ZRP dopravované ve volném daňovém oběhu je upraveno v § 60 odst. 10 zákona a vztahuje se pouze na dopravu na daňovém území ČR. Povinnost poskytnout zajištění daně na dopravu je stanovena osobě - příjemci, která je definována v § 60 odst. 1 nebo 2 zákona, tedy osobě, která je držitelem povolení podle § 60a zákona, nakládá se ZRP na daňovém území ČR. Příjemce v jiném členském státě EU, který přijímá ZRP ve volném daňovém oběhu mimo daňové území ČR nemá povinnost být držitelem povolení § 60a zákona, neboť není osobou uvedenou v § 60 odst. 1 nebo 2 zákona. Zákon má působnost pouze na daňovém území ČR a nemůže zavazovat zahraniční osoby, které nakládají se ZRP mimo daňové území ČR.
 Právnická osoba nakoupila ZRP uvedené do volného daňového oběhu v období před 1.7.2005 bez zvláštního povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků dle § 60 zákona a následně tyto ZRP prodala v období po 1.7.2005, kdy nabyla účinnosti novela zákona o spotřebních daních č. 217/2005 Sb., opět bez jakéhokoliv povolení k nákupu ZRP podle § 60a zákona
Tuto právnickou osobu lze postihnout za závažné porušení povinnosti ve smyslu  § 58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, protože k samotnému prodeji zkapalněného ropného plynu došlo v období po 1.7.2005 přestože tento vybraný výrobek byl nakoupen před 1.7.2005. V § 60 odst. 1 zákona je uvedeno, že právnické nebo fyzické osoby, které nakupují nebo získávají zkapalněné ropné plyny uvedené v § 45 odst.1 písm. e), f) nebo g) zákona za účelem dalšího prodeje, mohou tyto výrobky přijímat a prodávat jen na základě povolení k nákupu ZRP podle § 60a zákona, pokud nejsou provozovateli daňového skladu.

24.
Č. jednací:  2005/3465/23
Datum:  22. 8. 2005
Věc:     Přijímání aditiv do daňového skladu pro zpracování pohonných hmot

Minerální oleje deklarované a používané jako aditiva do pohonných hmot se jako předmět daně zařazují do § 45 odst. 7 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Subjekt, který tato aditiva nabývá, je povinen jejich přijetím přiznat a zaplatit spotřební daň. Pokud subjekt tato aditiva přijímá do daňového skladu zdaněná za účelem zapracování do pohonných hmot, vznikne mu dnem přijetí těchto aditiv nárok na vrácení daně. Ustanovení § 54 odst. 5 zákona, které upravuje vznik nároku na vrácení daně, se použije i pro minerální oleje, které nejsou uvedeny v § 59 odst. 1 zákona. V duchu tohoto výkladu bude provedena změna v § 54 zákona v připravované novele.

25.
Č. jednací:  2005/3976/23
Datum:  9.9.2005
Věc:     Nakládání s ostatními benzíny v textilním a gumárenském průmyslu 

Subjekty, které používají ostatní benzíny pro výrobu záhustků pro potisk textilních výrobků, resp. používají ostatní benzíny jako rozpouštědla a změkčovadla při zpracování gumárenských směsí, nejsou držiteli živnostenského oprávnění pro výrobu a dovoz chemických látek a chemických přípravků (pro vykonávání své činnosti - zpracování gumárenských směsí a výroba záhustků pro potisk textilních výrobků není toto oprávnění potřebné), není možné, aby uplatňovaly osvobození od daně podle § 49 odst. 2 zákona o SPD.
Podle § 56a zákona o SPD vzniká nárok na vrácení daně právnickým a fyzickým osobám, které nakoupily za cenu včetně daně, vyrobily pro vlastní spotřebu nebo přijaly v režimu podmíněného osvobození od daně ostatní benziny a prokazatelně tyto benziny použily v rámci podnikatelské činnosti, a to jinak než pro prodej, pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených  v  § 45 odst. 2 zákona o SPD. Podmínky pro uplatnění nároku na vrácení daně podle § 56a zákona o SPD jsou použitím ostatních benzínů při zpracování gumárenských směsí nebo použití pro výrobu záhustků pro potisk textilních výrobků splněny, protože, se pro tyto případy jedná o použití ostatních benzínů jinak než pro prodej, pro pohon motorů, pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v  § 45 odst.2 zákona o SPD.
S odkazem na výše uvedené nelze na tyto případy aplikovat ustanovení § 11 odst. 2 zákona o SPD, které hovoří o tom, že pokud právnická nebo fyzická osoba nakoupila zdaněné vybrané výrobky a použila je pro účely, na které se vztahuje osvobození od daně, pohlíží se pro účely tohoto zákona na tyto vybrané výrobky, jako by byly pořízeny za ceny bez daně.

26.
Č. jednací:  2005/3712/23
Datum:  6. 9. 2005
Věc:     Výroba tekutých podpalovačů z minerálních olejů

Stanovisko se vyjadřuje k obchodním postupům konkrétního daňového subjektu.

27.
Č. jednací:  2005/3508/23
Datum:  18. 8. 2005
Věc:     Nakládání s minerálními oleji používanými v ekologických mycích strojích

Stanovisko se vyjadřuje k obchodním postupům konkrétního daňového subjektu. Obecná část je pak upravena ve stanovisku č. j. 2007/4087/23 - doprava.

28.
Č. jednací:  2005/2948/23
Datum:  11. 7. 2005
Věc:     Prodej vybraných výrobků osvobozených od daně - minerální oleje

Petrolej na svícení (KN 2710 19 29) používaný na svícení je osvobozen od spotřební daně podle § 49 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Pokud je balen do jednotkového balení o obsahu nejvýše 20 litrů, lze jej prodat osvobozený od spotřební daně konečnému spotřebiteli nebo právnické nebo fyzické osobě, která v rámci podnikatelské činnosti přijímá v jednotkovém balení o obsahu nejvýše 20 litrů minerální oleje osvobozené od daně podle § 49 odst. 1 zákona výhradně za účelem jejich prodeje konečnému spotřebiteli. Podle ustanovení § 53 odst. 4 a 5 zákona mohou tyto osoby přijímat minerální oleje bez zvláštního povolení podle § 13 zákona.
Minerální oleje osvobozené podle § 49 odst. 1 zákona v jednotkovém balení větším než 20 litrů (např. 200 litrové sudy) lze prodávat osvobozené od daně pouze těm osobám, které se prokáží zvláštním povolením podle § 13 zákona.
Výrobky, které jsou jako předmět daně uvedeny v § 45 odst. 3, jsou předmětem daně a při jejich uvedení do volného daňového oběhu vznikne povinnost daň přiznat a zaplatit pouze tehdy, jsou-li určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla. Pokud jsou tedy nabízeny nebo prodávány jako ředidla, rozpouštědla, čistidla a podobně, nevznikne u nich povinnost daň přiznat a zaplatit. K jejich prodeji není třeba povolení.

29.
Č. jednací:  2005/2810/23
Datum:  22. 7. 2005
Věc:     Míchání LPG a ztráty při dopravě a skladování LPG

Míchání propan – butan / LPG - podle § 3 písm. s) bodu 3 zákona, je míchání propan butanu/LPG výrobou, pokud výrobky do směsi vstupující mají jiný kód nomenklatury než hotová směs. Podle § 19 odst. 3 zákona musí taková výroba probíhat v daňovém skladu. Protože se v takovém případě jedná o daňový sklad podle § 19 odst. 2 písm. a) zákona, nevztahují se na něj omezující podmínky stanovené v § 59 odst. 6 písm. c) zákona. Vzhledem k tomu, že výrobky do směsi vstupující byly již uvedeny do volného daňového oběhu, postupuje provozovatel takového daňového skladu i podle § 54 odst. 5 zákona (vracení daně z minerálních olejů).
Správní poplatek - vydání povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného oběhu (§ 60a zákona) není zpoplatněno.
Ztráty - přijímající provozovatel daňového skladu potvrzuje celé množství přijatých LPG podle průvodního dokladu. Tím LPG převezme na sklad a toto převzaté LPG je tedy již příjemcem skladováno (doprava je ukončena převzetím). Pokud se po přečerpání zjistí, že skutečné množství LPG je nižší, jedná se z hlediska zákona o ztrátu, která vznikla při skladování. Pokud je tato ztráta vyšší než ztráta povolená vyhláškou MPO č. 237/2005 Sb., vznikne přijímajícímu provozovateli daňového skladu povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 3 písm. d) zákona. Lhůty pro podání daňového přiznání a pro odvedení daně jsou stanoveny v § 18 odst. 1 a 5 zákona.

30.
Č. jednací:  2005/2843/23
Datum:  8.7.2005
Věc:     Zdaňování skladových zásob ostatních benzínů po 1.7.2005

Pokud v novele zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) není přechodné ustanovení, které by upravovalo zdaňování skladových zásob v souvislosti s novelizací zákona, platí, že zdanění výrobků uvedených do volného daňového oběhu před účinností novely se nemění. Tyto výrobky se mohou prodávat s původní sazbou daně (případně bez daně) až do vyčerpání zásob.
Ostatní benzíny uvedené pod kódy nomenklatury 2710 11 11, 2710 11 15, 2710 11 21, 2710 11 25 a 2710 11 90 byly do 30.6.2005 uvedeny jako vybrané výrobky v § 45 odst. 3 písm. d) zákona. Pokud byly použity, nabízeny k prodeji nebo prodávány pro pohon motorů nebo výrobu tepla, byly předmětem daně a musely se zdanit příslušnou sazbou daně. V ostatních případech použití nebyly předmětem daně a na takto získané minerální oleje se pohlíží jako na minerální oleje uvedené do volného oběhu, aniž by u nich vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zásoby ostatních benzinů získaných bez spotřební daně na základě deklarovaného účelu použití, se nedodaňují a subjekty je mohou doužívat nebo doprodat bez spotřební daně, pokud budou použity, nabízeny k prodeji nebo prodány k jinému účelu, než je pohon motorů nebo výroba tepla. Užívání a doprodej skladových zásob může subjekt provádět bez zvláštního povolení podle § 13 zákona.
Pokud subjekt chce po 1.7.2005 přijímat ostatní benzíny osvobozené od spotřební daně, může je přijímat pouze na základě zvláštního povolení a prokázání živnostenského oprávnění pro výrobu a dovoz chemických látek a chemických přípravků.

31.
Č. jednací:  2005/2531/23
Datum:  1.6.2005
Věc:     Zvláštní povolení při přijímání a užívání ostatních benzínu

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně. Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu, nelze předat.

32.
Č. jednací:  2005/2532/23
Datum:  2.6.2005
Věc:     Povolení k nákupu, užívání a prodeji ZRP podle § 60a

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně. Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu, nelze předat.

III. Problematika lihu a lihovin

1.
Č. jednací:  2008/3804/23
Datum:  27. 11. 2008
Věc:     Stanovisko ve věci trojstranných obchodů se zvláštně denaturovaným lihem

Stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

2.
Č. jednací:  2008/2844/23
Datum:  3. 9. 2008
Věc:     Komentář k jednotlivým normám ztrát lihu

Podle § 71 odst. 2 zákona 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“), je od spotřební daně osvobozen líh ve výši technicky zdůvodněných skutečných ztrát, maximálně však do výše stanovených norem ztrát.
Obecně podle ustanovení § 9 zákona o SPD vzniká mimo jiné povinnost daň přiznat a zaplatit také u vybraných výrobků dopravovaných v režimu podmíněného osvobození od daně okamžikem jejich ztráty nebo znehodnocení, pokud ke ztrátě nebo znehodnocení nedošlo prokazatelně v důsledku nepředvídatelné a neodvratitelné události (§ 9 odst. 3 písm. a) zákona o SPD) a dále u výrobních a skladovacích ztrát dnem zúčtování ztráty nebo znehodnocení vybraných výrobků, nejpozději však do jednoho měsíce po zjištění ztráty nebo znehodnocení, pokud ke ztrátě nebo znehodnocení nedošlo v důsledku prokazatelně nepředvídatelné a neodvratitelné události; do ztrát a znehodnocení se nezahrnují ztráty a znehodnocení ve výši technicky zdůvodněných skutečných výrobních ztrát a ztrát skladování (§ 9 odst. 3 písm. d) zákona o SPD). Toto je dále speciálně upraveno i § 68 písm a) zákona o SPD, dle kterého povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká dnem zjištění překročení stanovených norem ztrát lihu při výrobě a oběhu lihu.
Podle § 26 odst. 4 zákona o SPD ztráty a znehodnocení, ke kterým došlo během dopravy v režimu podmíněného osvobození od daně a nebyly způsobeny nepředvídatelnou a neodvratitelnou událostí a nejedná se o přirozené úbytky (normované ztráty), celní úřad příslušný přijímajícímu daňovému skladu, oprávněnému příjemci nebo daňovému zástupci vyznačí na rubu vyhotovení průvodního dokladu, které se vrací odesílajícímu daňovému skladu.
Podle § 18 zákona o SPD vznikne-li povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 3 písm. a) (dopravní ztráty nad normu), daňové přiznání se podává a daň je splatná nejpozději první pracovní den po dni zjištění ztráty nebo znehodnocení vybraných výrobků. V případě ostatních ztrát nad normu jsou plátci, kterým z tohoto titulu vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, povinni předložit daňové přiznání do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla a daň je splatná ve lhůtě 55 dnů po skončení zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit.

Zákon č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“), v ustanovení § 2 odst. 1 písm. k) definuje normy ztrát lihu jako technicky zdůvodněné ztráty lihu vznikající při jeho úpravě, skladování, dopravě, manipulaci a zpracování, přičemž dle § 15 zákona o lihu právnické nebo fyzické osoby, vymezené v § 15 odst. 1 zákona o lihu jsou povinny v souladu s § 15 odst. 2 zákona o lihu vést evidenci o výrobě, příjmu, zásobách a vydání lihu a o množství lihu obsaženého v zásobách surovin, polotovarů a hotových výrobků způsobem stanoveným vyhláškou MF (upřesněno níže) a tuto evidenci uzavírat způsobem a ve lhůtách, které stanoví rovněž vyhláška MF a uzávěrky této evidence předkládat celnímu úřadu k prověření ve lhůtách stanovených vyhláškou MF. V souladu s § 15 odst. 3 zákona o lihu se při zjišťování zásob lihu případný rozdíl mezi fyzickou zásobou a zásobou vykázanou v evidenci snižuje o výši skutečně zjištěných ztrát, nejvýše však do výše norem ztrát lihu. Osvobození ztrát lihu od spotřební daně podle zákona o SPD je podmíněno vedením průkazné evidence, z níž je zřejmý základ pro výpočet normovaných ztrát.  Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o lihu jsou právnické nebo fyzické osoby vyrábějící nebo upravující líh povinny oznámit celnímu úřadu ztráty lihu přesahující normy ztrát lihu, nejpozději následující pracovní den po jejich zjištění.
Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška MZe“) v příloze č. 4 vymezuje základ pro výpočet jednotlivých druhů norem ztrát lihu a jejich výše.
Specifika jednotlivých druhů ztrát jsou upravena v ustanoveních § 8 - § 13 vyhlášky MZe.
Vyhláška Ministerstva financí č. 150/2008 Sb., o kontrole výroby a oběhu lihu a o provedení dalších ustanovení zákona o lihu s tím souvisejících (dále jen „vyhláška MF“) v části šesté upravuje způsob evidence lihu, jejíž průkazné vedení, jak již bylo výše zmíněno, je nezbytným podkladem pro osvobození ztrát lihu od spotřební daně podle zákona o SPD. Podkladem pro vedení průkazné evidence je nejen řádné zjišťování množství lihu při vyskladnění a přejímce, ale i řádné vystavování dodacího listu a vedení evidence při vyskladňování lihu (§ 15 vyhlášky MF) a vystavování přejímacího listu a vedení evidence při přejímce lihu (§ 16 vyhlášky MF). Na přejímacím listu se mimo jiné vyčíslí (dle § 16 odst. 1 písm. j) vyhlášky MF) rozdíl v množství skutečně přijatého lihu oproti množství lihu uvedenému v dodacím listu s uvedením čerpání normy ztrát a výše případného překročení normované ztráty. V okamžiku vyčíslení = zjištění překročení stanovených norem ztrát vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit.
V § 21 vyhlášky MF je stanoven způsob a náležitosti Záznamu o příjmu a vydání lihu (dále jen „záznam“) a následně v ustanovení § 22 vyhlášky MF vedení příjmové a výdejové části záznamu při nákupu a prodeji lihu
Ustanovení § 23 - § 29 vyhlášky MF pak upřesňují vedení záznamu v lihovarech a u zpracovatelů lihu
Lhůty, způsob a další povinnosti výrobců či zpracovatelů lihu týkající se uzavírání záznamu nebo samostatné evidence příjmu, vydání a spotřeby jsou následně stanoveny v ustanovení § 30, resp. § 31 vyhlášky MF.

Uplatnění právní úpravy v praxi
V souladu s ustanovením § 30 odst. 3 a 4 vyhlášky MF výrobce či zpracovatel lihu při uzavírání záznamu zrekapituluje příjem a vydání lihu a zjistí evidovanou zásobu lihu v měřicích jednotkách. Současně k datu uzavírání záznamu provede fyzickou inventuru zásob lihu, surovin, polotovarů a hotových výrobků, při níž zjistí skutečnou zásobu lihu v měřicích jednotkách. Takto zjištěná skutečná zásoba lihu tvoří počáteční zásobu lihu v příjmové části záznamu nebo evidence pro následující období.
Vyčíslí se rozdíl mezi evidovanou zásobou lihu a skutečnou fyzickou zásobou lihu v měřících jednotkách a tento se porovná s vypočítanými normovanými ztrátami lihu, v členění podle druhu norem. Přitom je nutné brát zřetel, že rozdíl mezi fyzickou zásobou a zásobou vykázanou v evidenci lze snížit pouze o výši skutečně zjištěných ztrát, nejvýše však do výše norem ztrát lihu.

Komentář k jednotlivým druhům ztrát

Ztráty dopravní (§ 8 vyhlášky MZe)
Ztráty dopravní se stanoví jako rozdíl mezi odeslaným a přijatým množstvím lihu v průběhu jedné dopravy. Dopravní ztráty zahrnují úbytky, které vznikají přirozeným vypařením lihu v průběhu dopravy a v důsledku přípustných rozdílů měření množství lihu před odesláním a po přijetí lihu. Do základu pro výpočet normovaných ztrát nelze zahrnout množství lihu v těch obalech, u nichž nebyla ztráta zjištěna (§ 8 odst. 3 vyhlášky MZe).
Čerpání normy ztrát se posuzuje u každého jednotlivého obalu, resp. každé dopravy samostatně ihned po realizaci dopravy a skutečně zjištěná ztráta se vyznačí na průvodním dokladu, resp. na přejímacím listu (§ 16 vyhlášky MF). Za předpokladu, že obsahuje náležitosti dle § 16 odst. 1 vyhlášky MF, lze (§ 16 odst. 3 vyhlášky MF) použít jako přejímací list i průvodní doklad (AAD) nebo jiný doklad. Údaje uvedené na přejímacím listu (pokud je vyhotoven samostatně) musí souhlasit s údaji potvrzenými na průvodním dokladu. Dojde – li při dopravě k překročení normované dopravní ztráty, rozdíl mezi skutečně zjištěnou ztrátou a normovanou ztrátou je základem pro stanovení daně. Daňové přiznání se podává a daň je splatná nejpozději první pracovní den po dni zjištění ztráty (§ 18 zákona o SPD).
Dopravní ztráty je daňový subjekt povinen zjišťovat, evidovat a zdaňovat vždy aktuálně (vyplývá z ustanovení § 9 zákona o SPD, dle kterého povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká okamžikem ztráty vybraných výrobků - lihu), proto se při celkovém vyčíslení ztrát lihu v souvislosti se zpracováním zprávy o ukončení záznamu základ pro dopravní ztráty již znovu nevypočítává, ale do celkových ztrát se zahrnou již pouze skutečně (v průběhu období) zjištěné dopravní ztráty, to znamená, že se nestanovuje znovu jako „konečný“ základ pro výpočet normovaných dopravních ztrát množství lihu všech zahájených doprav (dle přepravního obalu např. zvlášť autocisterny, železniční vagony, platové obaly apod.) u kterých byla zjištěna ztráta do normy.
Podle § 22 odst. 3 vyhlášky MF se průběžně při prodeji lihu v příjmové části záznamu evidují skutečně zjištěné ztráty při dopravě (za každou ukončenou dopravu samostatně) podle přejímacího listu, a to došlo–li k překročení stanovených norem podle § 22 odst. 3 písm. a) vyhlášky MF a nedošlo–li k překročení podle § 22 odst. 3 písm. b) vyhlášky MF). Ztráty nad normu jsou v příjmové části záznamu označeny jako ostatní příjem (§ 22 odst. 5 vyhlášky MF), tj. pouze ta část celkové ztráty, která převyšuje ztrátu normovanou. Z uvedeného vyplývá, že je-li zjištěna dopravní ztráta nad normu (§ 22 odst. 3 písm. a) vyhlášky MF) bude zápis v záznamu proveden ve dvou krocích. První zápis „příjem“ lihu v množství do normy a druhý zápis „ostatní příjem“ lihu v množství převyšujícím normu. Součet těchto dvou zápisů představuje celkovou ztrátu zjištěnou u jedné dopravy.
V rekapitulaci podle § 31 odst. 2 vyhlášky MF se pak v návaznosti na průběžnou evidenci uvedou jednotlivé základy pro výpočet normovaných ztrát (pouze kde došlo ke skutečné ztrátě) a zároveň skutečně zjištěná ztráta individuálně u každé dopravy (základu). Zde se samostatně vyčíslí ztráty do normy i nad normu (ostatní příjmy podle § 22 odst. 5 vyhlášky MF), které již byly v souladu s § 18 zákona o SPD zdaněny.

Ztráty manipulační (§ 9 vyhlášky MZe)
Ztráty manipulační jsou úbytky lihu vznikající při příjmu a vydávání lihu a při jiné technologicky nezbytné manipulaci s lihem (přečerpávání lihu u výrobce a zpracovatele lihu). Při celkovém vyčíslení ztrát lihu v souvislosti se zpracováním zprávy o ukončení záznamu se vypočtou jednotlivé základy pro stanovení normovaných ztrát v souladu s přílohou č. 4 vyhlášky MZe. Za základ pro manipulační ztráty se bere součet celkového příjmu lihu bez počáteční zásoby a celkového vydání lihu bez konečné zásoby evidovaného v záznamu za sledované období (zpravidla 12 měsíců). Uplatnit ztráty vzniklé při nezbytné manipulaci lze, ale množství takto manipulovaného lihu se nezapočítává do základu pro výpočet manipulačních ztrát. Dojde-li v průběhu tohoto období k zjištění skutečné manipulační ztráty nad normovanou ztrátu, musí být tato ztráta nad normu v souladu § 18 zákona o SPD uvedena/zahrnuta v základu daně daňového přiznání podaného do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato ztráta vznikla.
Tato v průběhu období vyčíslená skutečná ztráta se rovněž uvede samostatně v rekapitulaci. Záznamy v evidenci se zpracovávají a při rekapitulaci se postupuje obdobně jako u dopravních ztrát.

Ztráty skladovací (§ 10 vyhlášky MZe)
Ztráty skladovací jsou úbytky lihu ve skladech lihu, které vznikají odpařením v průběhu skladování. Při celkovém vyčíslení ztrát lihu v souvislosti se zpracováním zprávy o ukončení záznamu se za základ pro stanovení normovaných skladovacích ztrát v souladu s přílohou č. 4 vyhlášky MZe považuje evidované množství lihu na zásobě výrobce a zpracovatele lihu k poslednímu dni kalendářního měsíce, přičemž do základu není dovoleno započítávat zásoby lihu a množství lihu v hotových výrobcích stočených do expedičních obalů nebo spotřebitelských obalů (maximálně lze použít /12 kalendářních měsíců x 3 druhy obalů/ údajů pro stanovení základu pro výpočet normovaných ztrát).  Dojde-li v průběhu sledovaného období při průběžné inventuře ke zjištění skutečné skladovací ztráty nad normovanou ztrátu, musí být tato ztráta nad normu v souladu § 18 zákona o SPD zdaněna obdobně jako u manipulačních ztrát.
Tato v průběhu období vyčíslená a zdaněná skutečná ztráta se rovněž uvede samostatně v rekapitulaci. Záznamy v evidenci se zpracovávají a při rekapitulaci se postupuje obdobně jako u dopravních ztrát.

Ztráty při úpravách lihu(§ 12 vyhlášky MZe)
Ztráty rafinační se stanoví jako rozdíl mezi množstvím surového lihu použitého k rafinaci a množstvím lihu obsaženého v rafinovaném lihu a v úkapech, dokapech a přiboudlinách. Základem pro výpočet normovaných ztrát je množství lihu použitého k rafinaci (kvasného surového lihu, drožďárenského lihu, úkapů a dokapů). Rafinační ztráty se vyhodnocují průběžně v návaznosti na technologii výroby a možnosti měření, vždy po ukončení procesu (u nepřetržité rafinace může nastat hypoteticky i stav, že se vyhodnocují 1x za sledované období, tedy na konci období při fyzické inventuře, v rámci které se zaznamená stav na všech měřidlech). Dojde-li v průběhu tohoto období k zjištění skutečné rafinační ztráty nad normovanou ztrátu (např. nedostatečné chlazení a následný odpar a pod.), musí být tato ztráta nad normu v souladu s § 18 zákona o SPD zdaněna obdobně jako u manipulačních ztrát.
Při celkovém vyčíslení ztrát lihu v souvislosti se zpracováním zprávy o ukončení záznamu se do sumy ztrát při úpravách lihu zahrnují jednotlivé skutečně zjištěné rafinační ztráty, pokud je stav měřidel zaznamenán na počátku a na konci procesu, tedy lze stanovit dílčí základy, (např. rafinace probíhá týden, pak je týden odstávka a pod.). Jinak se základ stanoví za celé období, tj. při uzavírání záznamu. Záznamy v evidenci se zpracovávají a při rekapitulaci se postupuje obdobně jako u dopravních ztrát.
Ztráty dehydratační se stanoví jako rozdíl mezi množstvím lihu použitého k dehydrataci a množstvím lihu obsaženého ve vyrobeném bezvodém lihu a dalších vedlejších produktech dehydratace obsahujících líh. Základem pro výpočet normovaných ztrát je množství lihu použitého k odvodnění. Dehydratační ztráty se vyhodnocují průběžně v návaznosti na technologii výroby a vlastní měření, vždy po ukončení procesu (u nepřetržité dehydratace může nastat hypoteticky i stav, že se vyhodnocují 1 x za celé období tj. při uzavírání záznamu). Dále se postupuje obdobně jako u rafinačních ztrát.
U nových systémů se doporučuje stanovit normy ztrát individuálně.
Ztráty rektifikační se stanoví jako rozdíl mezi množstvím lihu obsaženého v destilátech určených k rektifikaci a množstvím lihu obsaženého v rektifikovaném destilátu a v úkapech a dokapech. Základem pro výpočet normovaných ztrát je množství lihu v surovém destilátu při samostatné rektifikaci nebo množství lihu v destilátu použitého při druhé rektifikaci. Rektifikační ztráty se vyhodnocují průběžně v návaznosti na technologii výroby a vlastní měření, vždy po ukončení procesu obdobně jako u rafinačních ztrát. Při opakované rektifikaci na základě povolení GŘC se zjišťují skutečné ztráty vždy po ukončení druhé rektifikace. Dále se postupuje obdobně jako u rafinačních ztrát.
Ztráty regenerační se stanoví jako rozdíl mezi množstvím lihu obsaženého v látkách, ze kterých má být líh znovu získán, a množstvím získaného regenerovaného lihu. Základem pro výpočet normovaných ztrát je množství lihu obsaženého v látkách, použitých k regeneraci lihu. Regenerační ztráty se vyhodnocují průběžně v návaznosti na technologii výroby a vlastní měření, vždy po ukončení procesu.
Při regeneraci na základě povolení GŘC se zjišťují skutečné ztráty vždy po ukončení procesu. Dále se postupuje obdobně jako u rafinačních ztrát.

 

3.
Č. jednací:  2008/1364,1367/23
Datum:  29. 4. 2008
Věc:     Informace pro všechna celní ředitelství – Povolení Ministerstva zemědělství ČR podle § 10 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů, platné pro r. 2008

Povolení byla vydána v souladu s článkem 27 1) b) směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. 10. 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů v návaznosti na § 71 odst. 1 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, k zajištění volného intrakomunitárního pohybu výrobků obsahujících líh, které byly denaturovány v souladu s požadavky některého členského státu, a které nejsou určeny pro lidskou spotřebu.

Výše uvedené výrobky jsou v členském státě, kde jsou splněny podmínky pro osvobození dle článku 27 (1) b) směrnice Rady 92/83/EHS, uvedeny do volného daňového oběhu. Pouze kontrolou lze zjistit jejich složení a použití denaturačního prostředku.

4.
Č. jednací:  2008/459/23
Datum:  15. 2. 2008
Věc:     Prokazování zdanění alkoholických výrobků, které tvoří domácí sbírku – domácí archív

Speciální podmínky pro skladování lihovin ve vazbě ke spotřební dani z lihu, které tvoří tzv. „domácí archiv“ nebo „domácí sbírku“ lihovin, nejsou stanoveny v příslušných právních předpisech České republiky (zejména zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů). Z ustanovení § 4, resp. § 9 tohoto zákona, je zřejmá povinnost osoby daň přiznat a zaplatit v případě skladování konzumního lihu a lihovin v množství, které přesahuje 10 litrů konečných výrobků, pokud tato osoba není schopna prokázat zdanění těchto vybraných výrobků. Generální ředitelství cel si je vědomo toho, že v České republice existuje řada osob a institucí vlastnících archiv-sbírku lihovin, vín a tabákových výrobků. Mnoho z těchto sbírek má významnou hodnotu jak ze sběratelského, tak i z finančního hlediska. Sbírky byly tvořeny v průběhu mnoha desetiletí, v některých případech i déle. Lze očekávat, že osoby vlastnící své archivy-sbírky lihovin nebudou v mnoha případech schopny doložit nabytí jednotlivých druhů lihovin a prokázat zdanění u těchto vybraných výrobků z důvodu data nabytí lihovin, darování apod. tak, jak je vyžadováno zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2004 (dále jen „zákon o spotřebních daních“). V případě zjištění, že nějaká osoba vlastní (skladuje) archiv-sbírku lihovin v množství větším než 10 litrů konečných výrobků a není schopna prokázat u těchto lihovin zdanění podle § 4 a § 5 zákona o spotřebních daních, by měl celní úřad celou záležitost posoudit především na základě podaného vysvětlení dotyčné osoby, údajů o množství a druhu skladovaných lihovin, formy skladování, data nabytí, resp. výroby lihovin, předmětu činnosti vlastníka lihovin, provedených svých šetření atd. Na základě posouzení výše uvedených skutečností je celní úřad oprávněn postupovat obdobně jako při posuzování množství dopravovaných vybraných výrobků pro osobní spotřebu v souladu s ustanovením § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních a považovat za archiv-sbírku lihovin určenou pro osobní spotřebu i ten případ, kdy bude obsahovat množství lihovin větší než 10 litrů konečných výrobků. Zdůrazňuji však, že posouzení konkrétního případu je vždy individuální a je výsledkem důkazního řízení provedeného správcem daně.

Zákonné předpisy nestanovují povinnost skladovat doklady o nabytí lihovin u fyzických osob, které nejsou podnikateli. Vzhledem k výše uvedenému však v těchto případech doporučujeme, aby si osoby vlastnící archiv-sbírku lihovin ponechávaly doklady týkající se nabytí předmětných lihovin pro případné prokázání zdanění. 

5.
Č. jednací:  2006/3142/23
Datum:  30. 5. 2007
Věc:     Stanovisko - normy ztrát lihu uvedené v příloze č. 4 vyhlášky č. 141/1997 Sb. - ztráty zvláštně denaturovaného lihu nad stanovenou normu

Předmětné stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.
Komplexně řešeno stanoviskem č. jednací:  2008/2844/23 ze dne3. 9. 2008.

6.
Č. jednací:  2007/1398/23
Datum:  4. 4. 2007
Věc:     Uplatňování ztrát lihu dle zákona o lihu - výroba emulzních likérů

Na základě ust. § 16 písm. l) vyhlášky Mze č. 335/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o potravinách („dále „vyhláška o potravinách“), ve znění platném do 31. 03. 2000 byly definovány emulzní likéry jako lihoviny emulzní konzistence vyrobené z vaječných obsahů, kávy, kakaa, čokolády, lískových oříšků, ovocné pasty, modifikovaných škrobů a jiných emulgátorů, emulgovaných s vodou, mlékem nebo smetanou, s přídavkem lihu a cukru, přičemž je přípustné použít škrobový sirup a malé množství vaječných bílků. V důsledku provedené novelizace vyhlášky o potravinách ke dni 01. 04. 2000 však již emulzní likéry definovány nejsou. Takto provedená novelizace však nijak neovlivňuje uplatňování ztrát lihu dle položky č. 6 přílohy č. 4 vyhlášky č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ve znění pozdějších přepisů (dále „vyhláška o lihu“), která stanoví normu ztrát lihu při výrobě emulzních likérů ve výši 1,6 %. Toto je podporováno rovněž skutečností, že vyhláška o lihu není s vyhláškou o potravinách provázána, neboť vyhláška o potravinách byla vyhlášena dne 31. 12. 1997, tedy v době, kdy již byla vyhláška o lihu účinná. Vzhledem k výše uvedenému lze za emulzní likéry pro účely vyhlášky o lihu považovat lihoviny emulzní konzistence, např. likéry vaječné, smetanové, čokoládové a další.
Vyhláškou o potravinách je samostatně definován medový likér, a to jako lihovina obsahující nejméně 250 g medu na 1 litr výrobku. Medový likér není likérem emulzním a nelze na ztráty lihu vzniklé při jeho výrobě uplatňovat normu ztrát ve výši 1,6 %. Pro ztráty lihu vzniklé při výrobě medového likéru lze uplatnit normu ztrát ve výši 1 %, která je stanovena pro ztráty vzniklé při výrobě lihovin (vyjma emulzních likérů).
K problematice uplatňování normy ztrát vzniklých při odstraňování sedimentů z medového likéru křemelinou uvádíme následující. 
Dle položky č. 6 přílohy č. 4 vyhlášky o lihu lze uplatňovat na ztráty vzniklé při čiření lihu bentonitem a jeho následné filtraci normu ztrát do výše 3,6 %. Tuto normu ztrát lze však uplatňovat výhradně pro čiření lihu bentonitem. Pro čiření lihu jinou horninou (např. křemelinou) tuto normu ztrát uplatnit nelze. Subjekt však může požádat Ministerstvo zemědělství ČR o povolení výjimky z norem ztrát lihu stanovených vyhláškou o lihu. 

7.
Č. jednací:  2007/1433/23
Datum:  16. 4. 2007
Věc:     Způsob vedení evidence lihu při výrobě rumového aroma

Rumové aroma není předmětem spotřební daně z lihu v případě, že neobsahuje více než 1,2 % objemových etanolu. V případě, že tento výrobek obsahuje více než 1,2 % objemových etanolu je předmětem daně z lihu. Pokud je však určen k aromatizaci potravin nebo nápojů s obsahem etanolu do 1,2 % objemových, může být osvobozen od spotřební daně dle ust. § 71 odst. 1 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o SPD“).
Rumový ether s obsahem lihu lze po dokončení výrobního procesu přijmout zpět na sklad. Zjištěné množství etanolu v něm obsažené bude zaevidováno do příjmové části Záznamu o příjmu a vydání lihu.
Množství lihu, které vstoupilo do vyráběných výrobků, musí být evidováno ve výdajové části Záznamu o příjmu a vydání lihu. Tato vydání musí být rozlišena dle určení lihu, s ohledem na ust. § 22 vyhlášky č. 140/1997 Sb., o kontrole výroby a oběhu lihu, ve znění pozdějších předpisů. Pro zaznamenávání množství lihu, který byl spotřebován při výrobě výrobků, které líh neobsahují, musí být vedena průkazná evidence.
O výši skutečných ztrát lihu vzniklých při výrobě rumového aroma lze snížit rozdíl mezi fyzickou zásobou lihu a zásobou lihu vykázanou v evidenci. Rozdíl lze snížit nejvýše do norem ztrát lihu dle vyhlášky č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ve znění pozdějších přepisů. Osvobození skutečně vzniklých ztrát od spotřební daně je podmíněno vedením průkazné evidence. Z evidence musí být zřejmý základ pro výpočet normovaných ztrát.  Ztráty přesahující stanovené normy ztrát lihu osvobozeny od spotřební daně nejsou a v souladu  s ust. § 68 písm. a) zákona o SPD vzniká dnem zjištění překročení stanovených norem ztrát lihu povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň.

8.
Č. jednací:  2007/1264/23
Datum:  27. 3. 2007
Věc:     Výpočet skutečných ztrát lihu vzniklých v průběhu skladování (zrání) polotovaru

S ohledem na nejasnosti v postupu při evidenci zásob lihu vyžadujícího zrání a následného uplatňování ztrát tohoto lihu dle ust. § 15 odst. 3 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o lihu“) se odbor 23 GŘC obrátil s žádostí o stanovisko na Ministerstvo zemědělství ČR.
Nejasnosti vznikají zejména při skladování polotovarů (např. pro výrobu whisky) v dřevěných soudcích, přičemž účelem skladování těchto polotovarů je jejich zrání.
Na základě ust. § 16 písm. v) vyhlášky č. 335/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o potravinách se za whisky považuje destilát, který zrál minimálně tři roky v dřevěných sudech o objemu nejvýše 700 litrů. Destilát v těchto dřevěných nádobách dozrává a jeho skladování lze tedy považovat za součást výrobního procesu. Před dokončením procesu zrání se tento nedokončený destilát považuje za polotovar.
Jelikož se jedná o polotovar, není výrobce v souladu s ust. § 15 odst. 3 vyhlášky č. 140/1997 Sb., o kontrole výroby a oběhu lihu, ve znění pozdějších předpisů, povinen fyzicky zjišťovat množství v něm obsaženého lihu. Pro účely zjištění stavu zásob se vychází z obsahu lihu, který byl stanoven technologickým postupem.
Pro účely výpočtu skutečných ztrát lihu vzniklých v průběhu skladování (zrání) je nutno před načerpáním do skladovacích nádob zjistit skutečné množství polotovaru určeného k zrání. Dále je nutno po ukončení procesu zrání provést zjištění skutečného množství destilátu, který byl ze skladovacích nádob vyčerpán. Vzniklý rozdíl je možno považovat za skladovací ztráty. Základem pro výpočet normy skladovací ztráty dle položky č. 3 přílohy č. 4 vyhlášky č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ve znění pozdějších přepisů (dále „vyhláška Mze“) bude použito evidované množství polotovaru použitého ke zrání.
Další nejasnosti mohou vzniknout při čerpání normy ztrát lihu vzniklých při staření lihovin a destilátů.
Ve vyhlášce Mze platné do 31.03.2000 byly v příloze č. 4 uvedeny dvě normy ztrát lihu vztahující se ke ztrátám vzniklým při staření lihovin a destilátů. Pro staření lihovin a ovocných a jiných destilátů světlem, teplem nebo jejich přirozeným stařením v dřevěných sudech do objemu 300 litrů byla stanovena norma ztrát ve výši 1,5 %.  Pro staření lihovin a ovocných a jiných destilátů jinými fyzikálními nebo chemickými metodami nebo vymrazováním byla stanovena norma ztrát ve výši 3 %.
V příloze č. 4 vyhlášky Mze platné od 01.04.2000 je však stanovena norma ztráty pouze pro staření lihovin a ovocných a jiných destilátů jinými fyzikálními nebo chemickými metodami nebo vymrazováním, a to ve výši 3 %. Tato ztráta se vztahuje na ztráty lihu vzniklé v důsledku umělého staření některou z fyzikálních nebo chemických metod. Pod tyto formy staření lze zahrnout rovněž umělé staření světlem nebo teplem.  Tuto normu ztrátu však již nelze uplatnit na přirozené staření v dřevěných sudech, na kterou lze uplatnit normu ztrát vzniklých při skladování, tak jak je uvedeno výše.

9.
Č. jednací:  2007/1444/23
Datum:  12. 4. 2007
Věc:     Uplatňování ztrát lihu dle zákona o lihu - výroba macerátů

Stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

10.
Č. jednací:  2007/1265/23
Datum:  2. 4. 2007
Věc:     Stanovisko -výpočet ztrát lihu vzniklých při výrobě bylinných macarátů

Dle  stanoviska Ministerstva zemědělství lze za ztráty lihu ve smyslu zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů, možné považovat líh, který se během výroby popř. zpracování odpaří, ulpí na zařízení, rozlije nebo jinak ztratí a nepřejde do polotovaru nebo do hotového výrobku. Množství „ztraceného“ lihu se nedá zjistit jinak, než rozdílem mezi množstvím lihu vstupujícím do určitého stupně manipulace, výroby nebo zpracování a množstvím lihu z tohoto stupně vystupujícím. V případě výroby rostlinných macerátů se líh, který se při maceraci vstřebá do macerovaných bylin, započítává do ztrát lihu vzniklých při zpracování lihu.

 
11.
Č. jednací:  2007/851/23
Datum:  20. 2. 2007
Věc:     Stanovisko - likvidace lihu

S ohledem na nejasnosti s likvidací lihu, který se v případě některých výrobních technologií užívaných subjekty přijímajícími a užívajícími líh osvobozený od daně v souladu s ustanovením § 13 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“) stává odpadním produktem, se odbor 23 GŘC obrátil s žádostí o stanovisko na Ministerstvo financí.
Nejasnosti se týkají některých specifických činností, na které mají uživatelé povolení podle § 13 zákona o SPD (např. při technickém použití), kde je problém s následným využitím lihu (převážně znečištěným), který zbyl z dané činnosti. 
Problémem je, že zbylý líh, který je předmětem daně, uživatelé nemohou podle § 73 odst. 3 zákona o SPD dále odesílat. 
Ministerstvo financí k naší žádosti o stanovisko uvedlo, že v daném případě přichází v úvahu zničení znečištěného lihu za přítomnosti zaměstnanců, kteří pracují v celním úřadu (§ 71 odst. 1 písm. g) zákona o SPD). Vzhledem k výše uvedenému musí daňový subjekt zvolit takový způsob zničení znečištěného lihu, který bude v souladu s platnými právními předpisy České republiky (např. právní předpisy vztahující se k ochraně životního prostředí atd.).

12.
Č. jednací:  2007/244/23
Datum:  15. 1. 2007
Věc:     Stanovisko - kalibrované nádoby na skladování lihu

Zákon o lihu nepožaduje skladovat líh v ověřených nádržích, ale pouze v nádržích, které jsou kalibrované. Dle Českého metrologického institutu, pro kalibraci nejsou závazně právními předpisy specifikovány metrologické požadavky, ani metody kalibrace, ani podmínky či lhůta její platnosti.

13.
Č. jednací:  2006/4350/23
Datum:  20. 12. 2006
Věc:     Stanovisko – opatření při vývozu lihovin označených kontrolní páskou

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně. Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu, nelze předat.

14.
Č. jednací:  2006/4098/23
Datum:  11. 12. 2006
Věc:     Dovoz výrobků – přípravek proti zamrzání (KN 3820 00 00)

Stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

 

15.
Č. jednací:  2006/3121/23
Datum:  19. 9. 2006
Věc:     Výroba bylinných extraktů mimo daňový sklad

Podle ustanovení § 3 písm. s) bod 1 zákona o SPD je výrobou proces, při kterém vybraný výrobek vznikne. Zákon o SPD přímo nedefinuje, co jsou vybrané výrobky, ale zavádí pojem vybrané výrobky jako legislativní zkratku pro výrobky, které jsou zdaňovány spotřebními daněmi, tedy jsou předmětem daně. Podle ustanovení § 7, resp. § 67 odst. 1 zákona o SPD je předmětem daně z lihu - vybraný výrobek - líh (etanol) včetně neodděleného lihu vzniklého kvašením, obsažený v jakýchkoli výrobcích, nejde-li o výrobky uvedené pod kódy nomenklatury 2203, 2204, 2205, 2206, pokud celkový obsah lihu v těchto výrobcích činí více než 1,2 % objemových etanolu, na daňovém území Evropského společenství vyrobený nebo na daňové území Evropského společenství dovezený.
Zákon o SPD vychází z právních předpisů Evropské Unie, především ze Směrnice Rady 92/12/EHS o obecné úpravě, držení, pohybu a kontrole výrobků podléhajících spotřební dani a Směrnice Rady 92/83/EHS o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů (dále jen „směrnice 92/83“). V čl. 20 směrnice 92/83 je uvedeno, že pro účely směrnice se „lihem“ rozumějí všechny výrobky, jejichž skutečný obsah alkoholu přesahuje 1,2 % objemových, kódu nomenklatury 2207 a 2208, a to i tehdy, jsou-li tyto výrobky součástí výrobku, který spadá do jiné kapitoly kombinované nomenklatury.
Pokud tedy bude výrobním procesem vyroben jakýkoliv výrobek obsahující více než 1,2 % objemových etanolu, nejde-li o výrobky uvedené pod kódy nomenklatury 2203, 2204, 2205, 2206, je tento vybraným výrobkem, který je předmětem daně z lihu. Takto se postupuje rovněž v případě, kdy byl vyroben „finální“ produkt za použití vybraného výrobku (surovina) stejného předmětu daně bez ohledu na to, zda byl či nebyl vybraný výrobek (surovina) předtím zdaněn. Vzhledem k výše uvedenému je nutné v daném případě jakoukoliv výrobu, při které vznikne vybraný výrobek, považovat za výrobu ve smyslu ustanovení § 3 písm. s) bod 1 zákona o SPD, kterou je nutné provádět v režimu podmíněného osvobození od daně v daňovém skladu podle § 19 odst. 3 zákona o SPD, pokud tento zákon nestanoví jinak (např. § 78 odst. 3 zákona o SPD). Subjekt vyrábějící vybraný výrobek je plátcem daně podle § 4 zákona o SPD a tento je povinen registrovat se ke spotřební dani. Nesplní-li daňový subjekt svoji registrační povinnost, zaregistruje jej správce daně v souladu s ustanovením § 33 odst. 13 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, z úřední povinnosti neprodleně, jakmile zjistí skutečnosti zakládající tuto povinnost.
Výrobou bylinných extraktů vyrobených mimo režim podmíněného osvobození od daně vzniká v souladu s ustanovením § 8 zákona o SPD daňová povinnost. Na tuto skutečnost nemá vliv ani případné předchozí zdanění lihu, jakožto suroviny při předmětné výrobě, neboť zákon o SPD v tomto nepřipouští žádné výjimky.
V případě vracení daně u lihu, který byl použit pro výrobu vybraných výrobků, v daném případě bylinných extraktů, které byly vyrobeny subjektem (který je plátcem daně podle § 4 zákona o SPD, avšak nesplnil povinnost registrace u místně příslušného správce daně) mimo režim podmíněného osvobození od daně a odeslány do jiného členského státu pro účely podnikání, nelze v tomto případě postupovat podle § 14 zákona o SPD u lihu, neboť se už nejedná o „původní“ vybrané výrobky – rafinovaný líh, ale o zcela nové vybrané výrobky. Tato skutečnost má rozhodující vliv při uplatnění ustanovení § 14 zákona o SPD. Plátcem daně předložený doklad prokazoval zaplacení daně na daňovém území České republiky u rafinovaného lihu, nikoli vybraných výrobků dopravovaných do jiného členského státu ve formě bylinných extraktů.

16.
Č. jednací:  2006/2400/23
Datum:  4. 8. 2006
Věc:     Zajištění většího množství lihu přepravovaného bez příslušných dokladů prokazujících zdanění nebo oprávněné nabytí za ceny bez daně

Líh o koncentraci 96,3 % ethanolu, je vybraným výrobkem podle § 67 zákona o SPD. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona o SPD stanovuje, že plátcem daně je právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším množství, uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Odstavec 3 tohoto ustanovení definuje větší množství vybraných výrobků. U předmětu daně z lihu pozitivně vymezuje větší množství pouze u konzumního lihu a lihovin nad 10 litrů konečného výrobku. U ostatních „forem“ lihu není tato benevolence připuštěna. Z uvedeného vyplývá, že u lihu (96,3 % objemových ethanolu), který je vybraným výrobkem, je větším množstvím jakékoliv množství, tedy množství nad 0 litrů.

17.
Č. jednací:  2006/2237/23
Datum:  3. 8. 2006   
Věc:     Vrácení spotřebitelského balení lihu jako nepřevzatého kupujícím nebo z důvodu vypořádání nároků z vad vybraných výrobků

Stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

18.
Č. jednací:  2006/2478/23
Datum:  1. 8. 2006
Věc:     Pěstitelské pálenice - mícháním vlastní suroviny pro pálení se surovinami ostatních pěstitelů

Ministerstvo zemědělství zastává názor, že v případě, kdy pěstitel doveze do pěstitelské pálenice kvas nebo ovoce, podle § 4 odst. 4 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, v platném znění, má nárok na ovocný destilát vyrobený ze suroviny jím dovezené. Pouze v případě, že podepíše souhlas podle § 4 odst. 7 písm. e) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, v platném znění, je možno pěstitelem dovezené suroviny smísit se surovinami dalších pěstitelů a z těchto smíšených surovin je pak pěstitelům vyroben a vydán ovocný destilát.

19.
Č. jednací:  2006/2240/23
Datum:  28. 6. 2006
Věc:     Stanovisko ke stanovení jednotného postupu při vracení zajištěných lihovin a možností dooznačení těchto lihovin

Stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

20.
Č. jednací:  2006/2120/23
Datum:  30. 6. 2006
Věc:     Stanovisko v souvislosti s problematikou členění základních druhů lihu a kvalitativních znaků jednotlivých druhů lihu

Odbor spotřebních daní Generálního ředitelství cel požádal Ministerstvo zemědělství České republiky (dále jen „Ministerstvo zemědělství“) o stanovisko v souvislosti s problematikou členění základních druhů lihu a kvalitativních znaků jednotlivých druhů lihu uvedených v příloze č. 3 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).           
Meritem žádosti bylo, zda hodnoty uvedené v příloze této vyhlášky je nutné považovat za závazné a zda se daňové subjekty dopouštějí porušení ustanovení § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“), v případě uvedení do oběhu lihu, jehož složení neodpovídá kvalitativním znakům stanoveným prováděcím předpisem (např. kvasný líh o koncentraci menší než 95,7 % objemových ethanolu je zvláštně denaturován a následně použit jako surovina v dalším výrobním procesu, kde dochází k ředění - výroba nemrznoucí směsi, apod.). Problémy se zde vyskytují zejména při provádění zvláštní denaturace kvasného lihu, neboť v příloze č. 3 vyhlášky je uvedeno, že kvasný líh musí být před přidáním denaturačního prostředku o koncentraci nejméně 95,7 % objemových ethanolu. Daňové subjekty namítají, že vyrábějí druhy lihu o různé koncentraci v závislosti na kvalitě surovin a přání odběratele. Z toho je zřejmé, že daňové subjekty nevyrobí vždy líh v kvalitě požadované dle přílohy č. 3 vyhlášky a náklady na docílení požadované kvality (v tomto případě koncentrace) jsou neúměrné v porovnání se ziskem z případného prodeje. V tomto případě však lze s ohledem k ustanovení § 2 písm. i) zákona o lihu pohlížet na tento líh jako na líh vadný, poněvadž jeho složení neodpovídá kvalitativním znakům stanoveným ve vyhlášce.    
Ministerstvo zemědělství se k této záležitosti vyjádřilo v tom smyslu, že vyhláška byla tvořena před více než deseti lety při využívání kvasného lihu za zcela jiné situace a dnes v podstatě nereflektuje na aktuální situaci v užití této komodity. Ze stanoviska Ministerstva zemědělství je zřejmé, že vzhledem k dosavadní praxi, kdy denaturovaný líh byl daňovými subjekty běžně prodáván s lihovitostí neodpovídající znění vyhlášky, nedoporučuje nyní nějakým způsobem sankcionovat tyto subjekty uvádějící na trh takto denaturovaný líh. Ministerstvo zemědělství rovněž sdělilo, že žádost o stanovisko byla přijata současně jako podnět pro úpravu vyhlášky tak, aby dosavadní praxe týkající se prodeje denaturovaného lihu, který byl prodáván s lihovitostí neodpovídající znění vyhlášky, již nebyla nadále v rozporu s přílohou této vyhlášky.  

21.
Č. jednací:  2006/946/23
Datum:  29. 5. 2006
Věc:     Stanovisko týkající se nalezení řešení ve věci rozporu ve stanovování sazebního zařazení bylinných koncentrátů (bylinné nápojové koncentráty různých obchodních názvů o obj. koncentraci od 30% do 80 % etanolu)

V souvislosti se sazebním zařazením byl odbor 23 GŘC dotazován, zda je nutné, aby výrobky zařazené do HS/KN 1302 byly vyráběny v daňovém skladu.
Podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“), je předmětem daně líh (etanol) včetně neodděleného lihu vzniklého kvašením, obsažený v jakýchkoli výrobcích, nejde-li o výrobky uvedené pod kódy nomenklatury 2203, 2204, 2205, 2206, pokud celkový obsah lihu v těchto výrobcích činí více než 1,2 % objemových etanolu. Tyto výrobky obsahující líh, který je předmětem daně, jsou vybranými výrobky ve smyslu zákona o SPD, které se mohou podle § 19 odst. 3 zákona o SPD vyrábět výhradně v podniku na výrobu vybraných výrobků podle odst. 2 písm. a) v daňovém skladu.
Shrnutím výše uvedeného lze konstatovat, že výrobky obsahující od 30% do 80 % etanolu, kódu nomenklatury 1302 jsou vybranými výrobky ve smyslu zákona o SPD, které se mohou podle § 19 odst. 3 zákona o SPD vyrábět výhradně v podniku na výrobu vybraných výrobků – v daňovém skladu. Zákon o SPD tedy neumožňuje v tomto ohledu žádnou výjimku.

22.
Č. jednací:  2006/1539/23
Datum:  17.52006
Věc:     Vývoz spotřebitelského balení lihu uvolněného do volného daňového oběhu v souvislosti s jeho prodejem a skladováním na území České republiky před uskutečněním jeho vývozu

Povinnost značit spotřebitelské balení lihu stanovuje zákon č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o povinném značení lihu“), na který navazuje vyhláška č. 149/2006 Sb., kterou se provádí zákon o povinném značení lihu (dále jen „vyhláška“).
Vlastní značení lihovin je možno v souladu s § 10 zákona o povinném značení lihu  provádět  na  místě schváleném celním ředitelstvím, a to buď v daňovém skladu, nebo i na jiném místě pokud to celní ředitelství povolí ( např. sklad ). V souladu s ustanovením § 3 zákona o povinném značení lihu musí být spotřebitelské balení lihu označeno kontrolní páskou již jeho výrobcem nebo každou další osobou, která plní líh do spotřebitelského balení, nebo jeho dovozcem. Ustanovení § 4 písm. c) zákona o povinném značení lihu stanovuje, že povinnost značení kontrolní páskou podle ustanovení § 3 zákona o povinném značení lihu se nevztahuje na líh, který je určen k vývozu nebo k přímému dodání osobám provozujícím prodej lihu v tranzitních prostorách mezinárodních letišť a v mezinárodní letecké dopravě. Vývozem se podle ustanovení § 2 písm. l) zákona o povinném značení lihu rozumí vývoz lihu do třetích zemí nebo jeho dodání v režimu podmíněného osvobození od daně do členského státu EU z daňového území České republiky. Rozhodnou skutečností pro stanovení odpovědi na Váš dotaz je pojem „líh určený k vývozu“. V případě členských států EU je takovým lihem líh, který je dopravován v režimu podmíněného osvobození od daně a jehož doprava je doprovázena příslušnými průvodními doklady, ze kterých je v případě kontroly ze strany celních orgánů zřejmé, že se jedná o spotřebitelská balení lihu určená k dopravě do EU. Obdobně v případě lihu určeného k vývozu do třetích zemí, kdy takovým lihem je líh, který byl propuštěn do celního režimu vývoz a je doprovázen příslušnými listy vývozního celního prohlášení. Shodně pro oba případy platí, že před vyskladněním z daňového skladu nebo místa určeného/schváleného celním ředitelstvím musí být nekolkovaný líh již propuštěn rozhodnutím celního úřadu do režimu vývoz nebo povolena doprava v režimu podmíněného osvobození od daně. V případě dodání lihu výrobcem jeho odesílateli na daňovém území České republiky se jedná o líh určený ke splnění závazku v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů na území České republiky, a proto musí být značen kontrolními páskami. Teprve následně, pokud bude podán návrh na propuštění lihu do režimu vývozu, se jedná o líh určený k vývozu, který nemusí být značen.
Situace má řešení za předpokladu, že již (v tomto případě) výrobce podá návrh na propuštění lihu do režimu vývozu. Po propuštění do režimu vývozu mohou být lihoviny/líh dopravovány do zemí EU, respektive vyváženy do třetích zemí neznačené kontrolními páskami. Vývozce uskuteční vývoz svým jménem a pod svou odpovědností.

23.
Č. jednací:  2006/1590/23
Datum:  14. 6. 2006
Věc:     Vrácení zajištěných spotřebitelských balení lihu

Stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

24.
Č. jednací:  2006/265/23
Datum:  25. 4. 2006
Věc:     Výklad pojmu pěstitel uvedený v § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu

Právní názor Ministerstva zemědělství věci výkladu pojmu pěstitel uvedenhom v § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“), je takový, že za osobu pěstitele lze považovat státního občana České republiky, který vlastní nebo užívá pozemek na území České republiky, nebo cizince s trvalým pobytem v České republice podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, má-li současně přiděleno rodné číslo podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) a vlastní nebo užívá pozemek na území České republiky.
Ministerstvo zemědělství, jako gestor zákona o lihu, rovněž zastává názor, že limit 30 litrů etanolu, který je dán ustanovením § 4 odst. 6 zákona o lihu, se vztahuje na osoby tvořící s pěstitelem domácnost (viz. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) bez výjimky. To znamená, že jednotlivá domácnost je oprávněna si nechat vyrobit pouze množství 30 litrů etanolu se sazbou spotřební daně pro ovocné destiláty z pěstitelského pálení z vlastní dodané suroviny v jednom výrobním období bez ohledu na počet osob tvořících tuto domácnost.  

25.
Č. jednací:  2005/5122/23
Datum:  19.12. 2005
Věc:     Doprava spotřebitelského balení lihu na daňové území České republiky uvedeného do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie.

Povinnost značit líh kontrolní páskou stanoví zákon č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o povinném značení lihu“), na který navazuje vyhláška č. 147/2005 Sb., kterou se provádí zákon o povinném značení lihu (dále jen „vyhláška“). Ze zákona o povinném značení lihu je zřejmé, že kontrolní páska musí být na spotřebitelském balení lihu umístěna tak, aby při otevření došlo k přetržení nebo poškození pásky (ustanovení § 6 zákona o povinném značení lihu). V ustanovení § 3 prováděcí vyhlášky je mimo jiné stanoveno, že kontrolní páska nesmí být ničím překryta a musí být na spotřebitelském balení lihu umístěna tak, aby nebylo možné bez jejího poškození spotřebitelské balení lihu otevřít nebo použít jeho obsah.  V zákoně o povinném značení lihu ani vyhlášce není zvláštní ustanovení upravující značení spotřebitelských balení lihu, která byla již označena kontrolní páskou jiného státu. V případě, že budou splněna výše uvedená ustanovení zákona o povinném značení lihu a vyhlášky, může být tedy kontrolní páska jiného státu přelepena kontrolní páskou ke značení lihu České republiky. V souladu s ustanovením § 3 zákona o povinném značení lihu musí být spotřebitelské balení lihu označeno kontrolní páskou jeho výrobcem nebo každou další osobou, která plní líh do spotřebitelského balení, nebo jeho dovozcem. Dovoz spotřebitelských balení lihu je vymezen v ustanovení § 2 písm. j) zákona o povinném značení lihu. Toto ustanovení na rozdíl od ustanovení § 2 písm. l) zákona o povinném značení lihu upravujícího vývoz spotřebitelských balení lihu, nestanovuje druh daňového režimu (režim podmíněného osvobození od daně nebo volného daňového oběhu), ve kterém může být líh na daňové území České republiky dovezen. Spotřebitelská balení lihu lze označit v jiném členském státě Evropské unie, před jejich dovozem na daňové území České republiky. Předání kontrolních pásek zahraničnímu dodavateli je nutné realizovat v souladu s ustanovením § 12 zákona o povinném značení lihu, při dodržení ustanovení § 13 písm. b) zákona o povinném značení lihu. V případě, že nejsou spotřebitelská balení lihu označena v jiném členském státě Evropské unie před jejich dovozem na daňové území České republiky, lze realizovat dovoz rovněž níže uvedeným způsobem.  Podle ustanovení § 4 písm. d) zákona o povinném značení lihu se povinnost značení kontrolní páskou nevztahuje na líh, který je umístěn před jeho značením v daňovém skladu nebo v jiných prostorách povolených nebo určených celním ředitelstvím. Ze znění tohoto ustanovení a v souvislosti se skutečností, že zákon o povinném značení lihu nestanovuje povinnost provádět značení pouze v místě výroby lihovin nebo před jejich vstupem na území České republiky a vlastní značení lihovin lze v souladu s ustanovením § 10 zákona o povinném značení lihu provádět v daňovém skladu nebo na místě, které celní ředitelství povolí, je zřejmé, že líh dopravovaný z místa výroby nebo dovozu do místa značení lihu může být za stanovených podmínek neoznačený. Doprava takového neoznačeného lihu z místa výroby nebo dovozu do místa značení lihu musí být doprovázena příslušnými doklady (podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů), na kterých bude uvedeno, že se jedná o dopravu neoznačeného lihu k místu značení lihu. Možnost takového způsobu dopravy musí být rovněž uvedena v rozhodnutí o povolení místa značení lihu (§ 10 odst. 2 zákona o povinném značení lihu). Na základě výše uvedeného je zřejmé, že dovoz spotřebitelských balení lihu (uvedených do volného daňového oběhu) z členských států Evropské unie může realizovat pouze dovozce, který je registrován ke značení lihu podle ustanovení § 7 zákona o povinném značení lihu a má v rozhodnutí celního ředitelství schválené místo značení lihu podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona o povinném značení lihu.

26.
Č. jednací:  2006/679/23
Datum:  27. 3. 2006
Věc:     Recyklace organických rozpouštědel - směs octanu ethylnatého s etanolem

Za recyklaci výše uvedeného rozpouštědla lze v tomto případě považovat regeneraci – znovuzískání lihu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“). 
Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a d) zákona o lihu v návaznosti na písm. m) tohoto ustanovení lze regeneraci (úpravu lihu) provádět ve zvláštním lihovaru. Podmínky pro úpravu lihu jsou uvedeny v § 3 zákona o lihu.
Líh kvasný bezvodý zvláštně denaturovaný je vybraným výrobkem osvobozeným od daně podle ustanovení § 71 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“), za předpokladu, že je líh používán pro stanovený účel a obsahuje stanovené množství denaturačních prostředků.
Znečištěné rozpouštědlo je vybraným výrobkem osvobozeným od daně podle ustanovení § 71 odst. 1 písm. e) zákona o SPD za předpokladu, že tento výrobek je vyroben z lihu denaturovaného podle zvláštního právního předpisu (viz. ustanovení § 10 odst. 2 zákona o lihu). 
Jak bylo výše uvedeno, regenerací lihu dochází ke znovuzískání lihu. Tento proces lze považovat za výrobu lihu ve smyslu ustanovení § 3 písm. s) bod 1 zákona o SPD. Podle ustanovení § 19 odst. 3 zákona o SPD lze vybrané výrobky vyrábět výhradně v podniku na výrobu vybraných výrobků – v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od daně.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o SPD lze provozovat daňový sklad na základě povolení, které vydává celní ředitelství na návrh podaný prostřednictvím celního úřadu.
Pro uvedení předmětného organického rozpouštědla, resp. lihu kvasného bezvodého zvláštně denaturovaného, do režimu podmíněného osvobození od daně je nutné použít ustanovení § 78 odst. 6 a 7 zákona o SPD. Povolení ke zpracování lihu v režimu podmíněného osvobození od daně v daňovém skladu, který je již ve volném daňovém oběhu, vydává místně příslušné celní ředitelství.

Pro regeneraci organického rozpouštědla (líh kvasný bezvodý zvláštně denaturovaný) jsou nezbytná tato povolení :

• V souladu s ustanovením § 3 zákona o lihu, které upravuje podmínky týkající se úpravy (regenerace) lihu, požádat příslušný živnostenský úřad o koncesi podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Stanovisko k žádosti o koncesi vydává Ministerstvo zemědělství.
• V souladu s ustanovením § 20 zákona o SPD požádat místně příslušné celní ředitelství o povolení k provozování daňového skladu.
• V souladu s ustanovením § 78 odst. 6 a 7 zákona o SPD požádat o povolení ke zpracování lihu v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od daně, který byl již uveden do volného daňového oběhu.
• V souladu s ustanovením § 8 odst. 3 zákona o lihu požádat Generální ředitelství cel o povolení k regeneraci lihu.

27.
Č. jednací:  2006/613/23
Datum:  14. 3. 2006
Věc:     Uplatnění technických ztrát při výrobě a distribuci lihovin a řešení „záměn“ při distribuci lihovin

Uplatnění ztrát lihu při manipulaci a distribuci lihovin ve spotřebitelských obalech.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. d) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“), povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká také dnem zúčtování ztráty nebo znehodnocení vybraných výrobků, nejpozději však do jednoho měsíce po zjištění ztráty nebo znehodnocení, pokud ke ztrátě nebo znehodnocení nedošlo v důsledku prokazatelně nepředvídatelné a neodvratitelné události; do ztrát a znehodnocení se nezahrnují ztráty a znehodnocení ve výši technicky zdůvodněných skutečných výrobních ztrát a ztrát při distribuci a skladování.
Toto ustanovení se skládá ze dvou částí. V úvodní části tohoto ustanovení je uvedeno, že plátce má povinnost daň přiznat a zaplatit dnem zúčtování ztráty nebo znehodnocení vybraných výrobků, pokud ke ztrátě nebo znehodnocení nedošlo v důsledku prokazatelně nepředvídatelné a neodvratitelné události. V další části je uvedeno, že do ztrát a znehodnocení se nezahrnují ztráty a znehodnocení ve výši technicky zdůvodněných skutečných výrobních ztrát a ztrát při distribuci a skladování. Z druhé části tohoto ustanovení je zřejmé, že z těchto ztrát nemá plátce daně povinnost přiznat a zaplatit daň.
Výrobní ztráty, ztráty při distribuci a skladování, resp. normy ztrát lihu jsou definovány v § 2 odst. 1 písm. k) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“), a dále jsou upřesněny prováděcí vyhláškou č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), konkrétně ustanoveními §§ 7 – 13 a přílohou č. 4 této vyhlášky. Podle § 8 odst. 2 vyhlášky se mj. dopravní ztráty nevztahují na množství lihu obsaženého v hotových výrobcích vyrobených z lihu. Podle poř. č. 3 přílohy č. 4 vyhlášky – druh ztrát - skladovací nelze skladovací ztráty lihu rovněž uplatnit na množství lihu v hotových výrobcích stočených do expedičních nebo spotřebitelských obalů.
Pro posouzení uplatnění normy ztrát lihu v případě dopravy – distribuce lihu – je rozhodnou skutečností to, zda se jedná o hotové výrobky. V případě skladování lze uplatnit normy ztrát lihu na množství lihu na zásobě výrobce a zpracovatele lihu s výjimkou lihu obsaženého v hotových výrobcích stočených do expedičních nebo spotřebitelských obalů. Podle upřesňujícího telefonického hovoru s panem Ing. Liborem Správkou a rovněž ze zaslaných kopií „Osvědčení o evidenci provozovatele daňového skladu“ se však jedná o lihoviny HS/KN (TARIC)  2208 (hotové výrobky) a tudíž normy ztrát uvedené v zákoně o lihu, resp. stanovené prováděcí vyhláškou nelze na tyto výrobky uplatnit.
Z výše uvedeného je zřejmé, že z množství lihu obsaženého v hotových výrobcích v případě zjištění ztráty nebo znehodnocení těchto vybraných výrobků je povinnost daň přiznat a zaplatit.  
Řešení záměn při distribuci různých obchodních značek lihovin - jedná se o případy, kdy v rámci řádné inventury zásob zboží (lihovin) jsou zjištěna manka a přebytky podle druhů a balení lihovin (např. manko 50 litrů 40 % obj. Tuzemáku a přebytek 50 litrů 40 % obj. Vodky).  
Podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o SPD je předmětem daně z lihu líh (etanol) včetně neodděleného lihu vzniklého kvašením, obsažený v jakýchkoli výrobcích, nejde-li o výrobky uvedené pod kódy nomenklatury 2203, 2204, 2205, 2206, pokud celkový obsah lihu v těchto výrobcích činí více než 1,2 % objemových etanolu.
Z titulu inventarizačního zjištění dle shora uvedeného příkladu nevzniká povinnost daň přiznat a zaplatit, neboť není rozhodné, pod jakým obchodním označením lihovin byl etanol ve výrobcích  uveden do volného daňového oběhu.
V případě záporného salda, vzniklého započtením mank a přebytků v jednotkách etanolu, vzniká provozovateli daňového skladu povinnost daň přiznat a zaplatit v souladu s ustanovením § 9 odst. 3 písm. d) zákona o SPD.  Základem pro stanovení „této“daně je záporné saldo – výsledné manko v množství hl etanolu.
Nesoulad evidence stanovené ustanovením § 38 zákona o SPD se skutečností vzniklý záměnou lihovin (obchodních značek) může být opakovaně sankciován podle § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, pokutou do celkové výše 2 mil. Kč za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy.

28.
Č. jednací:  2005/5147/23
Datum:  13. 1. 2006
Věc:     Informace k likvidaci odpadního lihu

Předmět této žádosti spočíval v možnosti dalšího využití – regenerace – odpadního (znečištěného) lihu, který vzniká při výrobě léčiv, resp. nalezení postupu, který bude v souladu s právními předpisy České republiky a Evropské unie. U odpadního lihu, o kterém je zmíněno výše, předpokládáme, že je vybraným výrobkem podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“) podléhajícím dani z lihu.  
Obecně lze podle § 19 odst. 2 zákona o SPD vybrané výrobky vyrábět, zpracovávat, skladovat, přijímat nebo odesílat v daňovém skladu – v podmíněném osvobození od daně.
Regenerace lihu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů, je zpracováním lihu a tudíž toto lze provádět pouze v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od daně.
Shrnutím výše uvedeného bylo odborem spotřebních daní GŘC navrženo řešit daný problém tímto způsobem. Daňový subjekt (držitel zvláštního povolení podle § 13 zákona o SPD) požádá místně příslušné celní ředitelství o povolení k provozování daňového skladu podle § 20 zákona o SPD, které nahradí zvláštní povolení podle § 13 zákona o SPD. O vydání povolení k provozování daňového skladu podle § 20 zákona o SPD je nutné požádat z toho důvodu, že zvláštní povolení podle § 13 zákona o SPD neumožňuje odesílat vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně k dalšímu zpracování. Po obdržení povolení k provozování daňového skladu podle § 20 zákona o SPD může daňový subjekt následně odesílat odpadní líh v režimu podmíněného osvobození od daně k dalšímu zpracování (k regeneraci lihu), a to i do daňového skladu na daňovém území členského státu EU. Vzhledem k tomu, že se bude jednat o dopravu vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy, bylo upozorněno rovněž na skutečnost, že doprava musí probíhat v intencích ustanovení § 25 zákona o SPD.
Obdobný postup uvedený o odstavec výše se uplatní v případě druhé části dotazu, který se týkal likvidace lihu mimo způsob uvedený v § 78 odst. 6 a 7 zákona o SPD, kdy bylo uvedeno, že „odpadní líh bude předán (odeslán) daňovým subjektem (uváděn výše jako držitel zvláštního povolení podle § 13 zákona o SPD) specializované společnosti k likvidaci a zničen nebo jinak znehodnocen, to vše za přítomnosti pracovníků příslušného celního úřadu (aplikace ustanovení § 71 odst. 1 písm. g) zákona o SPD)“. I v tomto případě zákon o SPD neumožňuje, aby tento (odpadní) líh byl odeslán držitelem zvláštního povolení podle § 13 zákona o SPD k dalšímu zpracování (likvidaci).

29.
Č. jednací:  2005/5197/23
Datum:  20. 12. 2005
Věc:     Postup celních úřadů při zjištění porušení § 4 odst. 6 zákona o lihu

V souvislosti s přibývajícími dotazy provozovatelů pěstitelských pálenic na nejasnosti ohledně dodatečného vyměření spotřební daně v případech, kdy jednotliví pěstitelé překročí zákonem stanovené množství 30 l etanolu zdaněné sazbou spotřební daně stanovené pro ovocné destiláty z pěstitelského pálení, které jsou, podle § 4 odst. 6 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o lihu“ ), oprávněni si nechat vyrobit v jednom výrobním období z vlastní dodané suroviny, sdělujeme následující.
Provozovatele pěstitelských pálenic nejvíce zajímá postup celních úřadů v případě zjištění, že konkrétní pěstitel, resp. osoby podílející se na vypěstování ovoce, které tvoří s pěstitelem domácnost, si během jednoho výrobního období nechá vyrobit více než povolené množství 30 litrů etanolu zdaněné sazbou spotřební daně stanovené pro ovocné destiláty z pěstitelského pálení a poruší tím ustanovení § 4 odst. 6 zákona o lihu.
V prvé řadě, pokud pěstitel poruší povinnosti uvedené v § 4 odst. 6 zákona o lihu, je celní úřad oprávněn uložit pěstiteli pokutu podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) zákona o lihu až do výše 500 000,- Kč.
Pokud si pěstitel nechá v jednom výrobním období vyprodukovat více než 30 litrů etanolu a množství (počet litrů) etanolu přesahujícího hranici 30 litrů nezdaní základní sazbou daně (26500,- Kč/hl etanolu), má toto za následek, že v daném zdaňovacím období  provozovatel pěstitelské pálenice přiznal daň v nesprávné výši. Výše dodatečně vyměřené daně se stanoví odečtem částky vypočtené vynásobením základní sazby daně a počtem litrů etanolu přesahujícího 30-i litrovou hranici od částky vypočtené vynásobením sazby daně stanovené pro ovocné destiláty (13300,- Kč/hl etanolu) s počtem litrů etanolu přesahujícího 30-i litrovou hranici.
Daň se však dodatečně vyměří provozovateli pěstitelské pálenice, a to na základě ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“), kde je uvedeno, že plátcem daně je výrobce, kterému vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit v souvislosti s uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu (§ 9 odst. 1 zákona o SPD), tedy v tomto případě provozovateli pěstitelské pálenice. Skutečnost, že v případě pěstitelského pálení je pouze provozovatel pěstitelské pálenice plátcem daně, není specifikem, ale vychází ze samé podstaty techniky výběru spotřební daně jako daně nepřímé, tj., daný subjekt je plátcem spotřební daně ze zákona a tudíž tak, jako v případě každé nepřímé daně (např. DPH), tuto daň tito plátci vypočítávají, v ceně svých výrobků vybírají a následně do státního rozpočtu odvádějí. Podle platné právní úprávy lze v tomto případě dodatečně vyměřit daň pouze plátci daně (provozovateli pěstitelské pálenice), ne konkrétnímu pěstiteli.
V této souvislosti je nutné si uvědomit, že provozování pěstitelské pálenice, tak jako jiná obdobná činnost, skýtá podnikatelská rizika, se kterými se musí umět každý provozovatel pěstitelské pálenice vypořádat. Je tedy věcí každého provozovatele pěstitelské pálenice, jakým způsobem si „ošetří“ své obchodní vztahy.
Shrnutím výše uvedeného lze konstatovat, že provozovatel pěstitelské pálenice tak bude muset, v případě zjištění celním úřadem, že pěstitel si u tohoto nechal vyrobit ovocný destilát zdaněný sazbou spotřební daně stanovenou pro ovocné destiláty z pěstitelského pálení, přestože již překročil limit 30-ti litrů etanolu, uhradit za pěstitele dodatečně vyměřenou daň a poté tuto po pěstiteli sám vymáhat. Zároveň v těchto případech celní úřad uloží sankci pěstiteli podle § 17 zákona o lihu.

30.
Č. jednací:  2005/2433/23
Datum:  26.5.2005
Věc:     Denaturace lihu denatoniem benzoátu (bitrex)

Stanovisko řeší problematiku konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

31.
Č. jednací:  2005/646/23, 2005/1347/23
Datum:  6.5.2005
Věc:     Informace týkající se výkladu pojmu „pěstitel“

Sloučeno. V zákoně o lihu není jednoznačně definováno, zda za pěstitele může být považována i zahraniční osoba či nikoliv. Celní správa České republiky zaznamenala informace týkající se pěstitelských pálenic (především na Moravě), které vyrábí ovocný destilát ze surovin a pro pěstitele ze zahraničí (zejména z Polska). Odbor 23 GŘC zastává názor, že není možné mj. vyrábět ovocný destilát pro pěstitele za zvýhodněnou sazbu jiným, než českým pěstitelům a z jiných surovin než ze surovin vyprodukovaných na území České republiky. Vzhledem k tomu, že gestorem tohoto zákona je Mze, požádali jsme jej o výklad tohoto pojmu. Odbor legislativní a právní Mze se vyjádřil následovně:
 „Z definice pojmu „pěstitel“ uvedené v § 2 odst. 1 písm. o) zákona o lihu vyplývá, že osoba pěstitele je buď přímo, nebo nepřímo (prostřednictvím zaměstnaneckého vztahu k uživateli pozemku) spjata s užíváním pozemku, ze kterého jsou získávány suroviny pro výrobu ovocného destilátu v pěstitelské pálenici. Tuto skutečnost je pěstitel také povinen, podle ustanovení  § 4 odst. 7 zákona o lihu, doložit subjektu provozujícímu pěstitelskou pálenici a to uvedením katastrálního území a obce (v případě vlastnictví pozemku), popř. specifikací právního vztahu k pozemku, či potvrzením zaměstnavatele o získání suroviny formou naturálního plnění.
Právní předpisy České republiky, dle našeho názoru, nemohou upravovat práva a povinnosti vztahující se k pozemkům nacházejícím se mimo území České republiky. Z toho vyvozujeme závěr, že pěstitel si nemůže dát v rámci pěstitelského pálení vyrobit ovocné destiláty, které nepocházejí ze surovin vypěstovaných na pozemcích na území České republiky.“

32.
Č. jednací:  2005/714/23
Datum:  4.3.2005
Věc:     Použití kvasného lihu nedenaturovaného jako pomocné látky

Odbor 23 GŘC byl dotázán na metodický výklad týkající se možnosti použít líh kvasný nedenaturovaný, osvobozený od spotřební daně ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění (dále jen „zákon o SPD“), jako pomocnou látku k desinfekci některých částí výrobního zařízení a obalů. V konkrétním případě se jednalo o subjekt, který vyrábí potravní doplňky. K výše uvedenému odbor 23 GŘC vydává tuto informaci.
Dle ustanovení § 71 odst. 1 písm. a) zákona o SPD je od spotřební daně osvobozen líh určený k použití jako materiál vstupující v rámci podnikatelské činnosti do výrobků při výrobě potravin, potravních doplňků, látek přídatných, látek určených k aromatizaci potravin a látek pomocných, s výjimkou výrobků uvedených pod kódy nomenklatury 2207 a 2208.
Na objasnění pojmu „pomocné látky“ ve vztahu k § 71 odst. 1 písm. a) zákona o SPD se vztahuje ustanovení § 1 písm. b), respektive § 3 odst. 2 (extrakční rozpouštědla náležející mezi pomocné látky) vyhlášky č. 304/2004 Sb., kterou se stanoví druhy a podmínky použití přídatných a pomocných látek při výrobě potravin, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) v návaznosti k příslušným ustanovením zákona č.110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“).
Pomocné látky ve smyslu vyhlášky a zákona o potravinách jsou takové látky, které přímo souvisí s výrobou potravin. Desinfekci některých částí výrobního zařízení a obalů nelze přímo spojovat s výrobou potravin nebo potravinových surovin. V tomto případě se jedná o samostatnou „operaci“, která nemá bezprostřední vliv na výrobní proces. 
Z výše uvedeného vyplývá, že na ty činnosti, které přímo nesouvisí s výrobou potravin, potravinových surovin, se nevztahuje ustanovení § 71 odst. 1 písm. a) zákona o SPD. Jak je dále uvedeno, desinfekce není součást výroby potravin. Subjektu je možné doporučit pro výše uvedený účel použít líh, který je zvláštně denaturovaný. Výjimky co do druhu denaturačních prostředků, minimálního množství a účelu použití denaturovaného lihu povoluje Ministerstvo zemědělství.

 

33.
Č. jednací:  2005/977/23
Datum:  22.2.2005
Věc:     Obecné denaturační prostředky používané v ČR

Výbor pro spotřební daně hlasoval o návrhu nařízení Komise měnící nařízení Komise (ES) č. 3199/93 ze dne 22. listopadu 1993 o vzájemném uznávání postupů úplné denaturace lihu pro účely osvobození od spotřební daně (dále jen „nařízení č. 3199/93 ES“) a schválil denaturační prostředky všech deseti nových členských států. Pokud se jedná o ČR, byly schváleny následující dva denaturační prostředky pro obecnou denaturaci:

Na 1 hl ethanolu
1. 1 g denatonium benzoát,
0,2 l thiofen,
1 l methylethylketon (butanon),
0,2 g methylenová modř

2. 0,4 l solventní nafta,
 0,2 l petrolej,
 0,1 l technický benzín.

V nejbližší době bude toto nařízení Komise měnící nařízení č. 3199/93 ES zveřejněno v Úředním věstníku EU. V této souvislosti dojde ke změně při dopravě úplně denaturovaného lihu. Již nebude nutné dopravovat tento líh s průvodními doklady, jak o tom byla informována celní ředitelství dopisem s č.j. 2004/1488/11, ale líh, který bude úplně denaturován v souladu s výše uvedeným nařízením Komise, bude možno dopravovat se zjednodušeným průvodním dokladem.

34.
Č. jednací:  2005/1994/23
Datum:  27.4.2005
Věc:     Prodeji lihu zvláštně denaturovaného syntetického technického

Uvádění lihu do oběhu, v návaznosti na příslušná ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“), je následně rozpracováno v ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu (dále jen „zákon o lihu“), ve znění pozdějších předpisů. V konkrétním případě, kdy se jedná o líh zvláštně denaturovaný syntetický technický (osvobozený od spotřební daně), není tento dovoz, koupě a odběr uživatelem podmiňován vlastnictvím zvláštního povolení dle § 13 zákona o SPD na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od spotřební daně (dále jen „zvláštní povolení“) u nabyvatele tohoto lihu. Určitý rozpor při posuzování, zda je nutné předložit zvláštní povolení při uplatnění osvobození lihu od daně, se může jevit porovnání ustanovení § 72 odst. 4 zákona o SPD (je vyžadováno zvláštní povolení) s ustanovením § 12 odst. 1 zákona o lihu, které zase nevyžaduje předložit již zmíněné zvláštní povolení. Je nutné si uvědomit, že ustanovení § 71 odst. 1 písm. f) zákona o SPD pojednává obecně o lihu zvláštně denaturovaném syntetickém.  Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o lihu, respektive § 11 odst. 1 písm. d) dále člení líh zvláštně denaturovaný syntetický na rafinovaný (bod 1.) a technický (bod 2.). V tomto případě zákon o lihu navazuje na příslušné ustanovení zákona o SPD.
U denaturovaného lihu je nutné upozornit na druh a množství použitého denaturačního prostředku a účel použití denaturovaného lihu. Druh a množství denaturačního prostředku a účel užití denaturovaného lihu je uveden v příloze č. 2 k vyhlášce č. 141/1997 Sb, o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud druh či množství denaturačního prostředku nebo účel použití neodpovídá této příloze, uživatel musí být držitelem povolení Ministerstva zemědělství podle § 10 zákona o lihu. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě prodeje (dále dovozu, odběru uživatelem) lihu zvláštně denaturovaného syntetického technického nelze po nabyvateli tohoto lihu požadovat předložení zvláštního povolení; zároveň uživatel je povinen „užívat“ tento líh v souladu s právními předpisy upravujícími nakládání s lihem.  

35.
Č. jednací:  2005/1565/23
Datum:  30.3.2005
Věc:     Výpočet spotřební daně v pěstitelské pálenici

Obecně daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků. Používáním lihového měřidla uvedeného v § 3 písm. a) vyhlášky č.140/1997 Sb., o kontrole výroby a oběhu lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška MF“) se zjišťuje množství vyrobeného lihu (ovocného destilátu) dle § 10 vyhlášky MF. Dle tohoto ustanovení je základem pro výpočet vyrobeného množství rozdíl stavu hlavního počitadla měřidla na konci a začátku období, za které je množství lihu zjišťováno. O zjištěném množství vyrobeného lihu vyhotoví celní úřad výrobní list. Součet základů daně za jednotlivá zdaňovací období se po ukončení kampaně porovná s celkovou výrobou stanovenou celním úřadem – součet ze všech výrobních listů za kampaň.
V případě, že výroba stanovená celním úřadem za celou kampaň je vyšší než součet základů daně za jednotlivá zdaňovací období, podá provozovatel pěstitelské pálenice dodatečné daňové přiznání a tento rozdíl se zdaní základní sazbou daně. V opačném případě nemá provozovatel nárok na vrácení daně, neboť k rozdílu došlo na základě nesprávně stanoveného základu daně pro výběr spotřební daně od pěstitelů a v případě vrácení by tato měla být určena jednotlivým pěstitelům. Provozovatel pěstitelské pálenice musí tedy dbát na správný výběr spotřební daně od pěstitelů v návaznosti k vydanému množství a objemové koncentrace ovocného destilátu.

IV. Víno, meziprodukty a pivo

1.
Č. jednací:  2007/2220/23
Datum:  20. 11. 2007
Věc:     Výroba koncentrované mladiny a její následné „dořeďování“ na jednotlivé druhy piva

Dle odborné literatury je systém „High Gravity Brewing = HGB“ technologií výroby koncentrované mladiny a jejího následného zřeďování (po prokvašení – před a nebo po filtraci – blíže viz publikace „Technologie výroby sladu a piva“ str. 227 kapitola 19.1 a str. 305 kapitola 24.5.2). Tento systém z pohledu výrobce kromě některých kapacitních výhod umožňuje i přesné nastavení procenta extraktu původní mladiny (dále jen „ % EPM“), což je výhodné i pro správu daní. Ustanovení § 81 odst. 2 a 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“), respektive § 85 zákona o SPD, však formulačně této progresivní metodě výroby piva neodpovídá, protože vychází z technologie klasického způsobu výroby piva. Z těchto důvodů byla navržena zástupci odboru 23 GŘC potřebnou legislativní úprava zákona o SPD. Do této doby bude EPM zjištěný před zakvašením považován za pomocný výrobní ukazatel (i pro klasickou výrobu). Rozhodující pro stanovení výše koncentrace pro výpočet daně z piva bude EPM zjištěný v hotovém výrobku, při jeho uvedení do volného daňového oběhu (viz ustanovení § 85 odst. 3 zákona o SPD. K průkaznosti údajů uváděných na varných listech pro potřeby zdanění piva u malých nezávislých pivovarů podle ustanovení § 85 zákona o SPD sdělujeme: Žádný právní předpis přímo (s výjimkou zákona o SPD – vedení evidence pro provozovatele daňového skladu) neukládá výrobcům piva povinné vedení výrobní evidence jako je tomu například u výroby lihu (viz zákon č. 61/1997 Sb.). Správce daně by měl vycházet z vlastního uvážení, zda subjektem předkládané doklady jsou dostatečně průkazné pro prokázání množství piva v hektolitrech a koncentrace jednotlivých druhů vyráběného piva. Případné „řezání“ nebo další manipulace s pivem před jeho stočením do spotřebitelských nebo přepravních obalů jsou možné, avšak tyto operace by měly být obsaženy v povolení k provozování daňového skladu, kde případně může celní orgán v souladu s ustanovením § 20 odst. 10 zákona o SPD stanovit i další podmínky pro zabezpečení vybraných výrobků. Stejně jako v předchozím je pro výpočet spotřební daně z piva rozhodující koncentrace (% EPM) prokázaná a zjištěná u hotových výrobků, které byly uvedeny do volného daňového oběhu. Pokud však subjekt není schopen průkazně prokázat svojí evidencí (například rozborem z autorizované laboratoře), že vyrobené pivo mělo jinou koncentraci než zjištěnou koncentraci ve vzorku odebraném celním úřadem, může se dostat do situace, že mu bude dodatečně zdaněno celé množství vyrobeného piva, u něhož neprokázal koncentraci.

2.
Č. jednací:  2007/2045/23
Datum:  30. 7. 2007
Věc:     Stanovisko – malý nezávislý pivovar

Malý nezávislý pivovar je zařazen do velikostní skupiny nad 10 000 do 50 000 hektolitrů piva ročně. Podle ustanovení § 88 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) je malý nezávislý pivovar povinen v případě, že dojde ke změně zařazení do velikostní skupiny (tj. výroba piva překročila horní hranici hektolitrů piva ročně stanovenou pro tu velikostní skupinu, v níž je zařazen), oznámit tuto skutečnost do 31. ledna kalendářního roku celnímu úřadu. Zařazení malého nezávislého pivovaru do velikostní skupiny může být nejvýše o jeden stupeň nižší, než odpovídá skutečné výrobě v předchozím kalendářním roce (§ 88 odst. 3 zákona o spotřebních daních). V případě, kdy oznámil malý nezávislý pivovar celnímu úřadu, že jeho roční výroba piva byla 53 000 hl, tedy o 3000 hl vyšší než je horní hranice pro velikostní skupinu, v níž je pivovar zařazen. S ohledem na znění ustanovení § 88 odst. 3 zákona o spotřebních daních nemá tato skutečnost vliv na stávající povolení k provozování daňového skladu, neboť malý nezávislý pivovar je zařazen do velikostní skupiny, která je o jeden stupeň nižší, než je jeho skutečná výroba, což mu zákon (nikoliv povolení k provozování daňového skladu) umožňuje. V povolení k provozování daňového skladu celní ředitelství mimo jiné uvádí předpokládaný roční objem výroby, zpracování, skladování a prodeje vybraných výrobků, jedná-li se o podnik na výrobu vybraných výrobků (§ 20 odst. 2 a 9 zákona o spotřebních daních). Provozovatel daňového skladu je povinen oznámit prostřednictvím celního úřadu každou změnu skutečností a údajů uvedených v povolení (§ 20 odst. 14 zákona o spotřebních daních). Jedním z údajů uvedených v povolení k provozování daňového skladu, ohledně něhož má provozovatel daňového skladu oznamovací povinnost je údaj dle § 20 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebních daních – předpokládaný roční objem výroby. Na základě oznámení překročení ročního objemu výroby, uvedeného v povolení, rozhodne celní ředitelství o změně stávajícího povolení k provozování daňového skladu (§ 20 odst. 15 zákona o spotřebních daních). Překročení horní hranice velikostní skupiny, do níž je malý nezávislý pivovar zařazen, podléhá oznamovací povinnosti ze strany malého nezávislého pivovaru (ve lhůtě do 31. ledna kalendářního roku), nemá však vliv na povolení k provozování daňového skladu, neboť zařazení do velikostní skupiny není součástí povolení k provozování daňového skladu. Vyšší výroba piva než odpovídá velikostní skupině, představuje pro malý nezávislý pivovar povinnost podat dodatečné daňové přiznání v souladu s § 88 odst. 4 zákona o spotřebních daních, a to za každé zdaňovací období roku, v němž k překročení horní hranice velikostní skupiny došlo.  Malý nezávislý pivovar tak zůstane i nadále zařazen ve velikostní skupině nejvýše o jeden stupeň nižší, než odpovídá skutečné výrobě v předchozím kalendářním roce (za který splnil oznamovací povinnost podle § 88 odst. 2 zákona o spotřebních daních a podal dodatečné daňové přiznání). Pokud by malý nezávislý pivovar překročil množství pro o jeden stupeň vyšší velikostní skupinu, než ve které je zařazen, musel by být zařazen do této o jeden stupeň vyšší velikostní skupiny, aby zůstalo zachováno pravidlo, že může být zařazen do velikostní skupiny nejvýše o jeden stupeň nižší, než odpovídá skutečné výrobě v předchozím kalendářním roce. Příklad : 1.   Malý nezávislý pivovar je zařazen ve velikostní skupině nad 10 000 hl do 50 000 hl včetně. V kalendářním roce překročil výrobu tak, že vyrobil nad 50 000 hl piva ale nepřekročil 100 000 hl piva. To znamená, že sice překročil velikostní skupinu, v níž je zařazen, avšak nepřekročil horní hranici velikostní skupiny o jeden stupeň vyšší, než ve které je zařazen. Proto může i nadále zůstat zařazen ve velikostní skupině nad 10 000 do 50 000 hl včetně.  2. Malý nezávislý pivovar je zařazen ve velikostní skupině nad 10 000 hl do 50 000 hl včetně. V kalendářním roce překročil výrobu tak, že vyrobil nad 100 000 hl piva – to znamená, že překročil horní hranici velikostní skupiny o jeden stupeň vyšší, než je ta, v níž je zařazen. V tomto případě již malý nezávislý pivovar nemůže zůstat zařazen ve velikostní skupině nad 10 000 hl do 50 000 hl včetně, ale musí být přeřazen do velikostní skupiny nad 50 000 hl do 100 000 hl včetně. Tak zůstane zachováno pravidlo, že může být zařazen do velikostní skupiny nejvýše o jeden stupeň nižší, než odpovídá skutečné výrobě v předchozím kalendářním roce.

3.
Č. jednací:  2006/3342/23
Datum:  10. 11. 2006
Věc:     Stanovisko k vrácenému, reklamovanému vybranému výrobku  -  pivu

V § 9 odst. 3 písm. d) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“) je stanovena povinnost daň přiznat a zaplatit dnem zúčtování ztráty nebo znehodnocení vybraných výrobků, nejpozději však do jednoho měsíce po zjištění ztráty nebo znehodnocení, se zde uvedenými výjimkami. Prodané pivo je již propuštěno do volného daňového oběhu a v souladu s § 9 odst. 1 zákona o SPD vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit. Ve směrnici Rady 92/12/EHS, o obecné úpravě, držení, pohybu a skladování vybraných výrobků podléhajících spotřební dani, článku 14 odst. 1 je uvedeno, že každý členský stát stanoví podmínky, za kterých lze osvobození od daně uplatnit. Tyto podmínky jsou stanoveny ve výše uvedeném zákoně o SPD. Osvobození od daně z piva řeší ustanovení § 86 zákona o SPD, kde v odst. 2 je uvedeno, že od daně je osvobozeno pivo ve výši technicky zdůvodněných skutečných výrobních ztrát. Celní úřad je oprávněn posoudit, zda tyto ztráty odpovídají charakteru činnosti plátce a obvyklé výši ztrát obdobných jiných plátců při stejné činnosti a vyžadovat prokázání ztrát a o zjištěný rozdíl upravit základ daně. Nepředvídatelnou a neodvratitelnou událostí je myšlena např. přírodní katastrofa (povodeň, oheň zaviněný bleskem) tedy tzv. vyšší moc. Reklamovanou špatnou kvalitu zboží – piva, ať již v lahvích nebo sudech, či nemožnost jeho čepování ze sudů nelze považovat za nepředvídatelnou a neodvratitelnou událost, a ani se nejedná o ztráty ve výrobě.

4.
Č. jednací:  2006/1922/23
Datum:  21. 6. 2006
Věc:     Stanovisko - § 100a zákona č. 353/2003 Sb. - malý výrobce vína

Zákonem č. 217/2005 Sb., kterým se mění s účinností od 1. července 2005 zákon o SPD, kdy za § 100 byly vloženy nově § 100a – malý výrobce vína  a § 100b – evidence vína v daňových skladech, včetně poznámky  pod čarou č. 60b, která se vztahuje k průměrné roční výrobě. Poznámka pod čarou 60b) zní – čl. 2 písm. c) nařízení Komise (ES) č. 884/2001 ze dne 24. dubna 2001, kterým se stanoví pravidla pro průvodní doklady pro přepravu vinařských produktů a pro evidenční knihy vedené v odvětví vína (dále jen „nařízení Komise“). Tyto evidenční knihy jsou dostatečným podkladem pro kontrolní činnost příslušného orgánu. V článku 2 písm. c) nařízení Komise je uvedeno, že „malovýrobcem vína“ se rozumí producent, který vyrábí průměrně méně než 1 000 hektolitrů vína ročně. Členské státy se přitom řídí průměrnou roční produkcí nejméně tří po sobě následujících let.
Celní úřad je oprávněn nařídit  malému výrobci vína vedení evidence podle § 39 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), jelikož vedení zvláštních záznamů podle § 39 odst. 1 ZSDP může správce daně uložit daňovému subjektu ( § 6 odst.1 ZSDP). Malý výrobce vína je plátcem daně podle § 4 odst. 1 písm.a) zákona o SPD. Nařídit malému výrobci vína záznamní povinnost by ovšem bylo nadbytečné s ohledem na nulovou sazbu spotřební daně a existenci povinnosti vést evidenční knihy podle nařízení Komise.
Malý výrobce vína má povinnost se zaregistrovat jako plátce, podle § 4 odst. 2 zákona o SPD.
Je-li průměrná roční výroba 1 000 hl překročena, přestává být subjekt malým výrobcem vína a jeho povinností je požádat o povolení k provozování daňového skladu. Správce daně ale musí vycházet z průměrné roční produkce nejméně tří po sobě následujících let (viz čl. 2 písm. c/ nařízení Komise).

5.
Č. jednací:  2006/434/23
Datum:  15. 3. 2006
Věc:     Stanovisko - § 80 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. – výroba piva

Pivo, které je vyrobeno fyzickou osobou v souladu s § 80 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSpD“), je osvobozeno od daně z piva podle § 86 odst. 3 ZSpD a podle § 89 odst. 3 ZSpD nemusí být vyráběno v podniku na výrobu vybraných výrobků podle § 19 odst. 2 písm. a) ZSpD.
Dnem porušení podmínek stanovených § 80 odst. 1 ZSpD, kdy  fyzická osoba vyrobí v kalendářním roce pivo, jehož celkové množství přesahuje 200 litrů nebo toto pivo prodá (i když nevyrobí víc jak povolených 200 litrů), se stává plátcem a je povinna se zaregistrovat jako plátce nejpozději do 15 kalendářních dní ode dne porušení zákonem stanovených podmínek.
Dnem porušení stanovených podmínek uvedených v § 80 odst.1 ZSpD vzniká plátci povinnost daň přiznat a zaplatit z celého množství piva vyrobeného od počátku kalendářního roku, podle § 83 odst. 1 ZSpD.
V případě, kdy fyzická osoba výše uvedenou zákonnou povinnost nesplní, zaregistruje ji správce daně z úřední povinnosti v souladu s ustanovením § 33 odst. 13 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“).
Při nesplnění povinnosti zaregistrovat se jako plátce ve stanovené lhůtě, je možné v závažných případech fyzickou osobu postihnout pokutou podle § 37 odst. 1 ZSDP, za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy ve stanovené lhůtě. 
Následně je osoba - plátce daně povinna podávat daňová přiznání nebo sdělení podle § 40 odst. 4  ZSDP.
V případě, že fyzická osoba chce pokračovat i po porušení podmínek § 80 odst. 1 ZSpD   ve výrobě piva v témže kalendářním roce, musí podle § 19 odst. 2 písm. a) ZSpD vyrábět  pivo v podniku na výrobu vybraných výrobků.
Splnění podmínek § 80 odst. 1 ZSpD se posuzuje v každém kalendářním roce samostatně. 
V případě, že osoba vybrané výrobky – pivo nevyrábí v daňovém skladu (§ 19 odst.2  písm. a/ ZSpD), vzniká jí povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 1 ZSpD okamžikem jejich uvedení do volného daňového oběhu (tedy v okamžiku výroby) a daňové přiznání je osoba povinna podávat a daň zaplatit podle § 18 odst. 6 ZSpD nejpozději první pracovní den po dni vzniku této povinnosti.
Fyzické osobě, u níž došlo k porušení podmínek ustanovení § 80 odst.1  ZSpD a která nadále vyrábí mimo režim podmíněného osvobození od daně (mimo daňový sklad), je možné za toto jednání, tj. nesplnění povinnosti výroby v daňovém skladu, opakovaně uložit pořádkovou pokutu podle § 37 odst. 1 ZSDP.

6.
Č. jednací:  2005/4989/23
Datum:  13. 12. 2005
Věc:     Medovina jako předmět daně z vína a meziproduktů

1. medovina, i když je vyráběna jakoukoli technologií, je zařazena pod kódem kombinované nomenklatury 2206. Z hlediska zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění (dále jen „zákon o SPD“), ji lze zařadit podle § 93 odst. 3 písm. d) zákona o SPD mezi tichá vína má-li skutečný obsah alkoholu přesahující 10 % objemových, ale nepřesahující 15 % objemových, je-li alkohol, který je obsažen v hotovém výrobku, plně kvasného původu bez přídavku lihu. V tomto případě medovina podléhá spotřební dani, ovšem se sazbou 0 Kč/hl to znamená, že i když je zde nulová sazba daně je povinností výrobce podat ve lhůtě, u místně příslušného správce spotřební daně (tj. celního úřadu), daňové přiznání.
2. medovina, pod kódem kombinované nomenklatury 2206, se zařadí podle § 93 odst. 4 zákona o SPD, mezi meziprodukty, přesahuje-li skutečný obsah alkoholu v hotovém výrobku 1,2 % objemových, ale nepřesahuje 22 % objemových. V tomto případě medovina podléhá spotřební dani a to se sazbou daně 2 340 Kč/hl.
 3. přidávání aromat do kvasné nádoby s medem, i když budou mít jen nepatrný vliv na lihovitosti výrobku, neodpovídá výše uvedenému ustanovení § 93 odst. 3 písm. d), neboť alkohol v hotovém výrobku nebude plně kvasného původu bez přídavku lihu a proto bude, výsledný produkt medovina, zařazen mezi meziprodukty.“ 

 

 

 

V. Problematika tabákových výrobků

1.
Č. jednací:  2007/2720/23
Datum:  28. 8. 2008
Věc:     Stanovisko k provádění cenových kontrol – kontrolní nákupy

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při provádění cenových kontrol. Zveřejnění stanoviska by mohlo v praxi přímo ohrozit efektivitu prováděných cenových kontrol. Nelze předat.

2.
Č. jednací:  2008/1937/23
Datum:  2. 7. 2008
Věc:     Stanovisko k cenovým kontrolám tabákových výrobků  - vyměření daňové povinnosti.

Při zjištění prodeje tabákových výrobků za cenu vyšší, než je cena pro konečného spotřebitele uvedená na tabákové nálepce, je základem daně podle § 102 odst. 3 ZSpD rozdíl mezi základem daně z vyšší ceny pro konečného spotřebitele a základem daně z ceny pro konečného spotřebitele uvedené na tabákové nálepce. Výpočet daňové povinnosti vychází z výše uvedeného rozdílu cen. Základem pro výpočet je skutečná výše tohoto rozdílu, přičemž vlastní daňová povinnost je rovna součinu základu daně a platné procentní části sazby daně (§104 ZSpD). Aktuální procentní část sazby daně, účinná od 1. 1. 2008,  činí 28%.

3.
Č. jednací:  2008/823/23
Datum:  30. 3. 2008
Věc:     Dovozy cigaret na daňové území ČR.

Informace o komunikaci státních orgánů ve věci Cenového věstníku Ministerstva financí, nelze předat.

4.
Č. jednací:  2007/3755/23
Datum:  1. 2. 2008
Věc:     Cenové kontroly tabákových výrobků, prováděné celními orgány.

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při provádění cenových kontrol. Zveřejnění stanoviska by mohlo v praxi přímo ohrozit efektivitu prováděných cenových kontrol. Nelze předat.

5.
Č. jednací:  2007/3292/23
Datum:  22. 10. 2007
Věc:     Stanovisko k problematice značení tabákových výrobků tabákovými nálepkami.

Podle § 114 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) se tabákové výrobky značené poškozenou tabákovou nálepkou nebo značené jiným způsobem, než je stanoveno, považují za neznačené.

Vyhláška ministerstva financí č. 467/2003 Sb., o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o používání tabákových nálepek“) pak k provedení § 131 zákona o spotřebních daních stanovuje vzor, rozměry a umístění tabákové nálepky. Kromě jiného musí být např. u cigaret povinně uvedena cena pro konečného spotřebitele, počet kusů v jednotkovém balení a písmeno abecedy charakterizující sazbu spotřební daně, atd.
1. Ve smyslu § 114 odst. 4 zákona o spotřebních daních jsou tabákové výrobky neznačené a tím i nezdaněné, pokud se jedná zejména o:
a) tabákové výrobky neznačené tabákovou nálepkou,
b) tabákové výrobky s tabákovými nálepkami obsahujícími sazbu daně platnou před datem nabytí účinnosti nové sazby daně, uvedené do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky až po datu nabytí účinnosti nové sazby daně (§ 118 odst. 14 zákona o spotřebních daních),
c) tabákové výrobky s jiným počtem kusů v jednotkovém balení než počtem, uvedeným na tabákové nálepce, kterou je tento tabákový výrobek značen,
d) tabákové výrobky neznačené platnou tabákovou nálepkou vyrobené, dovezené nebo dopravené na daňové území České republiky z jiného členského státu (§ 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních), pokud nejsou dopravovány v režimu podmíněného osvobození od daně s následným umístěním v daňovém skladu nebo pokud není v odstavci 6 nebo 7 § 114 zákona o spotřebních daních stanoveno jinak,
e) tabákové výrobky značené poškozenou tabákovou nálepkou, která zpochybňuje zdanění a neporušenost obsahu,
f) tabákové výrobky značené tabákovou nálepkou jiného členského státu nebo třetí země,
g) tabákové výrobky značené padělanou nebo pozměněnou tabákovou nálepkou,
h) tabákové výrobky značené tabákovou nálepkou, která je určena pro jiný tabákový výrobek.
Zákon o spotřebních daních ve svém § 114 odst. (4) blíže nespecifikuje pojem “tabákové výrobky značené jiným způsobem, než je stanoveno“ a následně nerozlišuje ani „absolutně“ nebo „relativně neznačené“ tabákové výrobky.
2. V současné době se v rámci kontrolní činnosti daňových orgánů celní správy vyskytují případy jednotkových balení doutníků, cigarillos, tabáku ke kouření a ostatního tabáku značených platnou tabákovou nálepkou způsobem, při němž v případě otevření jednotkového balení nedochází k viditelnému poškození tabákové nálepky. Platná tabáková nálepka bývá v těchto případech zpravidla nalepena v horní otevírací části balení, přičemž krabička jednotkového balení bývá vyrobena ze skládaného papíru, nikoliv lepeného a vlastní tabákový výrobek lze následně vyjmout např. dnem krabičky, přičemž nedojde k poškození tabákové nálepky.
Tyto případy jsou specifické tím, že se jedná o řádně zdaněné tabákové výrobky značené standardně objednanými a zaplacenými platnými tabákovými nálepkami, nicméně „technicky“ chybně přilepenými tak, že vlastní doutník nebo tabák ke kouření lze bez viditelného poškození jednotkového balení vyjmout například z opačné strany balení, než je nalepená tabáková nálepka. Společným znakem těchto případů je současně skutečnost, že tabákové nálepky jsou na jednotkový obal těchto tabákových výrobků připevněny (přilepeny) v části, kde se jednotkové balení zpravidla otevírá, a to v dostatečné míře, způsobem vylučujícím jejich opakované použití.     
Po stránce formálně právní je tento způsob „technicky chybného značení“ regulován § 135a odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních (část šestá - Správní delikty - „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že … použije tabákové nálepky v rozporu s ustanovením upravujícím povinnost umístit tabákovou nálepku na jednotkovém balení a pod průhledný přebal, pokud se tento používá tak, aby při otevření jednotkového balení došlo k jejímu poškození“), případně § 135a odst. 1 písm. a) („Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že … neznačí způsobem uvedeným v § 114 tabákové výrobky tabákovými nálepkami“).
Vzhledem k předmětnému pozitivnímu deliktnímu vymezení bude celní orgán případy uvedené v odstavci 2. posuzovat jako správní delikty podle § 135a odst. 1 písm. d) nebo a), nikoliv jako neznačené tabákové výrobky ve smyslu § 114 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Celní orgán je v daných případech oprávněn uložit pokutu až do výše 5.000.000,- Kč (delikt podle § 135a odst. 1 písm. d), resp. 50.000.000,- Kč (delikt podle § 135a odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních). Předmětné tabákové výrobky je možné případně zajistit ve smyslu § 15 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění jako věc, u níž by nezajištění mohlo mít za následek nemožnost dodatečného průkazu skutečností potřebných v daňovém řízení, pro účely řádného projednání správního deliktu.

6.
Č. jednací:  2007/3701/23
Datum:  10. 10. 2007
Věc:     Stanovisko k problematice zdaňování tabákových výrobků, které jsou považovány za neznačené

V okamžiku uvedení do volného daňového oběhu se stává tabákový výrobek označený předepsanou tabákovou nálepkou výrobkem zdaněným spotřební daní. Je-li tabákový výrobek označen jinou tabákovou nálepkou nebo není-li označen vůbec, jedná se o výrobek nezdaněný. Vzor, rozměry a umístění tabákové nálepky je specifikován ve vyhlášce č. 467/2003 Sb., o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že se jedná o výrobek nezdaněný, předpokládá se (dodatečné) vyměření daně v plné výši. V případě aplikace ustanovení § 116 odst. 2 zákona o spotřebních daních je nutné brát v úvahu celé znění tohoto ustanovení. I druhá část uvedeného odstavce – „Tabákové nálepky musí být použity v okamžiku, kdy vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit“ – tj. v okamžiku uvedení do volného daňového oběhu, je důležitá pro konání správce daně, příp. daňového subjektu.

7.
Č. jednací:  2007/2905/23
Datum:  22. 10. 2007
Věc:     Stanovisko ke zdaňování papírků určených k ručnímu balení cigaret.   

Obecně se tabáková fólie vyrábí spojením jemně rozdrobeného tabáku, tabákového odpadu a tabákového prachu. Rekonstituovaný tabák je používán buď ve Vámi uváděné formě (jako obal nebo povlak) nebo sekaný či rozřezaný (k použití jako doplněk tabákových směsí při výrobě cigaret a doutníků).  Z uvedeného vyplývá, že se jedná o tabák ke kouření, konkrétně předmět daně podle ustanovení § 101 odst. 3 písm. c) bod 2 zákona - tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli, který nespadá pod písmeno a) a b) a který je možné kouřit.

8.
Č. jednací:  2007/3348/23
Datum:  23. 10. 2007
Věc   Stanovisko k problematice § 118a odst. 6 zákona o spotřebních daní

Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) stanoví v § 118a odst. 6 podmínky pro případ, že odběratel tabákových nálepek (dále jen „odběratel“) začal v referenčním období nebo v průběhu přechodného období dovážet, vyrábět nebo uvádět na trh cigarety.
V tomto případě má pověřený celní úřad stanovit příslušné množství tabákových nálepek a cigaret, které se použije pro účely výpočtů podle odstavce 2 písm. a) a b) a podle odstavce 3  § 118a zákona o spotřebních daních, na základě žádosti odběratele, ve které odběratel uvede:
• kdy začal s výše uvedenou činností,
• dosavadní množství odebraných tabákových nálepek,
• předpokládaný vývoj prodeje cigaret a názvy značek,
• velikosti balení a předpokládané prodejní ceny cigaret.
Z výše uvedeného vyplývá, že pověřený celní úřad má na základě žádosti stanovit maximální množství cigaret (tabákových nálepek), které je možno v průběhu přechodného období odebrat, vyskladnit a skladovat. 
Pokud jde o stanovení příslušného maximálního množství tabákových nálepek a cigaret pro odběratele, který začal dovážet, vyrábět nebo uvádět na trh cigarety v průběhu referenčního období, bude celní orgán vycházet ze znění § 118a odst. 6 zákona o spotřebních daních. Celní orgán vypočítá příslušné množství tabákových nálepek podle vzorce uvedeného v odstavci 4 písm. a) přílohy č.6 vyhlášky č.72/2007 Sb., kterou se mění vyhláška č.467/2003 Sb., o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, v platném znění („Vzor tiskopisu výkazu používaného při změně sazby daně u cigaret“); celní orgán upraví hodnotu jmenovatele předmětného vzorce (360) podle skutečného počtu dní v referenčním období, v němž nový odběratel odebíral tabákové nálepky. V případě, že nový odběratel v žádosti uvede nižší počet tabákových nálepek, než celní úřad vypočítá, stanoví celní úřad konečné množství tabákových nálepek shodně s počtem tabákových nálepek, uvedeným v žádosti. Obdobně bude celní úřad postupovat při výpočtu maximálního počtu cigaret, který je dodavatel oprávněn v přechodném období vyskladnit a skladovat.
Pokud jde o stanovení příslušného množství tabákových nálepek a cigaret pro odběratele, který začal dovážet, vyrábět nebo uvádět na trh cigarety v průběhu přechodného období,  je nutno vycházet z údajů o počtech odebraných tabákových nálepek v minulém období všemi odběrateli tabákových nálepek. Celní orgán použije k výpočtu příslušného množství tabákových nálepek vzorce ze „Vzoru tiskopisu výkazu používaného při změně sazby daně u cigaret“, uvedené v příloze č.6 vyhlášky č.72/2007 Sb., kterou se mění vyhláška č.467/2003 Sb., o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, v platném znění.
Při stanovování maximálního množství tabákových nálepek, obsahujících současně platnou sazbu daně vyjádřenou v kusech cigaret, které je nový odběratel oprávněn odebrat v přechodném období, použije při výpočtu celní orgán hodnotu medián (medián je hodnota, jež dělí číselnou řadu podle velikosti seřazených výsledků na dvě stejně početné poloviny – při výpočtu mediánu daného souboru se hodnoty seřazují podle velikosti, přičemž mediánem je hodnota, nacházející se uprostřed seznamu; v případě, kdy má soubor sudý počet prvků, představuje medián aritmetický průměr hodnot na místech n/2 a n/2+1 - dále jen  ). Hodnota  bude kalkulována z celkového počtu tabákových nálepek předchozího vzoru, odebraných jednotlivými odběrateli tabákových nálepek v referenčním období - hodnota   nahradí veličinu „A“ (tj. množství tabákových nálepek pro cigarety odebrané v referenčním období bez ohledu na konkrétní značku snížené o vrácené tabákové nálepky a tabákové nálepky, které nebyly použity při výrobě) ve vzorci uvedeném v odstavci 4 písm. a) přílohy č.6  vyhlášky č.72/2007 Sb.
Při stanovování maximálního množství cigaret označených tabákovými nálepkami obsahujícími současně platnou sazbu daně, kterou je nový odběratel oprávněn vyskladnit v přechodném období, postupuje celní orgán obdobně (dosazení   jako veličiny „C“ daného vzorce, tj. množství cigaret vyskladněných v referenčním období bez ohledu na konkrétní značku).
Obdobný postup bude při stanovování maximálního množství cigaret označených tabákovými nálepkami obsahujícími současně platnou sazbu daně, kterou je nový odběratel oprávněn skladovat k poslednímu dni přechodného období  - celní orgán při výpočtu dosadí hodnotu  jako veličinu „E“ daného vzorce, tj. množství cigaret vyskladněných v referenčním období bez ohledu na konkrétní značku.

9.
Č. jednací:  2007/3761/23
Datum:  4. 11. 2008
Věc   Stanovisko k problematice § 118a zákona o spotřebních daní

Zákon o spotřebních daních stanoví v § 118a podmínky při změnách sazby daně na cigarety pro odběratele tabákových nálepek (dále jen „odběratel TN“) v tzv. přechodném období, které začíná první den kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení právního předpisu, kterým se mění sazba daně u cigaret, a které končí uplynutím tří měsíců.
V tomto období je odběratel TN oprávněn odebrat od pověřeného celního úřadu tabákové nálepky obsahující současně platnou sazbu daně u cigaret pouze v množství uvedeném v odstavci 2 písm. a) a dodat jiné fyzické nebo právnické osobě, tj. vyskladnit, cigarety označené tabákovou nálepkou obsahující současně platnou sazbu daně pouze v množství uvedeném v odstavci 2 písm. b). Ke konci přechodného období nesmí odběratel TN skladovat větší množství cigaret než je množství stanovené podle odst. 3.   
Cílem právní úpravy je tedy regulovat aktivity odběratelů TN tak, aby představovaly běžný rozsah obchodní činnosti s přihlédnutím k „technologické“ potřebě předzásobení hotovými výrobky. K naplnění tohoto cíle současně zákon o spotřebních daních odběratelům TN v přechodném období zakazuje překročit stavené množství :
 odebraných tabákových nálepek pro cigarety se současně platnou sazbou daně
 dodaných / vyskladněných cigaret značených tabákovou nálepkou se současně platnou sazbou daně
 skladovaných cigaret označených tabákovou nálepkou se současně platnou sazbou daně.
 
 Zákon o spotřebních daních ve svém § 118a odst. 10 spojuje s překročením výše uvedených množství následek, jímž je doměření doplatku daně v souladu s novou sazbou daně.
 Jinými slovy – doplatek daně bude doměřen v případě, že odběratel:
 odebere v průběhu přechodného období větší množství tabákových nálepek nebo
 vyskladní-li větší množství cigaret než maximální množství uvedené v odstavci 2 (§ 118a), nebo
 skladuje-li ke dni účinnosti nové sazby daně větší množství než maximální množství uvedené v odstavci 3 (§ 118a).
Jestliže tedy regulaci podléhají jak počty odebraných tabákových nálepek se současnou sazbou daně, tak množství vyskladněných cigaret se současně platnou sazbou daně v přechodném období, tak množství skladovaných cigaret se současně platnou sazbou daně k poslednímu dni přechodného období, pak regulace v přechodném období vyskladňovaných cigaret se současně platnou sazbou daně dopadá jednak na cigarety, které byly označeny tabákovou nálepkou se současně platnou sazbou daně, které odběratel v souladu s § 118a odebral v přechodném období, a jednak na cigarety, které měl odběratel na zásobách jako značené již z období, které přechodnému období předcházelo.
Jakmile by došlo u odběratele k překročení maximálního množství stanoveného v § 118a odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních tím, že spolu s maximálním množstvím uvedeným v odstavci 2 písm. b) vyskladnil i cigarety, které měl na zásobách ještě z období předcházejícího přechodnému období, je to důvodem k tomu, aby došlo k doměření doplatku daně v souladu s § 118a odst. 10 zákona o spotřebních daních.
Pokud se týká pojmu „dodání jiné fyzické nebo právnické osobě“ uvedeného v § 118a zákona o spotřebních daních, je možno podpůrně použít definici tohoto pojmu uvedenou v § 411 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen „ObZ“), ale vždy jen při respektování smyslu regulace podle § 118a zákona o spotřebních daních. Akademie věd České republiky Ústav pro jazyk český ve svém Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (Academia Praha 2001) pod pojmem dodat mj. uvádí „(na objednávku, z příkazu ap.) dopravit a odevzdat (zákazníkovi ap.): dodat zboží,“. Obdobně § 614 OZ spojuje povinnost prodávajícího věc dodat s povinností kupujícího věc převzít. Formálním vyjádřením (potvrzením) dodání předmětu a rozsahu plnění je obvykle potvrzení jeho převzetí kupujícím na dodacím listu, který vystavuje prodávající. Tento doklad je prodávajícímu podkladem pro vystavení faktury s požadavkem na splnění závazku kupujícího, který vyplývá z dodání zboží do jeho dispozice. Následné skladování dodaného zboží za úplatu ve skladových prostorách dodavatele není na překážku.  
Obchodní zákoník umožňuje v rámci soukromoprávních obchodních vztahů subjektům těchto vztahů ujednat místo, čas i způsob dodání zboží. Pro určení místa, doby a způsobu dodání zboží záleží tedy na smluvních podmínkách stran či na dispozitivních ustanoveních obchodního zákoníku. Účinky vyplývající ze smlouvy zavazují vždy účastníky závazkového vztahu, nikoli však správce daně. Přestože správce daně není oprávněn do smluvních vztahů zasahovat, přísluší mu vyhodnocovat dopad smluvních podmínek z hlediska daňového. 
Shrnutím všeho, co bylo shora uvedeno, docházíme k závěru, že k dodání cigaret jiné fyzické nebo právnické osobě, tj. k vyskladnění ve smyslu § 118a zákona o spotřebních daních, dochází teprve v okamžiku, kdy je zboží (cigarety) fyzicky převzato zákazníkem (kupujícím) ze skladu (který například provozuje třetí osoba), přičemž odběratel TN (vlastník) uplatňuje z titulu dodání zboží svoji pohledávku za odběratelem (kupujícím), a náklady na skladování a odpovědnost za škodu na zboží nese zákazník (kupující).
Shoda obsahu účetních zápisů s deklarovaným dodáním/vyskladněním jiné fyzické nebo právnické osobě ve smyslu § 118a zákona o spotřebních daních bude posuzována ve všech souvislostech i s ohledem na použité účetní standardy. 
Na závěr je nutno uvést, že v souladu se zásadami daňového řízení berou správci daně v úvahu, při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení, vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Z uvedeného vyplývá, že zastřená kvalifikace určité činnosti či úkonů s ní spojených se nemůže stát pro daňové řízení směrodatným podkladem pro další postup správce daně, tzn., že při rozhodování, zda cigarety náleží do maximálního množství stanoveného podle § 118a zákona o spotřebních daních, bude záležet vždy na posouzení konkrétních podmínek, které u odběratele tabákových nálepek nastanou.  

10.
Č. jednací:  2004/1365/11
Datum:  21. 5. 2004
Věc   Prodej tabákových výrobků v cizí měně.

Podle § 103 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v platném znění (dále „zákon o SPD“), se cenou pro konečného spotřebitele rozumí cena, která je stanovena na základě zvláštního právního předpisu jako cena pro konečného spotřebitele jednotkového balení určeného k přímé spotřebě. Zvláštním právním předpisem je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o cenách“).
Zákon o SPD, stanoví, že prodejce nesmí prodávat tabákové výrobky konečnému spotřebiteli za cenu nižší (§ 110), ani za cenu vyšší (§ 112), než je cena pro konečného spotřebitele uvedená na tabákové nálepce. Na základě ustanovení § 111 zákona o SPD mohou být výrobky konečnému spotřebiteli prodávány odchylně od ustanovení § 110 zákona o SPD pouze ve stanovených případech. Cena pro konečného spotřebitele je tedy cenou pevnou. Pevná cena je podle § 5 zákona o cenách, cena, kterou není přípustné změnit dohodou prodávajícího s kupujícím.
V případě použití jakéhokoliv kursu, tj. i kursu vyhlášeného ČNB, pro přepočet příslušných měn by z důvodu zaokrouhlení ne vždy byl tabákový výrobek prodán přesně za pevnou cenu stanovenou cenovým rozhodnutím cenového orgánu (tj. Celního úřadu Kutná Hora), která je vytištěna podle platných předpisů na tabákové nálepce v Kč.
Podle zákona o cenách, je nutné tabákové výrobky se stanovenou pevnou cenou pro konečného spotřebitele prodávat pouze za cenu rovnající se pevné ceně stanovené v Kč
(v uvedeném příkladu 48 Kč). Vámi popsaný způsob by měl za následek v určitých případech faktické nedodržování pevné ceny pro konečného spotřebitele, čímž by docházelo k porušování cenových předpisů. Proto, i v případě nákupu sestávajícího se z více položek včetně tabákových výrobků, je žádoucí tabákové výrobky z objemu nákupu vylučovat, pokud by měl být tento nákup hrazen v cizí měně.
Vzhledem k tomu, že výše uvedená ustanovení zakazují prodej tabákových výrobků za cenu nižší i za cenu vyšší, než je cena pro konečného spotřebitele, je nutné tyto tabákové výrobky prodávat vždy přesně za pevnou cenu stanovenou v Kč, která je vytištěna na tabákové nálepce. Není proto podle našeho názoru možné prodávat tabákové výrobky v cizí měně, neboť by při použití určitého kursu vznikaly rozdíly z přepočtu mezi stanovenou pevnou cenou a cenou „přepočtenou“, a to přinejmenším z důvodu zaokrouhlování. Podle ustanovení § 126 písm. d) zákona o SPD, lze právnické osobě, která prodává konečnému spotřebiteli tabákové výrobky za cenu nižší nebo vyšší, než je cena pro konečného spotřebitele uvedená na tabákové nálepce, uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč.
V případě prodeje výrobků konečnému spotřebiteli se stanovenou pevnou cenou pro konečného spotřebitele není rozhodující „pohyb“ v účetnictví prodávajícího, ale dodržení úředně stanovené ceny při prodeji konečnému spotřebiteli.
Do budoucna lze zvážit změnu zákona o SPD v tom smyslu, že by byly stanovovány ceny (popřípadě určitá „daňová hodnota“ mimo cenové předpisy) pouze pro účely odvodu spotřební daně, nikoliv i pro účely prodeje a sjednávání cen tabákových výrobků mezi prodávajícím a kupujícím. Tabákové nálepky by pak neměly vytištěny ceny. Výběr daní by byl bezproblémově prováděn a prodej konečnému spotřebiteli by nebyl usměrňován,
tj. nebyla by uplatňována regulace cen při prodeji konečnému spotřebiteli. Nevyvstali by ani problémy při prodeji výrobků v cizí měně.

11.
Č. jednací:  2006/3657/23
Datum:  27. 10. 2006
Věc   Stanovisko k tabákovým výrobkům - doplnění

Stanovisko řeší problematiku prodejů konkrétních tabákových výrobků, nelze předat.

12.
Č. jednací:  2006/3273/23
Datum:  22. 9. 2006
Věc   Stanovisko k tabákovým výrobkům

Stanovisko řeší problematiku prodejů konkrétních tabákových výrobků, nelze předat.

13.
Č. jednací:  2006/2473/23
Datum:  22. 8. 2006
Věc   Stanovisko ke vniku povinnosti daň přiznat a zaplatit u tabákových výrobků

Odbor spotřebních daní obdržel žádost o stanovisko týkající se ustanovení § 116 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), tj. především, okamžiku vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit ve vazbě na použití tabákové nálepky při výrobě tabákových výrobků v daňovém skladě. Podle § 116 odst. 2 zákona je daň zaplacena použitím tabákové nálepky a tabákové nálepky musí být použity v okamžiku, kdy vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit. Podle § 9 odst. 1 zákona vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky, pokud zákon nestanoví jinak (§ 94 odst. 1 zákona). Podle § 3 písm. j) bod 1 zákona se rozumí „uvedením do volného daňového oběhu“ každé, i protiprávní, vyjmutí vybraných výrobků z režimu podmíněného osvobození od daně. V případě výroby tabákových výrobků v daňovém skladu jsou tabákové výrobky „vyjmuty“ z režimu podmíněného osvobození v okamžiku jejich fyzického „vyjmutí“ z režimu podmíněného osvobození od daně, jinými slovy tedy okamžikem, kdy vyrobené tabákové výrobky fyzicky opustí prostorově ohraničené místo daňového skladu. Od tohoto okamžiku jsou tabákové výrobky uvedené do volného daňového oběhu a nejpozději do tohoto okamžiku musí být použita tabáková nálepka.

14.
Č. jednací:  2006/1680/23
Datum:  8. 6. 2006
Věc   Stanovisko k předmětu daně z tabákových výrobků - tabákové listy v maloobchodě.  

Stanovisko řeší postup správce daně u případů prodejů tabákových listů - produktu konkrétního daňového subjektu.  Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze předat.

 

 

15.
Č. jednací:  2006/375/23
Datum:  24. 2. 2006
Věc   Informace – balení cigaret

Informace řeší problematiku značení určitých tabákových výrobků tabákovými nálepkami. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o produkt konkrétního daňového subjektu, nelze stanovisko předat (ustanovení § 24 ZSDP - povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů).

16.
Č. jednací:  2006/95/23
Datum:  30. 1. 2006
Věc   Informace o výskytu tabákových nálepek s vadou tisku

Stanovisko řeší problematiku výskytu konkrétního tabákového výrobku (cigaret), značených tabákovými nálepkami s vadou tisku. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o cigarety  konkrétního daňového subjektu, nelze stanovisko předat (ustanovení § 24 ZSDP - povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů).

17.
Č. jednací:  2005/3496/23
Datum:  7. 9. 2005
Věc   Tabákové výrobky

Tabák je vhodný, či použitelný, resp. způsobilý ke kouření a lze ho okamžitě nebo po zpracování kouřit, pokud neprošel procesem, jenž by ho pro kouření funkčně znehodnotil. Protože však není cílem zatížit průmyslově využívané suroviny spotřební daní, je podmínka vhodnosti (použitelnosti, způsobilosti) ke kouření doplněna o dodatečnou podmínku, a to podmínku vhodnosti (použitelnosti, způsobilosti) ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování. Tabák vhodný, použitelný, resp. způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování je takový tabák, který je možné přímo nebo po úpravě pomocí běžných pomůcek, použít k ruční výrobě cigaret nebo doutníků, k plnění do dutinek nebo ke kouření v dýmce nebo lulce. Tabák ke kouření je definován podle ustanovení § 101 odst. 3 písm. c) bod 2. také jako tabákový odpad prodávaný konečnému spotřebiteli, který nespadá pod § 101 odst. 3 písm. a) a b) zákona o SPD, a který je možné kouřit. Jako tabákový odpad lze označit vše, co zbude, či odpadne při nakládání, resp. manipulaci s tabákem nebo při zpracování tabáku nebo při výrobě tabákových výrobků. Pokud takový odpad splňuje i další podmínky uvedené v zákoně o SPD, tedy je použitelný ke kouření (je ho možné kouřit) a je upraven pro konečného spotřebitele (je prodáván konečnému spotřebiteli), tj. je například zabalen do malospotřebitelského balení, pak je předmětem spotřební daně z tabákových výrobků. 

18.
Č. jednací:  2005/3795a/23
Datum:  24. 10. 2005
Věc   Bylinné doutníky a cigarillos – doplňující informace

Odbor spotřebních daní obdržel doplňující informace k charakteru výrobků, označovaných jako bylinné doutníky nebo bylinné cigarillos, ze kterých vyplývá, že tyto výrobky nelze označit jako cigarillos nebo doutníky ve smyslu § 101 odst. 3 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, v platném znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“), protože nemají krycí list z přírodního tabáku nebo krycí list a vázací list z rekonstituovaného tabáku nebo krycí list z rekonstituovaného tabáku. Nutno tedy konstatovat, že výše uvedené výrobky jsou posuzovány, co se týče předmětu daně, podle § 101 odst. 4 zákona o spotřebních daních a jsou předmětem daně. Odbor spotřebních daní obdržel stanovisko Ministerstva zdravotnictví k problematice bylinných cigaret, ze kterého vyplývá, že bylinné cigarety nelze považovat za zdravotnický prostředek, jelikož neodpovídá definici zdravotnického prostředku uvedené v § 2 zákona č. 123/2000 Sb. o zdravotnických prostředcích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k povaze výrobku, jakým bylinné cigarety jsou, nelze tento výrobek určit pro výlučné použití k lékařským účelům.

19.
Č. jednací:  2005/3795/23
Datum:  5. 9. 2005
Věc   Bylinné doutníky a cigarillos
 
Podle § 101 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, v platném znění (dále jen „zákon o SPD“) patří, při splnění ostatních podmínek uvedených v § 101 odst. 3 písm. a) zákona o SPD pod označení cigarety, § 101 odst. 3 písm. c) zákona o SPD pod označení tabák ke kouření a § 101 odst. 3 písm. d) zákona o SPD pod označení ostatní tabák, také výrobky, které obsahují zcela nebo částečně i jiné látky než tabák. Podle § 101 odst. 5 zákona o SPD patří, při splnění ostatních podmínek uvedených v § 101 odst. 3 písm. b) zákona o SPD pod označení doutníky a cigarillos, také výrobky s krycím listem z přírodního tabáku nebo s krycím listem a vázacím listem z rekonstituovaného tabáku nebo s krycím listem z rekonstituovaného tabáku, které obsahují částečně i jiné látky než tabák. Ze znění zákona tedy vyplývá, že pouze doutníky a cigarillos, tzn. výrobky, které lze za doutníky nebo cigarillos označit, a které jsou vyrobeny ze zcela jiných látek, než tabák nejsou předmětem daně. Předmětem daně nejsou pouze výrobky, které neobsahují tabák a splňují podmínky v § 101 odst. 3 písm. a) a c) zákona o SPD a používají se výlučně k lékařským účelům (§ 101 odst. 6 zákona o SPD). Výlučnost k lékařským účelům je splněna např. při prokázání, že výrobky se používají pouze v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, a to osobou, která je oprávněna zdravotní péči poskytovat.

VI. Zemní plyn, tuhá paliva a elektřina

1.
Č. jednací:  2008/2656/23
Datum:  1. 12. 2008
Věc:     Stanovisko k problematice zdaňování ropných plynů

Pokud daňový subjekt, u kterého bylo provedeno místní šetření, skladuje zkapalněné ropné plyny určené k použití, nabízené k prodeji nebo používané pro výrobu tepla, uvedené pod kódy nomenklatury 2711 12 11 až 2711 19 a tyto jsou již uvedeny do volného daňového oběhu, není z daňového hlediska podstatné, jak bude dále s takovým produktem nakládáno. Podle zákona o SPD jsou tyto zkapalněné ropné plyny zdaněny a nepodléhají již dani ze zemního plynu a některých dalších plynů podle zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, část čtyřicátá pátá, daň ze zemního plynu a některých dalších plynů (dále jen „ZDzP“) z důvodu změny jejich skupenství v zásobnících v průběhu spotřeby. Ministerstvo financí nepovažuje za nutné na základě výše uvedených důvodů Vámi popsaný případ v návrhu novely ZDzP řešit.

2.
Č. jednací:  2008/2794/23
Datum:  11. 9. 2008
Věc:     Provozování podzemního zásobníku plynu

Pokud osoba nabývá plyn bez daně výrobou a tato osoba hodlá vyrobený plyn prodat další osobě, vztahuje se na ní stejně, jako na osobu dodavatele – obchodníka, zákaz stanovený v § 16 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, část čtyřicátá pátá, daň ze zemního plynu a některých dalších plynů (dále jen „ZDzP), tj. zákaz dodání plynu bez daně, resp. osvobozeného od daně osobě bez povolení k nákupu plynu bez daně, resp. zákaz dodat plyn osobě bez povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně. Proto i subjekt provozující podzemní zásobník musí mít povolení k nabytí plynu bez daně, pokud nenabývá plyn vlastní těžbou, ale nabývá plyn od jiného subjektu, který tento plyn těží. Výrobou plynu se rozumí i vtláčení plynu do podzemního zásobníku plynu (§ 2 odst. 1 písm. d)). Podle § 8 odst. 4 ZDzP může být tedy osvobozen plyn použitý při výrobě nebo zpracování plynu a výrobků, které jsou předmětem daně z minerálních olejů a daně z pevných paliv, v prostorách podniku, kde byl plyn vyroben. Jelikož v průběhu výroby (vtláčení plynu do podzemního zásobníku plynu) je vyráběný plyn zároveň při této výrobě používán, lze plyn spotřebovaný při vtláčení a těžbě plynu z podzemního zásobníku plynu osvobodit. Subjekt nemusí být držitelem povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně, protože zákaz dodání plynu osvobozeného od daně osobám, které nejsou držiteli povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně se vztahuje jen dle § 16 odst. 1 ZDzP na dodání plynu osvobozeného od daně podle § 8 odst. 1 písm. b) až g). Osvobození je možno dále aplikovat na technicky zdůvodněné skutečné ztráty (§ 8 odst. 5 ZDzP) vzniklé při skladování plynu v podzemním zásobníku. Zemní plyn spotřebovaný na zajištění teplotních podmínek pro techniku a personál je však dle § 4 písm. b) ZDzP předmětem daně jako zemní plyn používaný pro výrobu tepla bez ohledu na způsob spotřeby tepla.“

3.
Č. jednací:  2008/1261/23
Datum:  16. 4. 2008
Věc:     Osvobození antracitu od daně z pevných paliv dle § 8 odst. 1 písm. h) ZDPP

Stanovisko upravuje postup správce daně při posuzování osvobození antracitu od daně z pevných paliv. Stanovisko řeší konkrétní případ osvobození od daně u konkrétního daňového subjektu. Vzhledem k ustanovení § 24 ZSDP (povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů) nelze stanovisko předat.

4.
Č. jednací:  2008/504/23
Datum:  6. 2. 2008
Věc:     Odpověď k výrobě bioplynu v čističce odpadních vod (ČOV)

Ve věci výroby bioplynu v ČOV sdělujeme následující:
1) Pod číslo kombinované nomenklatury 2711 29 spadá i tzv. bioplyn s obsahem metanu 50% a více, který je vyráběn v ČOV.
2) Podle § 4 odst. b) zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, část 45 (dále jen „ZDzP) je předmětem daně plyn uvedený pod kódy nomenklatury 2711 29 určený k použití, nabízený k prodeji nebo používaný pro výrobu tepla bez ohledu na způsob spotřeby tepla. Bioplyn k výrobě tepla podléhá sazbě daně ve výši 30,60 Kč/MWh spalného tepla. Za výrobu tepla je nutné považovat rovněž spálení bioplynu v ČOV, při tzv. „havarijním pálení“, kdy teplo vzniklé spálením uniká do ovzduší, aniž by bylo dále jakkoliv využito. V tomto případě platí pro zdanění bioplynu rovněž sazba daně 30,60 Kč.
3) Podle § 5 ZDzP vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit dnem použití nezdaněného plynu, s výjimkou osvobozeného plynu (§ 5 odst. 1 písm. e) ZDzP), nebo dnem spotřeby osvobozeného plynu k jiným účelům, než na které se osvobození podle ust. § 8 ZDzP vztahuje (§ 5 odst. 1 písm. č) ZDzP). Pokud vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, je plátce daně povinen předložit daňové přiznání a zaplatit daň do 25. dne po skončení zdaňovacího období (zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc), ve kterém tato povinnost vznikla.
4) Podle § 8 odst. 1 písm. b) ZDzP lze od daně osvobodit plyn určený k použití, nabízený k prodeji nebo použitý k výrobě elektřiny. Jelikož je ČOV výrobcem plynu, který použije sama k výrobě elektřiny, pak pro tento účel nemusí být podle § 8 odst. 2 ZDzP držitelem povolení k nabytí plynu osvobozeného od daně.
5) Podle § 8 odst. 4 ZDzP je od daně osvobozen plyn použitý při výrobě nebo zpracování plynu v prostorách podniku, ve kterém byl tento plyn vyroben. Toto osvobození od daně se však nevztahuje na spotřebu plynu pro účely nesouvisející s výrobou nebo zpracováním plynu, zejména pak pro pohon vozidel. Osvobození se nevztahuje na administrativní a sociální zázemí, včetně správy a vedení ČOV. Naopak zahrnuje použití plynu pro provozní kancelář, která je součástí provozu ČOV.

5..
Č. jednací:  2008/121/23
Datum:  28. 1. 2008
Věc:     Elektřina jako předmět daně

Elektřina uvedená pod kódem nomenklatury 2716 je podle ust. § 4 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, část 47, (dále jen „ZDE“) předmětem daně. Předmětem daně je podle tohoto ustanovení veškerá elektřina, ať je vyrobená kombinovanou výrobou nebo jinak. Ustanovení § 8 ZDE pak stanoví případy, ve kterých je elektřina od daně osvobozena. Jedna z možností osvobození elektřiny od daně je uvedena v ust. § 8 odst. 1 písm. c) ZDE, k níž směřuje váš dotaz. K možnosti aplikovat ust. § 8 odst. 1 písm. c) ZDE uvádíme, že podle tohoto ustanovení lze elektřinu osvobodit teprve poté, co vstupní produkt pro její výrobu v zařízeních se jmenovitým elektrickým výkonem do 2MWh, zemní plyn, pevná paliva, minerální oleje, líh a jiné vybrané výrobky, které jsou předmětem daně podle zákona o spotřebních daních, byly řádně zdaněny podle příslušných daňových zákonů. Tzn. tehdy, jestliže tyto vstupní výrobky byly výrobcem elektřiny buď nakoupeny od dodavatelů s daní anebo je výrobce elektřiny sám, jako plátce daně, zdanil podáním daňového přiznání místně příslušnému správci daně s přiznanou daní podle použitého vstupního produktu. 

6.
Č. jednací:  2008/205/23
Datum:  18. 1. 2008
Věc:     Stanovisko k dodání  pevných paliv mimo daňové území ČR

Pokud bude právnická nebo podnikající fyzická osoba jako dodavatel výrobce či dodavatel obchodník, který je držitelem povolení k nabytí pevných paliv bez daně, dodávat (umožní kupujícímu, aby s nimi nakládal jako vlastník, tzn. že s nimi může disponovat) pevná paliva na daňovém území ČR svému zahraničnímu odběrateli, který se považuje za konečného spotřebitele, protože není držitelem povolení k nabytí pevných paliv bez daně, vznikne tomuto dodavateli dnem dodání pevných paliv na daňovém území ČR povinnost daň přiznat a zaplatit podle ust. § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 261/2007 Sb., část 46, o dani z pevných paliv (dále jen „ZDPP“). Plátcem daně bude dodavatel podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) ZDPP. Dodavatel je povinen vést evidenci dle § 18 ZDPP. Budou-li ovšem pevná paliva konečnému spotřebiteli dodána (umožněno kupujícímu, aby s nimi nakládal jako vlastník, tzn. že s nimi může disponovat) na území, které není daňovým územím ČR, nevznikne dodavateli povinnost daň přiznat a zaplatit. V tomto případě dodavatel vystaví běžný účetní doklad, z něhož bude zřejmé (např. vyznačením dodacích podmínek), že dodání pevných paliv proběhlo na území, které není daňovým územím ČR. Toto dodání pevných paliv na území, které není daňovým územím ČR, dodavatel zaznamená ve své daňové evidenci, jako dodání pevných paliv bez daně (§ 18 ZDPP). Při případné kontrole je dodavatel povinen prokázat, např. i pomocí ostatních obchodních dokladů, že k dodání došlo mimo daňové území ČR.

7.
Č. jednací:  2008/286/23
Datum:  15. 1. 2008
Věc:     Klasifikace NACE posouzení činnosti daňového subjektu

Jestliže Český statistický úřad eviduje u subjektu, který podal návrh na vydání povolení k nabytí energetických produktů osvobozených od daně, ekonomickou činnost, která je v klasifikaci NACE uvedena pod kódem DJ 27, resp. DI 26, pak celní úřad vydá příslušné povolení, jsou-li splněny i další podmínky pro jeho vydání a subjekt poskytne schéma zařízení využívajícího energetický produkt osvobozený od daně (plyn, elektřina), resp. popíše účel použití a způsob použití pevných paliv osvobozených od daně. Pokud subjekt činnost uvedenou v klasifikaci NACE pod kódem DJ 27, resp. DI 26, Českým statistickým úřadem v registru ekonomických subjektů evidovánu nemá, nelze vydat povolení k nabytí energetických produktů osvobozených od daně, protože subjekt není schopen prokázat, že jeho činnost odpovídá činnostem uvedeným v klasifikaci NACE pod kódem DJ 27, resp. DI 26. V případě, že se navrhovatel domnívá, že některá jeho činnost odpovídá činnostem uvedeným v klasifikaci NACE pod kódem 27, resp. 26, ale nemá tuto činnost evidovánu Českým statistickým úřadem, pak může požádat Český statistický úřad o přehodnocení a zpřesnění svých ekonomických činností a o její zaevidování do registru ekonomických subjektů. Pokud bude navrhovateli činnost Českým statistickým úřadem zaevidována poté, co byl jeho návrh na vydání povolení k nabytí energetických produktů zamítnut, může navrhovatel podat návrh na obnovu (povolovacího) řízení podle § 54 odst. 1 písm. c) Zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nebo obnovu řízení nařídí celní úřad z úřední moci. Praktický význam obnovy řízení spatřujeme pouze u návrhů předpokládajících využití  přechodných ustanovení zákona č. 261/2007 Sb. část 45,46 a 47. V ostatních  případech lze postupovat podáním nového návrhu. Klasifikací NACE se rozumí odvětvová klasifikace ekonomických činností tak, jak je uvedena podle jednotlivých činností a jejich číselného označení v nařízení Rady (EHS) č. 3037/90, ve znění nařízení Komise (ES) č. 29/2002 o statistické klasifikaci ekonomických činností v Evropském společenství  (Revize 1). Národní klasifikace CZ-NACE je odvozena od Klasifikace NACE Revize 2. Sdělení statistického úřadu uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 244/2007 Sb, o zavedení Klasifikace ekonomických činností (CZ-NACE), metodickou příručku, vysvětlivky ke klasifikaci i převodník Odvětvové klasifikace ekonomických činností na CZ-NACE, které budou k dispozici na drese www.czso.cz, lze užít podpůrně. Ekonomické činnosti konkrétního subjektu jsou uvedeny v aplikaci ARES v registrech ekonomických subjektů. Subjekt může být z hlediska výrobních procesů zařazen do několika CZ-NACE.

8.
Č. jednací:  2008/2090/23
Datum:  4. 7. 2008
Věc:  Vyžádání znaleckého posudku při správě ekologických daní

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při správě ekologických daní. (možnost případného vyžádání znaleckého posudku). Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu, nelze předat.

9.
Č. jednací:  2008/1396/23
Datum:  26. 5. 2008
Věc:  Problematika dodání pevných paliv zahraniční právnickou osobou

Při dodání pevných paliv konečnému spotřebiteli vystavuje dodavatel daňový doklad. Při dodání pevných paliv bez daně jinému dodavateli vystavuje dodavatel doklad o prodeji. Ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 261/2007 Sb., části čtyřicáté šesté, daň z pevných paliv, musí tyto doklady obsahovat náležitosti zákonem stanovené.
Jednou z těchto náležitostí jsou i identifikační údaje dodavatele včetně uvedení daňového identifikačního čísla, bylo-li přiděleno.
Pokud by zahraniční právnická osoba vykonávala svoji obchodní činnost na daňovém území České republiky soustavně a samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, jedná se o podnikání ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podnikáním zahraniční osoby na území České republiky se pro účely tohoto zákona rozumí podnikání této osoby, má-li podnik nebo jeho organizační složku umístěnou na území České republiky. Oprávnění zahraniční osoby podnikat na území České republiky vzniká ke dni zápisu této osoby, popřípadě organizační složky jejího podniku, do obchodního rejstříku.
Nesplňuje-li soubor činností zahraniční právnické osoby uskutečněných na území České republiky znaky podnikání, nemusí mít podnik nebo organizační složku umístěnou na území České republiky a nemusí být zapsána do obchodního rejstříku. V tomto případě se případným plátcem stává přímo zahraniční právnická osoba, která není zapsaná do obchodní rejstříku.
 Ve vztahu k zákonu č. 261/2007 Sb., části čtyřicáté šesté, daň z pevných paliv, nemůže zahraniční právnická osoba, která má na území České republiky zřízenou organizační složku, zároveň dodávat pevná paliva přímo zahraniční právnickou osobou nezapsanou v obchodním rejstříku a užívat tak zahraniční daňové identifikační číslo, tj. nelze dodávat pevná paliva bez prostřednictví této organizační složky.
Povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká zahraniční právnické osobě zapsané v obchodním rejstříku (podnikem) nebo organizační složce zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku (za výše uvedených podmínek) nebo přímo zahraniční právnické osobě nezapsané do obchodního rejstříku dnem dodání pevných paliv konečnému spotřebiteli (§ 5 odst. 1 písm. a) části 46. zákona č. 261/2007 Sb.). V této souvislosti upozorňujeme, že místo dodání u energetických produktů se odvíjí od okamžiku, ve kterém mohl nabyvatel s pevnými palivy nakládat jako vlastník. Není tudíž navázáno striktně na zahájení dopravy, jako je tomu v případě § 7 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Místo plnění (dodání) u jedné dodávky podle zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, příslušné části, a zákona o DPH tudíž může být odlišné a ačkoliv dodáním nevznikne povinnost odvést DPH, u energetických produktů (pevných paliv) tato povinnost vzniknout může. Nejpozději v den vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit je zahraniční právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo organizační složka zahraniční právnické osoby nebo (za výše uvedených podmínek) přímo zahraniční právnická osoba nezapsaná do obchodního rejstříku povinna podat návrh na registraci k dani u místně příslušného správce daně (celního úřadu).
Jelikož vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit u daně z pevných paliv je navázán na dodání pevných paliv konečnému spotřebiteli na daňovém území ČR – bez bližšího rozlišení, zda se dodání uskutečnilo tuzemským nebo zahraničním dodavatelem, musí být rovněž zahraniční právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo organizační složka zahraniční právnické osoby nebo zahraniční dodavatel – zahraniční právnická osoba nezapsaná do obchodního rejstříku (za shora uvedených podmínek, tj. v případech, kdy soubor činností jím vykonávaných na území ČR nesplňuje znaky podnikání) registrován jako plátce daně z pevných paliv a na daňovém dokladu bude uvádět daňové identifikační číslo, pokud mu bylo přiděleno. Daňové identifikační číslo je součástí identifikačních údajů, které je dodavatel povinen uvádět na dokladech (§ 17 zákona č. 261/2007 Sb., část 46.). Co se rozumí identifikačními údaji, je uvedeno v § 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 261/2007 Sb., části 46. Zákon č. 261/2007 Sb., v části 46. nepřipouští nahrazení daňového identifikačního čísla identifikačním číslem, pod kterým je subjekt registrován k dani v jiném členském státě. Uvádění případně dalších údajů není na překážku.

10.
Č. jednací:  2008/966/23
Datum:  27. 3. 2008
Věc:  Stanovisko k vydání povolení k nabytí pevných paliv bez daně zahraniční právnické osobě

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při vydávání povolení k nabytí pevných paliv bez daně zahraniční právnické osobě. Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu, nelze předat.

11.
Č. jednací:  2008/569/23
Datum:  10. 3. 2008
Věc:  Stanovisko k problematice vydávání povolení

Zákon č. 261/2007 Sb., části čtyřicátá pátá, čtyřicátá šestá a čtyřicátá sedmá, dává právo fyzickým a právnickým osobám nabývat energetické produkty osvobozené od daně na základě povolení vydaného správcem daně. Návrh na vydání povolení k nabytí energetického produktu osvobozeného od daně musí v případě elektřiny a zemního nebo některých dalších plynů obsahovat identifikaci odběrného místa pro dodávku těchto energetických produktů. Správce daně se musí během povolovacího řízení vypořádat se všemi návrhy odběrných míst. Je-li správcem daně vydáno povolení k nabytí energetických produktů osvobozených od daně a k dodávce těchto produktů jsou povolena pouze některá z navržených odběrných míst, je žádoucí vydat rovněž samostatné rozhodnutí s odůvodněním o částečném zamítnutí té části návrhu, v níž uvedená odběrná místa správce daně nepovoluje.

 

 

 

12.
Č. jednací:  2008/544/23
Datum:  7. 2. 2008
Věc:  Informace k ekologickým daním – aplikace přechodných ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., částí 45., 46 a 47

Subjekt, který podal do 15.1.2008 návrh na vydání povolení bude se všemi důsledky považován za oprávněného držitele povolení až do okamžiku, kdy bude případně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vydání příslušného povolení. Správce daně má povinnost publikovat o takovém subjektu zákonem předepsané údaje (např. podle § 29 odst. 2 ZDPP) s tím, že za datum vydání povolení se považuje 1.1.2008. Vložení všech podaných návrhů (s výjimkou již zamítnutých) je třeba do systému vložit co nejdříve, nejpozději však do 15.2.2008. V případě, že bude následně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vydání povolení, bude subjekt ze seznamu oprávněných držitelů povolení v den nabytí právní moci odstraněn. Pokud bude návrh na vydání příslušných povolení zamítnut a navrhovatel spotřeboval dodané nezdaněné nebo osvobozené energetické produkty, nelze považovat takovouto spotřebu za spotřebu k účelu, se kterým se váže osvobození od daně. Spotřebiteli tak vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit spotřebou nezdaněných energetických produktů nebo spotřebou energetických produktů osvobozených od daně k jiným účelům, než na které se osvobození vztahuje. Den vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit se váže ke dni dodání, který je současně dnem zjištění skutečné spotřeby (viz předchozí stanovisko). Povinnost daň přiznat a zaplatit ani sankce se nebude vztahovat na dodavatele, kteří dodali osvobozené energetické produkty nebo energetické produkty bez daně subjektům, jejichž návrhu na vydání povolení nebylo vyhověno.

13.
Č. jednací:  2008/1/23
Datum:  5. 12. 2008
Věc:  Nutnost předkládat výpis z rejstříku trestů v případě vydání povolení k nabytí (elektřiny, pevných paliv, plynu) osvobozené od daně či bez daně

Podle navrhované změny zákona o Rejstříku trestů (§ 12) se výpis vydává také pro účely správního řízení, ve kterém je požadováno doložení bezúhonnosti či důvěryhodnosti. Pro jiné účely lze výpis vydat, stanoví-li tak zvláštní právní předpis. Podle zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, částí 45 až 47, celní úřad vydá příslušná povolení za splnění určitých podmínek, mimo jiné, je-li navrhovatel bezúhonný. Doklady odpovídající výpisům z evidence Rejstříku trestů má však povinnost předkládat pouze statutární orgán navrhovatele, je-li zahraniční fyzickou osobou. To znamená, že v případě statutárního orgánu navrhovatele – státního občana ČR, není povinnost předkládat výpis z Rejstříku trestů stanovena.Dle navrhované novely zákona o Rejstříku trestů lze pod pojem „správní řízení, ve kterém je požadováno doložení bezúhonnosti či důvěryhodnosti“ jednoznačně podřadit i povolovací řízení dle částí 45 – 47 zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, vedená celními úřady. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v souvislosti s touto novelou zákona o Rejstříku trestů se mění i zákon 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, neboť poslední větu novelizovaného § 12 zákona o Rejstříku trestů je nutno chápat tak, že jsou zde míněny jiné účely než ty, které jsou uvedeny ve větě předchozí – tj. vydávání výpisů pro jiné účely, než jsou řízení zde uvedená.

 

VII. Často kladené otázky (FAQ) pro oblast ekologických daní

Jak je zmíněno v žádosti jsou odpovědi na internetu celní správy, tedy veřejně přístupné.

VIII. Zákon o správě daní a poplatků

1.
Č. j. :   2008/2447/23
Datum :  18. 12. 2008
Věc :  Stanovisko k problematice § 5 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků

Stanovisko řeší problematiku uplatňování institutu dožádání podle § 5 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“) v praxi celních úřadů. Vzhledem k tomu, že se jedná o postup a formu, která je využívána pouze mezi správci daně, považujeme toto stanovisko určené výhradně pro služební potřebu. Nelze předat.

2.
Č.j.   2008/2215/23
Datum : 1. 10. 2008
Věc :  Stanovisko K jednání právnické osoby ve vztahu k daňovému (správnímu)
řízení

Jednání právnických osob upravuje několik právních předpisů. Obecným právním předpisem je občanský zákoník, úpravu, týkající se jednání právnických osob nalezneme v ustanovení § 20 obchodního zákoníku. Obchodní zákoník upravuje jednání za obchodní společnost obecně v  § 13, zvláštní úpravu pak obsahuje u jednotlivých typů obchodních společností a družstva.
V případě plurality členství v rámci statutárního orgánu právnické osoby, kdy je stanoveno, že tyto osoby jednají za právnickou osobu společně, nelze tuto skutečnost pro účely daňového řízení pominout. Veškerá podání činěná za právnickou osobu v daňovém řízení proto musí být činěna společně všemi k tomu oprávněnými osobami. Správce daně však může jednat s každým členem statutárního orgánu samostatně, přičemž tato osoba může v řízení vystupovat jako svědek či osoba přezvědná. Jsme toho názoru, že nic nebrání statutárnímu orgánu jako celku udělit jednomu ze svých členů plnou moc k jednání za právnickou osobu v rámci daňového řízení (např. statutární orgán – představenstvo akciové společnosti, které tvoří předseda, místopředseda a člen jednající společně, může pověřit předsedu představenstva k jednání v rámci daňového řízení, tzn. že předseda představenstva z pozice člena statutárního orgánu bude spolupodepisovat plnou moc k jednání za právnickou osobu v daňovém řízení pro svou osobu). Tento způsob jednání za právnickou osobu v daňovém řízení se nám jeví jako nejvhodnější.
V případech, kdy za právnickou osobu jedná více osob, ať už na základě oprávnění přímo daného zákonem či na základě zákona (viz např. § 14 obchodního zákoníku), bude postupováno obdobně, k aplikaci  § 10 odst. 3 ZSDP nedojde, neboť se nejedná o zákonem vyloučený případ více zástupců v téže věci.
Ve věci Vámi tvrzeného rozporu mezi ustanovením § 13 odst. 5 a speciálními ustanoveními obchodního zákoníku, vymezujícími způsob jednání statutárního orgánu, ve vztahu k oprávnění statutárního orgánu jako celku nebo naopak jeho jednotlivých členů, obdobně jako v případě prokury a prokuristů uvádíme, že z ustanovení § 13 odst. 5 obchodního zákoníku jednoznačně vyplývá, že vůči třetím osobám nemohou být uplatňována omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby, vyplývající ze stanov, společenské smlouvy nebo obdobného dokumentu či z rozhodnutí orgánů právnické osoby. Dikci ustanovení § 15 odst. 2 obchodního zákoníku je třeba chápat tak, že se vztahuje k omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu jako celku. Tento případ však nelze ztotožňovat se situací, kdy z údajů zveřejněných v obchodním rejstříku nebo jiných předložených dokumentů (např. zápis o jmenování nových členů představenstva a.s. valnou hromadou v případech, kdy tato změna ještě nebyla zveřejněna v obchodním rejstříku) vyplývá takový způsob jednání za právnickou osobu, že je nezbytné, aby jednotliví členové statutárního orgánu jednali společně. Pokud způsob jednání za společnost vyplývá ze společenské smlouvy a je zřejmý i z výpisu z obchodního rejstříku, jako veřejného seznamu, nelze se dovolávat ust. § 133 odst. 2 obchodního zákoníku a jednání je proto účinné i ve vztahu k třetím osobám. V kontextu s výše uvedeným konstatujeme, že stanovení způsobu jednání jednotlivých členů statutárního orgánu nelze chápat jako omezení jednatelského oprávnění ve smyslu § 15 odst. 3 obchodního zákoníku, i když způsob jednání jednotlivých členů statutárního orgánu vymezuje společenská smlouva nebo stanovy.  V tomto ohledu odkazujeme na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, vydaný pod č.j. 29 Cdo 695/2000 ze dne 12.6. 2001, který zasíláme elektronicky v příloze.
Speciální úpravu jednání za právnickou osobu nalezneme např. v ustanovení § 13 odst. 3 obchodního zákoníku. Jde o situaci, kdy k jednání za právnickou osobu je zmocněn vedoucí organizační složky podniku. Pokud je tato organizační složka plátce daně, jedná tedy před správcem daně vedoucí této organizační složky, zapsaný do obchodního rejstříku, což správci daně průkazným způsobem doloží. Před správcem daně však za právnickou osobu – podnikatele může jednat i zaměstnanec právnické osoby, vykonávající činnost, která je předmětem zkoumání správce daně (např. v rámci místního šetření či daňové kontroly).
Na závěr uvádíme, že problém uvedení pouze jediné kolonky pro podpis osoby, která činí daňové přiznání, je řešen v pokynu k vyplnění daňového přiznání k DPPO a to tak, že pokud daňové přiznání podává statutární orgán poplatníka, sestávající z více fyzických osob (společníků, komplementářů, jednatelů nebo členů statutárního orgánu), které podle společenské smlouvy nebo stanov jednají společně, a tato skutečnost je zapsána v obchodním rejstříku, vyplní v prohlášení na poslední straně v rámečku označeném ,,postavení vzhledem k právnické osobě´´ text ,,statutární orgán – viz příloha´´, a předepsané údaje o totožnosti každé z těchto osob včetně jejich podpisů, budou uvedeny na zvláštní příloze, uvozené textem ,,Prohlašujeme, že všechny námi uváděné údaje v tomto přiznání jsou pravdivé a úplné´´.
V případě, kdy podání v daňovém řízení neučiní za právnickou osobu všichni k tomu určení členové statutárního orgánu, bude správce daně povinen postupovat dle ustanovení § 21 odst. 8 ZSDP, tedy vyzvat daňový subjekt k odstranění vad podání.

3.
Č.j.   2008/1868/23
Datum : 13. 6. 2008
Věc :  Stanovisko k proplacení odebraného vzorku

Předkládáme stanovisko ve věci proplacení vzorků vybraných výrobků odebíraných v souladu s ustanovením § 41 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSpD“).Podle výše zmíněného ustanovení jsou celní úřad nebo celní ředitelství oprávněny odebírat vzorky vyráběných, zpracovávaných, skladovaných o dopravovaných vybraných výrobků. Náklady řízení upravuje § 30 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSDP“) který v odstavci 1 uvádí: „Nestanoví-li zákon jinak, náklady daňového řízení nese příslušný správce daně, s výjimkou nákladů exekučních a nákladů, které vznikly daňovému subjektu.“ To jinými slovy znamená, že náklady daňového řízení, které vznikly správci daně, nese ve smyslu § 30 ZSDP tento správce daně. Náklady řízení, které vznikly daňovému subjektu, nese subjekt. Jedná se např. o odpovídající část mzdy pracovníků poskytujících informace a další zákonem stanovené úkony pracovníkům správce daně, určité režijní výdaje spojené s průběhem kontroly, místního šetření, tj. i s odběrem vzorků. Výjimkou jsou náklady exekuční, které správce daně ve smyslu ustanovení § 73a ZSDP přednostně uhradí z výtěžku exekuce. Rovněž podle ustanovení § 15 odst. 7 ZSDP může pracovník správce daně v rámci místního šetření při zajištění věci odebrat bezúplatně vzorky zajišťovaných věcí pro účely bližšího ohledání nebo expertizy. Z výše uvedeného vyplývá, že celní úřad nebo celní ředitelství jsou oprávněny odebírat vzorky vybraných výrobků v souvislosti s výkonem kontrolní činnosti správce daně (místní šetření) bez nároku subjektu na uhrazení hodnoty tohoto odebíraného vzorku. Vůči této skutečnosti je bezvýznamné, že v ustanovení § 134e odst. 6 písm. d) ZSpD je zmíněna možnost bezplatného odběru vzorků minerálních olejů.

4.
Č.j.   2008/1871/23
Datum : 10. 6. 2008
Věc :  Stanovisko k uplatňování § 44 odst. 1 ZSDP, nepodal-li daňový subjekt ani na
                       výzvu správce daně daňové přiznání

Na základě závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu uveřejněného ve Sbírce NSS, částce 10/2007 pod č. 1345 předkládáme níže uvedené stanovisko.
Citovaným rozsudkem je v konkrétní věci řešena otázka výkladu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Toto ustanovení upravuje postup správce daně, nepodá-li daňový subjekt ani na výzvu daňové přiznání.
Z rozsudku NSS vyplývá, že „nesplní-li daňový subjekt povinnost podat daňové přiznání, předpokládá ve smyslu § 44 odst. 1 ZSDP in fine správce daně toliko skutečnost, že bylo podáno daňové přiznání, v němž nebyla přiznána žádná daňová povinnost, resp. daňový subjekt vykázal v přiznání daň ve výši nula. Vycházeje z uvedené zákonné fikce je správce daně povinen postupovat v souladu s § 40 odst. 1 a § 46 odst. 5 ZSDP.“
Stanovisko Nejvyššího správního soudu, vyjádřené v citovaném rozsudku, tak předpokládá postup nikoli okamžitého přechodu na pomůcky, jak by mohlo vyplývat z věty první § 44 odst. 1 ZSDP, nýbrž preferuje fikci podání daňového přiznání na daň ve výši nula, jak stanoví věta druhá § 44 odst. 1 ZSDP. V návaznosti na skutečnost, že správce daně předpokládá, že daňové přiznání (na daň ve výši nula) bylo podáno, dále postupuje v souladu s ustanoveními § 40 a 46 ZSDP – tj. činí procesní úkony k vyměření daňové povinnosti tak, jakoby daňové přiznání bylo podáno.
S tím nepochybně souvisí možnost využít ustanovení § 43 ZSDP a vydat výzvu k odstranění pochybností „podaného“ daňového přiznání. Je-li správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula (§ 44 odst. 1 věta druhá ZSDP), avšak má důvody pochybovat o tom, že daňová povinnost daňového subjektu je ve výši nula, pak vydá výzvu dle § 43 ZSDP, přičemž by bylo vhodné v ní odkázat rovněž na skutečnost, že je vydávána v důsledku předpokladu přiznání nulové daňové povinnosti daňovým subjektem.
Jelikož z rozsudku Nejvyššího správního soudu je patrné, že stanovit daň v podstatě bez součinnosti daňového subjektu (tj. podle pomůcek), lze pouze v případech, kdy daňový subjekt se správcem daně nekomunikuje a neposkytuje potřebnou součinnost, a vyplývá z něj rovněž jednoznačná preference postupu podle věty druhé § 44 odst. 1 ZSDP, pak je správce
daně oprávněn (a povinen) využít všech procesních institutů, které má jinak k dispozici, tj. když daňové přiznání bylo skutečně podáno (typicky § 43 ZSDP).

5.
Č.j.  2008/1802/23
Datum : 11. 6. 2008
Věc :  Stanovisko k uplatňování § 46 odst. 7 poslední věta ZSDP, zjistí-li správce
daně v rámci daňové kontroly, že daňová povinnost daňového subjektu za
příslušné zdaňovací období je nižší

Na základě závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ans 1/2007-91 ze dne 25. 7. 2007 předkládáme níže uvedené stanovisko.
Citovaným rozsudkem je v konkrétní věci řešena otázka výkladu ustanovení § 46 odst. 7 věty poslední zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“).
Toto ustanovení upravuje postup správce daně při zjištění, že vyměřená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti. Správce daně v takovém případě daň dodatečně vyměří. Poslední věta citovaného ustanovení pak uvádí, že „tento postup se uplatní přiměřeně i při vyměření daně nižší, než byla poslední známá daňová povinnost“.
Z rozsudku NSS vyplývá, že „ústřední pravidlo celého § 46 odst. 7 ZSDP tkví právě v oné bezpodmínečné povinnosti správce daně při zjištění, že stanovená daň není v zákonné výši, vydat dodatečný platební výměr tak, aby výsledná daň byla v souladu se zákonem. Kdyby tato norma neměla dopadat se stejnou silou jak na případy původní daně nižší, tak na případy původní daně vyšší, bylo by celkem zbytečné vůbec formulovat pravidlo o přiměřeném použití obsažené v poslední větě citovaného ustanovení. Správa daně obecně ani daňová kontrola konkrétně sice nejsou primárně zaměřeny k tomu, aby vyhledávaly pochybení daňového subjektu, které jej vedlo k zaplacení daně vyšší, než mu zákon ukládá; pokud už však takové pochybení vyjde najevo a daňový subjekt na něj správce daně upozorní, nelze toto zjištění přehlížet. Zjistí-li správce daně i bez toho, že by o takové zjištění usiloval, že je daňovému subjektu něco dlužen, měl by postupovat tak, aby tento dluh zahladil.“
Obecně platí, že daň nelze vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (§ 47 odst. 1 ZSDP). Toto ustanovení dopadá jak na případy, kdy je daň dodatečně vyměřována z úkonu správce daně (typicky po daňové kontrole), tak na případy, kdy daňový subjekt podal dodatečné daňové přiznání za předpokladu, že dodržel rovněž lhůtu, v níž je povinen tak učinit (§ 41 odst. 1 ZSDP).
Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje speciální právní úpravu podávání daňových přiznání. V § 18 odst. 3 zákona o spotřebních daních je stanoveno, že dodatečné daňové přiznání na snížení daně nebo na zvýšení uplatněného nároku na vrácení daně může plátce uplatnit nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, jehož se dodatečné daňové přiznání týká, nebo ode dne, kdy nárok na vrácení daně mohl být naposledy uplatněn, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 88 odst. 4 a 5). To znamená, že při podávání dodatečného daňového přiznání na daň nižší se neuplatní obecná úprava § 41 ZSDP. S ohledem na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu pak vzniká otázka, jak postupovat v případě, že správce daně při prováděné daňové kontrole zjistí, že daňová povinnost kontrolovaného daňového subjektu za některé zdaňovací období měla být nižší, avšak lhůta stanovená § 18 odst. 3 zákona o spotřebních daních již uplynula. Nemůže-li daňový subjekt již platně podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší, neboť zákonem stanovená lhůta již uplynula, pak nelze danou situaci napravit ani postupem v daňové kontrole, a to i přesto, že postup stanovený § 18 odst. 3 zákona o spotřebních daních se vztahuje k úkonu daňového subjektu a nikoli k úkonu správce daně (daňová kontrola). To znamená, že snížit daňovou povinnost v důsledku podání dodatečného daňového přiznání nebo v důsledku zjištění této skutečnosti správcem daně v rámci daňové kontroly, lze nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, jehož by se dodatečné vyměření daně (na základě podaného dodatečného daňového přiznání nebo na základě zjištění správce daně při daňové kontrole, že je daňovému subjektu něco „dlužen“) týkalo. Pokud by se jednalo o uplatněný nárok na vrácení daně, který je nesprávně nižší oproti tomu, v jaké výši daňovému subjektu náležel, pak platí, že jej lze uplatnit v dodatečném daňovém přiznání nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mohl být nejpozději uplatněn. Např. podle § 56 odst. 10 zákona o spotřebních daních lze nárok na vrácení daně uplatnit poprvé do 25. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nárok na vrácení daně vznikl, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy mohl být uplatněn poprvé. To znamená, že je-li daňovému subjektu umožněno podat dodatečné daňové přiznání na zvýšení nároku na vrácení daně do 6 měsíců ode dne, kdy mohl být naposledy uplatněn, má daňový subjekt de facto maximálně 12 měsíců ode dne, kdy nárok mohl být uplatněn poprvé, na to, aby případně zjistil, že jej uplatnil v nesprávné výši a podal dodatečné daňové přiznání na zvýšení nároku. Pokud by správce daně zjistil při daňové kontrole, že daňový subjekt nesprávně uplatnil nárok na vrácení daně (a správně by mu náležel ve vyšší výši), je oprávněn tento stav napravit (vydat dodatečný platební výměr) rovněž nejpozději ve stejné lhůtě, v níž nárok na vrácení daně zaniká (§ 56 odst. 11 zákona o spotřebních daních).

6.  
Č.j.  2008/1170/23
Datum : 29. 4. 2008
Věc :   Stanovisko k doručování písemností vydaných správcem daně do jiného členského státu

Stanovisko popisuje postup mezinárodní spolupráce, který je upraven Nařízením Rady č. 2073/2004 o správní spolupráci v oblasti spotřebních daní.  Vzhledem k tomu, že se jedná o postup a formu, která je využívána pouze správci daně, považujeme toto stanovisko určené výhradně pro služební a pracovní potřebu. Nelze předat.

7.
Č.j.  2008/3775/23
Datum : 2. 1. 2008
Věc :  Stanovisko – použití důkazních prostředků získaných v jiném řízení pro řízení
daňové

Stanovisko metodicky zpřesňuje postup při získávání důkazů. Nelze předat.

8.
Č.j.  2007/3148/23
Datum : 7. 9. 2007
Věc :  Stanovisko k dodržování základních zásad správního řízení

Stanovisko metodicky zpřesňuje postup při aplikaci souběhu správního řádu a zákona o správě daní a poplatků. Nelze předat.

9.
Č.j.  2007/379/23
Datum : 16. 4. 2997
Věc :  Stanovisko ve věci mlčenlivosti pracovníků správce daně

Stanovisko metodicky zpřesňuje součinnost orgánů státní správy. Nelze předat.

10.
Č.j.  2007/1566/23
Datum : 3. 5. 2007
Věc :  Stanovisko – povinnost mlčenlivosti při správě spotřebních daní

Stanovisko metodicky zpřesňuje součinnost orgánů státní správy. Nelze předat.

11.
Č.j.   2007/207/23
Datum : 17. 1. 2007
Věc :   Stanovisko – postup správce daně v případě úmrtí osoby registrované jako
plátce spotřební daně  

V případě úmrtí fyzické osoby se vždy provede řízení o dědictví podle § 175a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“). Řízení o dědictví se zahajuje bez návrhu, bez ohledu na stav zůstavitelova majetku a dluhů.
Úkony v řízení o dědictví provádí notář jako soudní komisař, kdy se jeho úkony považují za úkony soudu (§ 38 OSŘ).
V počáteční fázi řízení o dědictví – předběžném šetření – jsou opatřovány vstupní informace pro další řízení : zejména o osobách dědiců a dědickém titulu (závěť, zákon). Notář zpravidla vychází z údajů osoby, která vypravila pohřeb, jinak se obrátí na příslušný obecní úřad se žádostí o sdělení potřebných údajů – informace z evidence obyvatel apod.
V dědickém řízení notář zjišťuje zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provádí soupis aktiv a pasiv. Pokud se zjistí, že zemřelá osoba podnikala (např. byla držitelem živnostenského oprávnění), tudíž byla registrována jako plátce příslušných daní, obrátí se notář na správce daně (finanční i celní úřad) a vyzve je, aby sdělili, zda evidují na osobním daňovém účtu tohoto zemřelého daňový nedoplatek nebo naopak přeplatek a zaslali příslušné platební, popř. dodatečné platební výměry, vztahující se k nedoplatkům zemřelého daňového subjektu. Není vyloučen ani ten případ, že správce daně kontaktuje notáře, který provádí úkony v dědickém řízení po zemřelém, a sdělí mu stav přeplatků / nedoplatků na osobním daňovém účtu zemřelého daňového subjektu.
Jelikož zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“) nezná institut přerušení daňového řízení, platí v případě úmrtí daňového subjektu (registrovaného jako plátce daně) ustanovení § 40 odst. 7 ZSDP. V tomto ustanovení se hovoří o právním nástupci, jímž v případě fyzické osoby je její dědic (ze zákona, závěti nebo obou těchto titulů), a je zde stanovena poměrně krátká lhůta pro podání daňového přiznání po úmrtí daňového subjektu. Jelikož v této lhůtě nemusí být dědické řízení ještě skončeno, podává daňové přiznání některý z případných dědiců daňového subjektu.
Nedohodnou-li se, který z nich daňové přiznání podá, určí jej na základě hodnocení tzv. předběžné otázky správce daně. Není-li právní nástupce daňového subjektu znám, daňové přiznání podává zmocněnec ustanovený správcem daně. (Pozn. ZSDP zde hovoří o zmocněnci – ve skutečnosti se však jedná o zástupce ustanoveného rozhodnutím správce daně, neboť této osobě se neuděluje plná moc).

Dědění ze zákona

Dědění ze zákona nastává tehdy, nezanechal-li zůstavitel žádnou závěť nebo závěť, kterou zanechal, je neplatná. V případě, kdy zůstavitel sice zanechal platnou závěť, ale nepořídil v ní ohledně celého svého majetku, nastává souběh dědění ze závěti a ze zákona.
V případě dědění ze zákona rozlišuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) čtyři dědické skupiny. Každá dědická skupina má vymezen okruh osob, které dědí, jakým dílem se dědictví mezi ně rozděluje a současně které osoby a jakým dílem dědí v případě, že nedědí některá z osob v příslušné dědické skupině (např. § 473 odst. 2 občanského zákoníku).

Dědění ze závěti

Dědění ze závěti nastupuje tehdy, zanechal-li zůstavitel platnou závěť, v níž pořídil ohledně celého svého majetku a ustanovil dědice. Nejsou-li v závěti podíly více dědiců určeny, platí, že jsou stejné (§ 477 odst. 1 občanského zákoníku).
Řízení o dědictví končí tím, že soud (notář jako soudní komisař) vydá usnesení o dědictví, v němž bude rozhodnuto některým ze způsobů stanovených § 175q OSŘ, přičemž toto usnesení doručuje všem dědicům a oprávněným věřitelům, jejichž pohledávka byla v dědickém řízení zjištěna.
Pokud správce daně přihlásil daňovou pohledávku do dědického řízení, bude v rámci vypořádání dědictví určeno, do jaké výše každý z dědiců za daňový nedoplatek (tj. dluh zůstavitele) odpovídá, neboť dle § 470 občanského zákoníku platí, že dědic odpovídá do výše ceny nabytého majetku rovněž za zůstavitelovy dluhy. Je-li dědiců více, odpovídají rovněž za dluhy zůstavitele podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.
Pokud by správce daně postupem podle § 40 odst. 7 ZSDP určil z pravděpodobných dědiců toho, kdo podá daňové přiznání a po něm pak daňovou pohledávku vymáhal, následně však podle výsledků dědického řízení by tato osoba nedědila, je to důvodem pro obnovu řízení podle § 54 odst. 1 písm. c) ZSDP a rovněž by se správce daně vystavil nebezpečí, že osobě, poníž neoprávněně dlužnou daň vymáhal, bude muset zaplatit úrok ve smyslu § 73 odst. 10 ZSDP. Z těchto důvodů se doporučuje, aby správce daně nepřihlásil daňovou pohledávku do dědictví a vymáhal ji po pravděpodobném dědici jen tehdy, bude-li považovat za zcela nepochybné, že si předběžnou otázku zodpověděl správně (viz typicky – zůstavitel zanechal např. manželku a jednoho syna – z toho vyplývá, že v první dědické skupině mohou dědit buď oba současně nebo pouze syn. Pokud by se syn např. dědictví vzdal, manželka sama v první
dědické skupině dědit nemůže, pokud by syn, který nedědí, měl děti, nebo pokud existuje některá z osob uvedených ve druhé dědické skupině – např. rodiče zůstavitele).
Pokud se správce daně o probíhajícím dědickém řízení nedozvěděl, není existence daňové pohledávky za zůstavitelem důvodem pro provedení dědického řízení o ní, neobjeví-li se současně nějaký majetek zůstavitele (§ 175x OSŘ).
Pokud dědické řízení proběhlo a správce daně se následně dozví, kdo je dědicem (tj. právním nástupcem) daňového subjektu, postupuje vůči němu stejně jako vůči daňovému subjektu, nezaniklo-li mezitím právo daň vyměřit, popř. není-li vymáhání daňového nedoplatku již promlčeno.
Eviduje-li správce daně na osobním daňovém účtu zemřelého daňového subjektu přeplatek, přihlásí jej do dědictví a v rámci dědického řízení bude o něm rozhodnuto, jakým dílem se rozdělí mezi dědice.
Pokud by o daňové pohledávce nebo přeplatku zemřelého daňového subjektu nebylo rozhodnuto v rámci dědického řízení, respektuje správce daně výsledky dědického řízení a je oprávněn vymáhat daňový nedoplatek po dědicích s ohledem na ustanovení § 470 občanského zákoníku. Přeplatek se rozdělí mezi dědice rovněž podle toho, co z majetku zůstavitele nabyli (např. u dědiců v první dědické skupině jsou dědické podíly stejné, naopak nedědil-li manžel zůstavitele v první dědické skupině - např. proto, že manželé neměli děti, dědí manžel zůstavitele ve druhé dědické skupině vždy nejméně polovinu dědictví).
Co se týče zrušení registrace daňového subjektu, je upravena v § 33 odst. 15 ZSDP, a to ve vazbě na odstavec 7 téhož ustanovení – plnění oznamovací povinnosti ze strany daňového subjektu. Logickým výkladem obou ustanovení lze dospět k závěru, že správce daně by měl zrušit registraci, jakmile zjistí rozhodné skutečnosti, tj. zanikne-li daňová povinnost u příslušné daně. Zde v konkrétním případě by se tak mělo stát až po vypořádání daňové povinnosti daňového subjektu jeho právním nástupcem (dědicem). Pokud by dědictví připadlo jako odúmrť státu, daňové řízení ve vztahu k daňovému nedoplatku, bylo-li zahájeno, se zastaví (§ 27 odst. 1 písm. b) ZSDP) a registrace může být z úřední povinnosti zrušena.

12.
Č.j.   2006/1367/23
Datum : 20. 7. 2006
Věc :  Stanovisko k aplikaci § 16 - provádění daňových kontrol pracovníky oddělení 24 celního ředitelství

Uvedené stanovisko řeší problematiku personálního obsazení skupin provádějících daňovou kontrolu. Stanovisko slouží výhradně pro služební účely. Nelze předat.

13.
Č.j. :  2006/47/23
Datum : 9. 1. 2006
Věc :   Stanovisko k aplikaci § 63 – vyměření penále u neoprávněně nárokovaných
vratek daně podle § 56, § 56a a § 57 ZSpD.

Stanovisko k problematice penalizace neoprávněně nárokovaného vrácení spotřební daně podle § 56 a § 57 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a k problematice možnosti použití mimořádného opravného prostředku přezkoumání daňových rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“),
 A) K problematice penalizace je názorová situace následující.
Podle § 56 odst. 10 a § 57 odst. 12 zákona o spotřebních daních lze nárok na vrácení daně uplatnit v daňovém přiznání poprvé do 25. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nárok na vrácení daně vznikl, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy mohl být nárok uplatněn poprvé. Jestliže v této lhůtě nebyl nárok na vrácení daně uplatněn, nárok na vrácení daně zaniká a tuto lhůtu nelze prodloužit ani nelze povolit navrácení v předešlý stav. Vznikne-li vyměřením nároku na vrácení daně vratitelný přeplatek, vrátí se bez žádosti do 30 kalendářních dní ode dne následujícího po jeho vzniku.
V případě, že bude zjištěno, že vrácení daně bylo nárokováno neoprávněně, přičemž daň byla subjektu buď vrácena nebo částka byla použita na úhradu daňového nedoplatku na jiné dani, je subjekt povinen platit z takto neoprávněně nárokovaného vrácení daně penále podle § 63 ZSDP. Podle § 63 odst. 2 ZSDP se penále počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti.
Zákon o spotřebních daních nehovoří u vrácení daně přímo o splatnosti, pouze stanoví, že „vznikne-li vyměřením nároku na vrácení daně vratitelný přeplatek, vrátí se bez žádosti do 30 kalendářních dní ode dne následujícího po jeho vzniku“.
Důležitá v této souvislosti je ta skutečnost, že § 64 ZSDP stanoví způsoby nakládání s přeplatkem.
Použije-li správce daně přeplatek na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo na úhradu daňového nedoplatku téhož daňového dlužníka u jiného správce daně, pak za den úhrady tohoto nedoplatku se považuje den, který následuje po dni vzniku přeplatku (tj. po dni jeho vyměření), a od tohoto dne se počítá penále, bylo-li vrácení daně nárokováno neoprávněně.
 Použije-li správce daně přeplatek na úhradu nedoplatku na jiné dani na žádost daňového dlužníka, považuje se za den platby den, který následuje po dni vzniku přeplatku, a od tohoto dne se počítá penále, bylo-li vrácení daně nárokováno neoprávněně.
 Rozdílné názory se však váží k tomuto bodu.
 Není-li žádného takového nedoplatku, je správce daně povinen vrátit vratitelný přeplatek (tj. vyměřený nárok na vrácení daně) do 30 dnů ode dne následujícího po jeho vzniku, a to bez žádosti. Penále se v tomto případě počítá ode dne, kdy došlo k odepsání částky z účtu správce daně. (Pozn. Tento právní názor vychází ze skutečnosti, že subjekt neoprávněně drží peníze státu, proto je povinen platit z této částky penále, avšak až ode dne, kdy peníze skutečně drží, resp. ode dne platby. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu znění ustanovení § 64 odst. 4 věta čtvrtá ZSDP, kdy za den vrácení přeplatku, se považuje den, kdy došlo k odepsání z účtu správce daně.)
Situace je složitější, byla-li na úhradu případného nedoplatku použita jen část neoprávněně nárokovaného vrácení daně. V tom případě Názor 1 říká, že z částky, která byla použita na úhradu nedoplatku, se penále počítá ode dne následujícího po vzniku přeplatku (tj. po dni vyměření) a ze zbylé částky neoprávněně nárokovaného vrácení, která byla subjektu vrácena, se penále počítá ode dne, kdy došlo k odepsání z účtu správce daně.
Jelikož se jedná o nepřímou daň, odkazuje Názor 1 na podporu svého názoru na právní úpravu vracení nadměrného odpočtu podle § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). V ust. § 105 odst. 2 zákona o DPH je upraveno počítání penále v případě neoprávněně nárokovaného nadměrného odpočtu. Toto ustanovení váže vznik povinnosti platit penále ne den vyměření nadměrného odpočtu, přičemž penále se neuplatní do doby vrácení nadměrného odpočtu.
Pokud je nárok na vrácení daně dle § 56 (popř. 56a, § 57) zákona o spotřebních daních nejprve přiznán a poté následně snížen ( na základě dodatečného daňového přiznání nebo po daňové kontrole), nelze použít pro výpočet penále lhůtu pro vrácení vratitelného přeplatku stanovenou § 56 (§ 56a, § 57) zákona o spotřebních daních. Vyměřením nároku na vrácení vratitelný přeplatek vzniknout může, ale také nemusí. Počátkem běhu lhůty pro výpočet penále dle § 63 ZSDP, tj. původní splatností, je v daném případě den následující po dni vyměření nároku na vrácení daně.
Zákon počátek běhu lhůty pro výpočet penále při neoprávněném nároku na vrácení daně jednoznačně neřeší. Tento názor mimo je jiné odůvodňován skutečností, že v okamžiku vyměření nároku na vrácení daně a jeho zaevidování na osobní účet subjektu ještě nelze jednoznačně stanovit, zda bude vzniklý přeplatek subjektu vrácen nebo použit na úhradu nedoplatku na stejném druhu daně, u jiné daně, popř. i u jiného správce daně. Z důvodu nejasného výkladu zákona o SpD v oblasti výpočtu penále u vratek již byla iniciována novela tohoto zákona.

B) Přezkoumání daňových rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSDP“), v případě neoprávněně nárokovaného vrácení spotřební daně.
Bylo-li daňové řízení o uplatněném nároku na vrácení daně pravomocně ukončeno a daň byla vrácena, následně však správce daně zjistí, že vrácení daně bylo nárokováno neoprávněně, (nikoli na základě provedené daňové kontroly), je to důvodem k podnětu správce daně k přezkoumání takového daňového rozhodnutí podle § 55b ZSDP, neboť jsou zde jednoznačně splněny obě podmínky pro uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku – rozpor s právními předpisy a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Samozřejmě zde není vyloučena ani výzva správce daně daňovému subjektu k podání dodatečného daňového přiznání (§ 40 odst. 1 ZSDP a § 44 odst. 1 ZSDP).
 V případě, že si subjekt nárokuje vrácení spotřební daně, nárok je mu přiznán a následně správce daně zjistí mimo daňovou kontrolu, že si subjekt nárokoval vrácení daně vyšší, než ve skutečnosti mohl, může subjekt podat dodatečné daňové přiznání nebo bude vyzván k podání dodatečného daňového přiznání.
 Pokud dodatečné daňové přiznání nebude podáno, může správce daně vyměřit daň na základě pomůcek. Možnost vyzvat subjekt k podání dodatečného daňového přiznání má oporu v ustanovení § 44 odst. 1 ZSDP. Institut přezkoumání daňových rozhodnutí dle § 55b ZSDP se v daném případě nevyužije.

14.
Č.j. :  2006/509/23
Datum : 17. 2. 2006
Věc :  Stanovisko k aplikaci  ustanovení § 32 odst. 2 ZSDP – základní náležitosti rozhodnutí

Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) upravuje ve svém ust. § 32 odst. 2 základní náležitosti rozhodnutí. Jelikož v daňovém řízení lze ukládat povinnosti a přiznávat práva jen rozhodnutím a rozhodnutí správce daně je ve smyslu § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů veřejnou listinou, je nutno, aby obsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, neboť s jejich absencí zákon spojuje povinnost ověřit neplatnost takového rozhodnutí (§ 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků).
V ust. § 32 odst. 2 písm. g) zákona o správě daní a poplatků je jako jedna ze základních náležitostí stanoven „vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem…..“.
Ust. § 32 odst. 2 písm. g) zákona o správě daní a poplatků je nutno vykládat tak, že každá z osob, která je oprávněna ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí podepsat, tak musí učinit vlastním jménem s uvedením funkce.

15.
Č.j. :  2006/741/23
Datum : 9. 3. 2006
Věc :  Stanovisko k rozhodnutí v daňovém řízení s ohledem na náležitosti rozhodnutí dle § 32 ZSDP

Stanovisko pro správce daně metodicky zpřesňuje postup při zpracovávání rozhodnutí v daňovém řízení podle § 32 ZSDP. Materiál slouží výhradně ke služebním a pracovním účelům. Nelze předat.

 
16.
Č.j. :  2005/4102/23
Datum : 7. 10. 2005
Věc :   Stanovisko k aplikaci § 46 odst. 5 ZSDP.

Jedná se o vnitřní postupy správců daní při zpracovávání daňových přiznání. Nelze předat.

17.
Č.j. :  2005/3865/23
Datum : 14.9.2005
Věc :  Stanovisko k problematice podávání písemného sdělení podle § 40 odst. 4
ZSDP

Zákonem č. 217/2005 Sb., byl  s účinností  od  1.7.2005  změněn  zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSpD“) tak, že byl do něj (mimo jiné) doplněn § 100a, jehož odst. 6 zní: „Nevznikne – li malému výrobci vína ve zdaňovacím období povinnost daň přiznat a zaplatit, malý výrobce vína není povinen podat daňové hlášení.“.
V § 18 odst. 1 ZSpD je stanoveno, že plátci, kterým vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, jsou povinni předložit daňové přiznání samostatně za každou daň celnímu úřadu, a to do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Jinak stanoví ZSpD v § 98a, kde se praví, že vznikne – li povinnost daň přiznat a zaplatit právnické nebo fyzické osobě, která vyrábí tiché víno (§ 93 odst. 3) podle   § 99 odst. 3 nebo § 100a odst. 1, daňové přiznání se podává do 25 dnů po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla, a daň je splatná jednou částkou za měsíc, a to ve lhůtě  40 dnů po skončení tohoto zdaňovacího období.
V § 100a odst. 6 ZSpD je uvedeno, že nevznikne-li malému výrobci vína ve zdaňovacím období povinnost daň přiznat a zaplatit, malý výrobce vína není povinen podat daňové hlášení.
Ustanovení § 40 odst. 4 ZSDP zní: „Je-li zdaňovací období kratší než jeden rok, podává se daňové přiznání nebo hlášení do dvacetipěti dnů po jeho uplynutí. Nenastala-li ve zdaňovacím období daňová povinnost, sdělí tuto skutečnost subjekt daně správci daně písemně ve stejné lhůtě.“.
ZSpD na žádném místě nestanoví povinnost daňového subjektu podávat daňové hlášení.
Daňové hlášení je upraveno obecně v § 40 odst. 1 ZSDP, kde se stanoví, že daňové přiznání nebo hlášení je povinen podat každý, komu vzniká v souladu s tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem tato povinnost nebo ten, koho správce daně vyzve.
V žádném případě nelze ztotožňovat pojem daňového hlášení s povinností sdělení podle § 40 odst. 4 ZSDP, a proto není ZSpD, (konkrétně ustanovením § 100a), modifikována obecná úprava institutu sdělení podle § 40 odst. 4 ZSDP. 
Do 1.7.2005 byli povinni plátci spotřební daně, kterým nevznikla daňová povinnost, podávat správci daně sdělení podle § 40 odst. 4 ZSDP. Na této povinnosti se nic nezměnilo ani po 1.7.2005, a proto by mělo být vyžadováno písemné sdělení podle § 40 odst. 4 ZSDP i po tomto datu.

 

18.
Č.j. :  2005/54/23
Datum : 14. 9. 2005
Věc :  Stanovisko k problematice uplatňování § 37 ZSDP

Ustanovení § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, (dále jen ZSDP), upravuje v rámci daňového řízení ukládání pořádkových pokut, a není správním trestáním ve smyslu přestupkového zákona a správního řádu.
ZSDP nezná pojem „správní trestání“ ve výše uvedeném smyslu. Správní trestání je zakotveno pouze v § 123 - § 130 a v III. části zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Vzhledem ke skutečnosti, že v těchto ustanoveních jsou uvedeny skutkové podstaty přestupků a jiných správních deliktů, právní úprava odkazuje na použití přestupkového zákona a správního řádu.

1)  Správce daně tomu, kdo nesplní ve stanovené lhůtě povinnost nepeněžité povahy vyplývající ze zákona o správě daní a poplatků nebo zvláštního daňového zákona, je oprávněn uložit dle § 37 ZSDP pokutu.
Např.: Dříve než začne daňový subjekt přijímat a užívat výrobky dle § 13 zákona o spotřebních daních, je povinen požádat celní orgán o vydání zvláštního povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně. Z dikce zákona vyplývá, že pouze subjekt, který je držitelem zvláštního povolení, je oprávněn přijímat a užívat vybrané výrobky osvobozené od daně. Lhůta není sice v zákoně stanovena výslovně, vyplývá však jednoznačně z výše uvedeného ustanovení zákona o spotřebních daních, tj. před začátkem provozování této činnosti musí být příslušné zvláštní povolení vydáno a doručeno.
Pokud správce daně zjistí (např. při místním šetření), že vybrané výrobky jsou přijímány nebo užívány osvobozené od daně subjektem, který není držitelem zvláštního povolení, je oprávněn uložit mu ve smyslu § 37 ZSDP pokutu právě za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy a není povinen ho vyzývat k tomu, aby si požádal o vydání zvláštního povolení.
Subjekt tímto svým jednáním porušil nepeněžitou povinnost vyplývající ze zákona o spotřebních daních, tzn. že přijímá a užívá vybrané výrobky osvobozené od daně, aniž je držitelem zvláštního povolení. Subjekt, který má navíc povinnost registrovat se jako plátce spotřební daně (např. provozovatel daňového skladu) a který vyrábí vybrané výrobky, aniž je držitelem povolení podle § 20 zákona o spotřebních daních, dále porušil zákon o spotřebních daních tím, že se ve smyslu cit. zákona nestal plátcem spotřební daně (není registrován), daně nepřiznává ani neplatí, takže úmyslně krátí daň ve smyslu § 148 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění. Správce je tedy jednoznačně povinen vyměřit takovému subjektu daňovou povinnost platebním výměrem, a to ať dokazováním nebo podle pomůcek, popř. dle výše vyměřené daně oznámit orgánům činným v trestním řízení své podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně.

2)   Správce daně je oprávněn uložit pokutu dle § 37 ZSDP také tomu, kdo nesplní ve lhůtě povinnost nepeněžité povahy, která mu byla uložena rozhodnutím podle tohoto zákona. V tomto případě se nejedná o povinnost vyplývající ze zákona, ale o povinnost uloženou rozhodnutím správce daně se stanovením pořádkové lhůty pro její splnění. Tento postup je velmi často využíván např. v daňové kontrole při výzvách dle § 31 odst. 9 ZSDP, kdy je subjekt vyzván k tomu, aby ve lhůtě stanovené správcem daně předložil pro svá tvrzení příslušné doklady, faktury, smlouvy, apod.
Neplnění povinností dle uložených pořádkových lhůt má za následek maření hladkého průběhu daňového řízení, což správce daně může podle okolností vyhodnotit s vazbou na uložení pokuty podle § 37 ZSDP. 
Vyjadřujeme se obecně k ukládání pokut podle § 37 ZSDP. Lhůta, o níž se v tomto ustanovení hovoří, vyplývá pro daňový subjekt buď přímo ze zákona (tj. splnit předpoklady stanovené zákonem, než začne předmětnou činnost uskutečňovat) nebo je mu stanovena rozhodnutím správce daně.

19.
Č.j. :  bez č.j.
Datum : 30. 6. 2005
Věc :  Stanovisko k delegaci místní příslušnosti podle § 5 odst. 3 ZSDP

Provede-li správce daně vyššího stupně nadřízený dvěma správcům daně (celní ředitelství) nebo Generální ředitelství cel delegaci místní příslušnosti podle § 5 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) je ve výroku takového rozhodnutí uveden jako delegovaný správce daně vždy celní úřad.
V souladu s pravidly, jimiž se řídí místní příslušnost podle zákona o správě daní a poplatků, popř. podle jiných zákonů, a pravidly, jimiž se řídí procesní postup v řízeních o opravných prostředcích apod., se delegace místní příslušnosti vztahuje též na celní ředitelství, v jehož územní působnosti se nachází tento delegovaný správce daně.
Dne 1. 7. 2005 nabývá účinnosti zákon č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o povinném značení lihu“). V ustanovení § 7 odst. 2 tohoto zákona je upravena místní příslušnost celních ředitelství v tzv. registračním řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že procesním předpisem pro řízení podle zákona o povinném značení lihu je zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, delegace místní příslušnosti, provedená podle zákona o správě daní a poplatků, je ve vztahu k registračnímu řízení podle zákona o povinném značení lihu irelevantní. To znamená, že místně příslušné bude celní ředitelství podle § 7 odst. 2 zákona o povinném značení lihu a nikoli to, které je nadřízené správci daně, na nějž byla delegována místní příslušnost podle zákona o správě daní a poplatků.

20.
Č.j. :  bez č.j.
Datum : 20. 5. 2005
Věc :  Stanovisko k aplikaci § 64 ZSDP

Přeplatek na dani a úrok jsou upraveny v ustanovení § 64 ZSDP. Daňovým přeplatkem se rozumí částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně.
Zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí ho podle ustanovení § 64 odst. 6 ZSDP bez žádosti do patnácti dnů. Pokud správce daně vrátí přeplatek po této lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí.
Výše úroku podle ustanovení § 64 odst. 6 ZSDP činí 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí. Vždy je tedy nutné zkoumat výši diskontní úrokové sazby České národní banky platné v první den příslušného kalendářního čtvrtletí (tj. kalendářního čtvrtletí, do kterého spadá den, v němž daňovému subjektu vznikl nárok na úrok). Tato diskontní úroková sazba je pro výši úroku určující pouze v daném kalendářním čtvrtletí. Při výpočtu úroku se tedy vychází z částky daňového přeplatku a výše příslušné diskontní úrokové sazby. Součinem těchto dvou položek (respektive 140 % diskontní úrokové sazby) získá správce daně výši úroku za kalendářní rok. Správce daně musí při výpočtu úroku zohlednit změny diskontní úrokové sazby v průběhu jednotlivých kalendářních čtvrtletích.
I pro přeplatek zaviněný správcem daně však platí, že se přednostně použije na úhradu nedoplatku na jiné dani, a to i u jiného správce daně.

IX. Zákon o spotřebních daních – bez rozlišení daně

1.
Č. jednací: 2008/2748/23
Datum: 30.12.2008
Věc:  Stanovisko -  lhůty pro vrácení spotřební daně z minerálních olejů podle § 57 zákona o SpD při podání dodatečného daňového přiznání

Procesní úprava podmínek pro podání dodatečného daňového přiznání je upravena v ustanovení § 41 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP). Dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší lze podat za podmínek stanovených v § 41 odst. 4 ZSDP, a to do konce měsíce následujícího po dni zjištění skutečnosti zakládající podání dodatečného daňového přiznání. Účinky nastávají dnem uplynutí lhůty pro jeho podání. V této lhůtě vznikne daňovému subjektu vratitelný přeplatek.
Ustanovení § 41 odst. 4 ZSDP stanoví, že dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší, proti poslední známé daňové povinnosti, lze platně podat jen tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a 55b ZSDP, a to do lhůty stanovené v § 47 odst. 1 ZSDP, tj. do tří let, není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak.
Zákon o SpD stanoví v § 57 odst. 13 kratší lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání. Daňový subjekt může podat dodatečné daňové přiznání na zvýšení nároku na vrácení daně nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy nárok na vrácení daně mohl být naposledy uplatněn. Podle ustanovení § 57 zákona o SpD je tato lhůta prekluzivní, nelze ji ani prodloužit ani nelze povolit navrácení v předešlý stav.
Lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání řeší judikatura např. v rozhodnutí NSS 5 Afs 75/2005-65: „Lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší stanoví ust. 41 odst. 1 d.ř. jednak jako subjektivní, tedy jako lhůtu běžící do konce měsíce následujícího po zjištění daňového subjektu o tom, že jeho daňová povinnost má být nižší, jednak jako tříletou lhůtu objektivní, a to odkazem na § 41 odst. 4, který dále odkazuje ohledně délky této lhůty na ust. § 47 odst. 1 ZSDP.“
Máme za to, že i v případě podání daňového přiznání na zvýšení nároku na vrácení spotřební daně, je třeba brát v úvahu lhůtu pro jeho podání v subjektivním i objektivním smyslu, přičemž objektivní lhůta je pro potřeby spotřebních daních speciálně upravena v § 57 (popř. § 56, § 56a) zákona o SpD.
Daňový subjekt tedy může předložit dodatečné daňové přiznání na zvýšení nároku na vrácení daně do konce měsíce následujícího po tomto zjištění, platně podáno však takové přiznání bude pouze za předpokladu, že bude podáno do 6 měsíců ode dne, kdy nárok na vrácení daně mohl být naposledy uplatněn.
Účinky podaného dodatečného daňového přiznání nastanou posledním dnem lhůty pro jeho podání.
Zákon o spotřebních daních stanoví pouze v § 57 odst. 12, že se přeplatek vrátí bez žádosti. Ustanovení § 57 odst. 13 zákona o spotřebních daních upravuje lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání na zvýšení nároku na vrácení daně, nikoli  postup v případě, že je dodatečně vyměřen správcem daně vratitelný přeplatek (zvýšený nárok na vrácení daně). Máme však za to, že i když není přímo stanoveno, že se v případě dodatečného vyměření nároku na vrácení daně vrací daň bez žádosti, mělo by se tak postupovat. Účelem institutu vrácení daně je vrátit daň daňovému subjektu, který splnil podmínky stanovené zákonem, a proto by s ohledem na rozšiřující výklad ustanovení § 57 odst. 13 zákona o spotřebních daní měla být spotřební daň vrácena daňovému subjektu bez žádosti i v případě dodatečného vyměření nároku.
Vratitelný přeplatek se daňovému subjektu vrátí do 30 kalendářních dní ode dne následujícího po jeho vzniku. V souladu s ustanovením § 14 odst. 6 ZSDP se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, tj. 30 denní lhůta počíná den následující po dni, kdy vznikl nárok na vrácení daně.

2.
Č. jednací: 2008/3218/23
Datum:           19.11. 2008
Věc:  Náklady na skladování zajištěných vybraných výrobků a dopravních     prostředků

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní pokyny, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

3.
Č. jednací: 2008/1266/23
Datum:           1.7. 2008
Věc:  Informace k problematice povolovacího řízení podle ZSpD

Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění (dále jen „zákon o SPD“), konkrétně v § 13 odst. 2, § 20 odst. 2 a § 23 odst. 1uvádí pouze povinné náležitosti a přílohy, které musí být uvedeny v návrhu na vydání povolení, nikoli podmínky, při jejichž splnění vzniká na uvedené povolení nárok.
Správce daně má zákonem dané oprávnění vyzvat daňový subjekt k uvedení a doložení dalších údajů potřebných pro správu daní konkrétně dle ustanovení § 13 odst. 7 a 8, § 20 odst. 6 a 7, § 22 odst. 6 a 7, zákona o SPD.
Poté celní ředitelství příp. celní úřad rozhodne o vydání povolení. Při vlastním rozhodování správce daně postupuje podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. Podle § 2 tohoto zákona, základních zásad daňového řízení, správce přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
4.
Č. jednací: 2008/746/23
Datum:           29.2. 2008
Věc:  Vyhláška č. 48/2008 Sb., o způsobu výpočtu nároku na vrácení daně zaplacené v cenách některých minerálních olejů spotřebovaných v zemědělské prvovýrobě

Dne 20.2.2008 nabyla účinnosti Vyhláška č. 48/2008 Sb., o způsobu výpočtu nároku na vrácení spotřební daně zaplacené v cenách některých minerálních olejů spotřebovaných v zemědělské prvovýrobě, dále jen „Vyhláška“. Tato vyhláška upravuje ustanovení § 57 zákona č.353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění.
V této Vyhlášce došlo ke zrušení stávajících limitů pro normativy. Nárok na vrácení spotřební daně dle této vyhlášky se uplatní poprvé v daňovém přiznání podaném v dubnu tzn. za zdaňovací období březen 2008.
Ustanovení § 57 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebních daních), bylo však novelizováno zákonem č. 37/2008 Sb., který nabude účinnosti dne 1.3.2007.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyhláška provádějící zákon o spotřebních daních, nabyla účinnosti dříve než novela tohoto zákona, je třeba do účinnosti nového znění zákona o spotřebních daních postupovat v souladu s vyhláškou č. 433/2003 Sb. a účinným zněním zákona o spotřebních daních.
Pokyny k vyplňování příslušného tiskopisu SPD budou aktualizovány na Intranetu i Internetu v průběhu měsíce března.

5.
Č. jednací: 2007/4685/23
Datum:           7.1. 2008
Věc:  Stanovisko k pojmu ,,bezodkladně“ u dokladu o prodeji podle § 5 odst. 3 ZSpD

Ustanovení § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních stanoví povinnost prodávajícího při prodeji vybraných výrobků bezodkladně vydat doklad o prodeji.
Pojem bezodkladně patří k neurčitým právním pojmům, které se v právních předpisech využívají v situacích, kdy s ohledem na okolnosti nelze zcela jednoznačně vyjádřit lhůtu přesným časovým údajem.
Rovněž zákon o spotřebních daních nestanoví pro vydání dokladu o prodeji přesnou lhůtu, a proto je třeba při výkladu pojmu bezodkladně přihlédnout ke všem okolnostem situace. Je tedy důležité přihlédnout zejména k tomu, o jaký vybraný výrobek se jedná, jakým způsobem dochází k prodeji a kdy je prodejce schopen vydat bezvadný doklad o prodeji.
Naopak doklad o dopravě je povinna právnická nebo fyzická osoba v souladu s § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních vydat pro dopravu, tj. v okamžiku kdy jsou vybrané výrobky, které jsou již uvedeny do volného daňového oběhu, vydány k dopravě.
Pojem bezodkladně nelze srovnávat s pojmem okamžitě. Zatímco okamžité plnění povinnosti souvisí s okamžikem, ve kterém došlo ke skutečnosti pro vznik této povinnosti, splnění povinnosti bezodkladně závisí na posouzení všech okolností dané situace.
K Vámi navrhované lhůtě 5 dnů ke splnění povinnosti podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních nelze zaujmout jednoznačné stanovisko, protože posouzení jednotlivých skutečností připadá na správce daně.

6.
Č. jednací: 2008/537/23
Datum:           19.2. 2008
Věc:  Uplatnění nároku na vrácení daně podle § 56 ZSpD zahraniční právnickou osobou

Z žádosti o stanovisko vyplývá, že zahraniční právnická osoba, která nemá na území České republiky zřízenou organizační složku ani stálou provozovnu, uplatňuje nárok na vrácení spotřební daně podle § 56 zákona o spotřebních daních poté, co použila topné oleje pro výrobu tepla.
Ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen „ObchZ“) vymezuje pojem zahraniční osoby. Zahraniční osobou se rozumí fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky.
Vzhledem ke skutečnosti, že se v daném případě jedná o subjekt, který má sídlo na území Evropské unie, je nutné přihlédnout rovněž k principům komunitárního práva.
Jednotný vnitřní trh Evropského společenství je založen především na čtyřech základních svobodách, označovaných jako volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Poskytováním služby se rozumí podle Smlouvy o založení Evropského společenství situace, kdy poskytovatel služby má sídlo v jiném členském státě než ten, komu je služba poskytována. Služby jsou definovány jako úkony poskytované za úplatu, pokud se neřídí ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu nebo osob. Jedná se o činnosti průmyslového charakteru, činnosti obchodní, finanční, řemeslné a výkon svobodných povolání.
Je-li tedy základem pro fungování jednotného vnitřního trhu volný pohyb služeb, nelze osobám z jiných členských států poskytujícím služby na našem území upírat práva, která náleží ostatním fyzickým a právnickým osobám. Cizí subjekt má tedy stejné právní postavení jako subjekt tuzemský – v opačném případě by se jednalo o nedovolenou diskriminaci.
Zákon o spotřebních daních stanoví, že nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů vzniká právnickým a fyzickým osobám za splnění podmínek daných ustanovením § 56, mj. např. nákup minerálních olejů na daňovém území ČR za cenu včetně daně a jejich prokazatelné použití pro výrobu tepla v zařízeních umístěných na daňovém území ČR. Zákon
o spotřebních daních však přiznává uplatnění nároku všem osobám bez ohledu na místo bydliště fyzické nebo sídlo právnické osoby.
Splní-li zahraniční právnická osoba podmínky stanovené zákonem o spotřebních daních, může nárok na vrácení spotřební uplatnit u správce daně. Správce daně v případě pochybností provede vytýkací řízení tak, aby bylo prokazatelně zjištěno, zda daňovému subjektu nárok na vrácení daně vznikl. Lze souhlasit s postupem, který uvádíte ve Vaši žádosti, proto, aby byl spolehlivě zjištěn skutečný stav věci.
K otázce místní příslušnosti lze tuto určit podle místa, v němž daňový subjekt vykonává hlavní část své činnosti podle § 4 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „ZSDP“). Nelze – li takto místní příslušnost určit, bude místně příslušným správcem daně Celní úřad Praha 1, a to v souladu s § 4 odst. 4 ZSDP.

7.
Č. jednací: 2008/373/23
Datum:           7.2. 2008
Věc:  Stanovisko k problematice vrácení spotřební daně podle § 56 ZSpD – náležitosti dokladu o prodeji NACE

V žádosti uvádíte, že daňový subjekt uplatňuje nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů podle § 56 zákona o spotřebních daních. Topné oleje nakupuje daňový subjekt od dodavatele se spotřební daní s tím, že část ceny odpovídající výši daně, bude dodavateli uhrazena poté, co daňový subjekt uplatní nárok na vrácení spotřební daně a správce daně rozhodne o jejím vrácení. V dokladu o prodeji je uvedena cena včetně spotřební daně, ale v rekapitulaci je od této ceny odečtena částka ve výši spotřební daně – vykázaná jako „Zbývá k úhradě“. Daňový subjekt uvádí na daňovém přiznání účet svého dodavatele, kterému je částka vrácené daně zasílána, a tím dochází k zaplacení celkové výše kupní ceny.
Nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů vzniká právnickým a fyzickým osobám, které nakoupily za cenu včetně daně, vyrobily pro vlastní spotřebu nebo přijaly v režimu podmíněného osvobození od daně, a to v souladu s podmínkami stanovenými v § 56 zákona o spotřebních daních.
Podle ustanovení § 56 zákona o spotřebních daních je třeba, aby osoba uplatňující nárok na vrácení daně nakoupila minerální oleje včetně spotřební daně. Nárok na vrácení daně pak daňový subjekt prokazuje dokladem o prodeji, který musí obsahovat náležitosti stanovené zákonem. K prokázání svého nároku musí daňový subjekt rovněž vést evidenci o nákupu a prodeji minerálních olejů.
Podle ustanovení § 56 odst. 8 musí doklad o prodeji obsahovat náležitosti mj. i sazbu spotřební daně a výši spotřební daně celkem. Nakoupí-li daňový subjekt tedy minerální oleje včetně spotřební daně, musí být tato informace součástí dokladu o prodeji.
Nákup minerálních olejů nemusí vždy znamenat okamžité zaplacení kupní ceny. Kupní cena je podstatnou náležitostí kupní smlouvy, ale právní úprava soukromoprávních vztahů umožňuje subjektům sjednat různou splatnost kupní ceny, a tak může k jejímu zaplacení dojít před nebo po odevzdání předmětu koupě. Lhůta splatnosti je pak součástí závazkového vztahu mezi subjekty.
Nakoupil-li daňový subjekt minerální oleje včetně spotřební daně, nelze vztahovat splatnost kupní ceny (nebo její části) na vrácení spotřební daně podle § 56 zákona o spotřebních daních. Je-li spotřební daň účtována jako součást kupní ceny, lze konstatovat, že daňový subjekt nakoupil za cenu včetně spotřební daně, byť byla část kupní ceny (odpovídající částce spotřební daně) uhrazena později.
Správce daně musí tedy posoudit všechny skutečnosti ve vzájemné souvislosti, které se ke konkrétním daňovým subjektům vztahují.
Daňový subjekt v daňovém přiznání uvádí číslo účtu, na který mu správce daně v případě přiznání nároku daň vrací. Daňový subjekt však nemá povinnost uvádět účet, jehož je majitelem a správce daně vrátí daň na účet, který daňový subjekt uvedl, bez ohledu na to, že se případně jedná o účet jiné osoby, která není plátcem uplatňujícím nárok na vrácení daně.

8.
Č. jednací: 2008/412/23
Datum:           13.2. 2008
Věc:  Stanovisko k odnímání povolení vydaných dle ZSpD a problematika zahájení daňového řízení

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní pokyny, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

9.
Č. jednací: 2007/3856/23
Datum:           5.2. 2008
Věc:  Zajištění vybraných výrobků - letecká přeprava

Odbor 23 GŘC obdržel od Vás žádost o stanovisko ve věci zajištění vybraných výrobků podle § 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění (dále jen zákon o SpD), a ve věci postupu podle Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě - Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2003 Sb.m.s. (dále jen Úmluva).
Podle čl. 10 Ústavy ČR jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Úmluva je mezinárodní smlouvou, která upravuje pravidla o mezinárodní letecké přepravě a především odpovědnost dopravce vůči cestujícím týkající se zejména odpovědnosti za usmrcení nebo zranění osob a poškození zavazadel. Tato úmluva se vztahuje na veškerou mezinárodní přepravu osob, zavazadel a nákladu, prováděnou letadlem za úplatu.
Úmluva definuje mezinárodní přepravu jako jakoukoli přepravu, při níž podle dohody mezi zúčastněnými stranami leží místo odletu a místo určení, ať již dojde nebo nedojde k přerušení přepravy nebo překládání, buď na území dvou smluvních stran a nebo na území jedné smluvní strany, je-li stanovena zastávka na území jiného státu, a to i když tento stát není smluvní stranou.
Dle čl. 17 Úmluvy odpovídá dopravce za vzniklou škodu v případě zničení nebo ztráty nebo poškození zapsaného zavazadla, jestliže se událost, která způsobila zničení nebo ztrátu nebo poškození, stala na palubě letadla a nebo kdykoli v době, kdy zapsané zavazadlo bylo pod kontrolou dopravce.
Je-li nalezeno zavazadlo ztracené v mezinárodní letecké přepravě, sepisuje celní úřad podle současné praxe služební záznam o vybraných výrobcích, které byly při otevření zavazadla nalezeny. Důvodem pro sepsání tohoto služebního záznamu je ta skutečnost, aby zboží bylo pod celním dohledem.
Poté jsou zavazadla skladována dále podle dopravních pravidel dopravce po dobu půl roku až jeden rok. Není-li zjištěn vlastník zavazadla, dochází k dražbě (u zavazadel ze schengenského prostoru) nebo k likvidaci zavazadel (u zavazadel z třetích zemí) a vždy k likvidaci vybraných výrobků.
Může nastat situace, že není známo, zda zavazadlo a zboží nemá status Společenství a nepochází opravdu jenom z daňového území Evropského společenství. Na takové vybrané výrobky se pohlíží jako na výrobky ze třetích zemí. Z tohoto důvodu dochází k likvidaci vybraných výrobků pod celním dohledem.
Při posouzení otázky, jak postupovat v případě, kdy je nalezeno zavazadlo ztracené v mezinárodní letecké přepravě a nachází se v něm vybrané výrobky, je třeba vycházet především z množství vybraných výrobků nacházejících se v daném zavazadle a ze zjištění, jaký má zboží celní status, tzn. postavení zboží vyjadřující, že se jedná o zboží Společenství nebo o zboží, které není zbožím Společenství.
Budou-li v zavazadle cestujícího nalezeny vybrané výrobky a bude-li prokazatelně známo, že jsou dopravovány v rámci Evropského společenství, je třeba dále aplikovat zákon o SpD. Obsahuje-li tedy zavazadlo vybrané výrobky v množství větším než je stanoveno v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o SpD, měl by celní úřad přistoupit k zajištění vybraných výrobků v souladu s § 42 zákona o SpD.
Zajistit vybrané výrobky podle § 42 zákona o SpD lze v daném případě pouze na základě důvodů uvedených v tomto ustanovení, tj. pokud jsou vybrané výrobky dopravovány bez stanovených dokladů atd. Je vhodné ponechat tyto vybrané výrobky u dopravce – tedy letecké společnosti, a to v souladu s ustanovením § 42 odst. 8 zákona o SpD.
Mohou však nastat případy, kdy není zjištěno, zda vybrané výrobky pochází z daňového území Evropského společenství. V takovém případě je nutné postupovat v celním řízení podle zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v platném znění (dále jen „celní zákon“) a zajistit vybrané výrobky v souladu s tímto zákonem, pokud množství vybraných výrobků překročí stanovený limit pro dovoz.
Celní orgány uloží propadnutí vybraných výrobků a následně jejich likvidaci, až poté, co letecká společnost podle přepravních pravidel a podle Úmluvy přestane skladovat zavazadlo, nejdéle však za dva roky v souladu s ustanoveními Úmluvy, podle které lze uplatnit náhradu škody na dopravci ve lhůtě dvou let počítané ode dne příletu na místo určení a nebo ode dne, kdy letadlo mělo doletět, a nebo ode dne zastavení dopravy. Celní orgány rozhodnou o propadnutí vybraných výrobků, pokud je mu znám vlastník zavazadla.
Obdobně rozhodnou celní orgány o zabrání vybraných výrobků, není-li jim vlastník zavazadla, resp. vybraných výrobků, znám.
Vzhledem ke skutečnosti, že letecká společnost v souladu s Úmluvou odpovídá za škodu po dobu dvou let, měly by celní orgány respektovat tuto lhůtu před tím, než budou vybrané výrobky zlikvidovány.
Tato lhůta slouží letecké společnosti ke zjištění majitele zavazadla, popř. zjištění místa určení, kam mělo být zavazadlo dopraveno.
Podle názoru odboru 23 nevznikne letecké společnosti povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit, a tato společnost se nestává plátcem ve smyslu § 4 zákona o SpD. Zavazadlo s vybranými výrobky je totiž přepravováno v rámci tzv. osobní přepravy. Cestující nepředkládá letecké společnosti doklady o druhu a množství zboží přepravovaného v zavazadle, protože letecká společnost přepravuje cestujícího, který je oprávněn mít se sebou zavazadlo. Z výše uvedeného vyplývá, že za obsah zavazadla je odpovědný cestující, nikoliv letecká společnost.

10.
Č. jednací: 2008/26/23
Datum:           4.1. 2008
Věc:  Stanovisko k uplatnění nároku na osvobození od daně podle § 12 zákona

Na základě rozdílných právních názorů na problematiku uplatnění nároku na osvobození od daně podle § 12 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, zejména pojmosloví „odkaz na příslušné ustanovení zákona, podle něhož je nárok uplatňován“ požádal odbor 23 o stanovisko Ministerstvo financí – odbor 18, které ve své odpovědi uvádí:
Podle ustanovení§ 12 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) je „uživatel povinen uplatnit nárok na osvobození vybraného výrobku od daně, včetně odkazu na příslušné ustanovení zákona, podle něhož je nárok uplatňován, u plátce nebo uživatele nejpozději přede dnem jejich vydání“.
Zákon explicitně neuvádí ani jakou formou má být nárok uplatněn, ani v jaké formě má být učiněn odkaz na příslušné ustanovení. Z toho vyplývá, že tak může být učiněno i ústní formou. Daňový subjekt však tuto skutečnost musí prokázat správci daně, který posoudí, zda je tento důkaz relevantní, popřípadě může být relevance důkazu posuzována příslušným soudem.
 
11.
Č. jednací: 2007/4291/23
Datum:           12.12. 2007
Věc:  Stanovisko - problematika přeměn obchodních společností a vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní pokyny upravující postup správce daně při přeměnách společnosti, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

12.
Č. jednací: 2007/3701/23
Datum:           10.10. 2007
Věc:  Stanovisko - zdaňování tabákových výrobků, které jsou považovány za neznačené

Odbor 23 GŘC obdržel stanovisko odboru 18 MF č. j. 18/77 360/2007-182 ze dne 4. října 2007, v němž je potvrzen názor odboru 23 k problematice neznačených tabákových výrobků – resp. značených jiným způsobem než je stanoveno (konkrétně se jednalo o tabákové výrobky značené tabákovou nálepkou určenou pro jiný tabákový výrobek – předmět daně).
Ze stanoviska odboru 18 MF vyplývá následující.
V okamžiku uvedení do volného daňového oběhu se stává tabákový výrobek označený předepsanou tabákovou nálepkou výrobkem zdaněným spotřební daní. Je-li tabákový výrobek označen jinou tabákovou nálepkou nebo není-li označen vůbec, jedná se o výrobek nezdaněný. Vzor, rozměry a umístění tabákové nálepky je specifikován ve vyhlášce č. 467/2003 Sb., o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že se jedná o výrobek nezdaněný, předpokládá se (dodatečné) vyměření daně v plné výši.
V případě aplikace ustanovení § 116 odst. 2 zákona o spotřebních daních je nutné brát v úvahu celé znění tohoto ustanovení. I druhá část uvedeného odstavce – „Tabákové nálepky musí být použity v okamžiku, kdy vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit“ – tj. v okamžiku uvedení do volného daňového oběhu, je důležitá pro konání správce daně, příp. daňového subjektu.

13.
Č. jednací: 2007/2695/23
Datum:           18.7. 2007
Věc:  Stanovisko k propadnutí zajištěných lihovin podle § 42 ZSpD – příslušnost správce daně

Podle ustanovení § 42 odst. 3 zákona o spotřebních daních provede postup zajištění vybraných výrobků celní úřad nebo celní ředitelství, který zjistí důvody pro takové opatření jako první. Pokud o zajištění rozhodne celní úřad, je povinen o tom informovat bez zbytečných průtahů bezprostředně nadřízené celní ředitelství.
Účelem institutu zajištění vybraných výrobků podle § 42 zákona o spotřebních daních je zajistit tyto výrobky, u kterých je třeba prověřit zda byla splněna daňová povinnost či jiné skutečnosti uvedené v § 42 odst. 1 a 2. Proto aby se zabránilo případnému jednání, které by toto zjištění znemožnilo, právní úprava umožňuje zajistit vybrané výrobky správci daně, který zjistí důvody pro takové opatření jako první.
Celní ředitelství a celní úřady jsou rovněž oprávněny uložit propadnutí vybraných výrobků, u kterých se prokáže, že s nimi bylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 a 2 – tedy na základě skutečností, za nichž lze zajistit vybrané výrobky.
K posouzení, který celní úřad je místně příslušný pro řízení o propadnutí věci, je třeba konstatovat, že se ustanovení § 42 odst. 3 zákona o spotřebních daních zmiňuje o speciální místní příslušnosti pro rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Z tohoto znění ustanovení vychází v rámci své metodiky odbor spotřebních daní a jako takový názor byl prezentován správcům daně.
Otázka propadnutí/zabrání vybraných výrobků je vázána na vyměřovací řízení, které je nutno k zajištěným vybraným výrobkům provést, jsou-li k tomu dány zákonné důvody.
K vyměření daně je místně příslušný celní úřad podle sídla nebo místa pobytu plátce daně. Spotřební daň je tedy daňovému subjektu vyměřována obecně místně příslušným správcem daně podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Tuto skutečnost považujeme rovněž za určující v případě stanovení místní příslušnosti správce v daně v řízení o propadnutí věci, které je navázáno na řízení vyměřovací.

14.
Č. jednací: 2007/2517/23
Datum:           17.8. 2007
Věc:  Stanovisko - doprava aromat

S ohledem na skutečnost, že Evropská unie je celní unií a nikoliv daňovou (i když v principu je tato oblast harmonizována), a kdy ne ve všech členských státech jsou aromata předmětem spotřební daně, nelze jednoznačně stanovit, že aromata dopravovaná z členských států Evropské unie na daňové území České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně podle § 25 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“) případně ve volném daňovém oběhu podle § 29 zákona o SPD, musí být doprovázena průvodními doklady. Například na Vámi uváděném příkladu Německé spolkové republiky, kde aromata nejsou předmětem spotřební daně, nelze po osobě, která uskutečňuje jejich dopravu na daňové území České republiky vyžadovat průvodní doklady (ať již AAD nebo SAD). V tomto případě má osoba pouze povinnost podle § 66 odst. 2 zákona o SPD oznámit v každém kalendářním roce první nákup nebo dovoz výrobků obsahujících líh osvobozený od daně (aromat)  podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona o SPD celnímu úřadu.

Vámi zmiňovaná SMĚRNICE RADY 92/83/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů (dále jen „Směrnice 92/83“) v čl. 27 odst. 1 písm. e) obecně stanoví, že jsou li výrobky (aromata) používány pro výrobu přísad při výrobě potravin a nealkoholických nápojů, jejichž obsah alkoholu nepřesahuje 1,2 % objemových, osvobodí členské státy výrobky, na které se vztahuje tato směrnice, od harmonizované spotřební daně za podmínek, které samy  stanoví za účelem zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto úlev a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu (v překladu Směrnice 92/83 je chybně uvedeno, že členské státy „mohou“ osvobodit, dle originálního znění však musí – obdoba povinnosti uznávání zvláštní denaturace lihu u jiných členských států).
Výbor pro spotřební daně dále rozvádí čl. 27 odst. 1 písm. e) Směrnice 92/83 formou pokynu (guideline), ve kterém stanoví: „Osvobození podle čl. 27 odst. 1 písm. e) Směrnice 92/83  je aplikováno od okamžiku výroby nebo dovozu aromat spadajících pod kódy kombinované nomenklatury 1302 1930, 2106 9020 a 3302, tzn. tyto výrobky nepodléhají od okamžiku výroby nebo dovozu formalitám pohybu podle Směrnice 92/12/EHS“.
Z tohoto pokynu však není zřejmé, zda dopravovaná aromata nemusí být doprovázena průvodními doklady nejen při dopravě subjektu, který je použije v souladu s osvobozením podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona o SPD, ale i při dopravě od výrobce (daňového skladu) do daňového skladu-distributorovi aromat. Na podkladě těchto skutečností se uskutečnilo setkání zástupců legislativy České republiky, Slovenské republiky a Rakouské republiky a bylo přijato následující stanovisko: „Aromata, která jsou zasílána od výrobce aromat (daňového skladu)  z výše uvedených členských států (respektive členských států, kde jsou aromata předmětem daně) daňovému skladu (výrobci lihovin, distributorovi aromat, který je daňovým skladem) do jiného z výše uvedených členských států (respektive členských států, kde jsou aromata předmětem daně), mají být doprovázena průvodními doklady. Pouze pokud jsou dopravována přímo subjektu, který je použije v souladu s výše uvedeným osvobozením, mohou být zasílána bez dokladů“. Není nám známo, že by se toto stanovisko vztahovalo i na ostatní členské státy Evropské unie.
Z výše uvedených skutečností vyplývají i odpovědi na Vaše dotazy:
1. Pokyn se nevztahuje na celé společenství.
2. Pokud budou dopravována z jakéhokoliv členského státu, ve kterém jsou předmětem daně a budou dopravována do daňového skladu-distributorovi aromat, pak ano.
3. Pokud budou aromata zasílána subjektu, který je použije v souladu s osvobozením podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona o SPD, pak nemusí být provázena průvodními doklady.
4. Oba dva subjekty musí být držiteli povolení k provozování daňového skladu podle § 20 zákona o SPD, případně držiteli povolení oprávněného příjemce podle § 22 (23) zákona o SPD, protože aromata jsou na daňovém území České republiky vybranými výrobky a mohu být na toto území dopravována pouze na základě těchto povolení.

 

15.
Č. jednací: 2007/2782/23
Datum:           31.7. 2007
Věc:  Stanovisko – kolaudační rozhodnutí pro zásobníky na ZRP

Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), nevyžaduje kolaudační rozhodnutí, ale dle § 45 odst. 9 zákona o spotřebních daních zkapalněné ropné plyny uvedené v § 45 odst. 1 písm. e), f), a g) zákona o spotřebních daních, odebírané ze zásobníků v kapalné fázi mohou být skladovány pouze v zásobníku pevně spojeném se zemí, který musí být kolaudován jako stavba podle zvláštního zákona. Tímto zvláštním zákonem je s účinností od 1. 1. 2007 zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“).
Do 31. 12. 2006 byla právní úprava kolaudačního řízení stanovena zákonem č. 50/1976 Sb., a na základě tohoto zákona bylo vyžadováno kolaudační rozhodnutí vydávané stavebním úřadem k užívání tohoto druhu stavby.
Současná právní úprava stanoví v § 119 stavebního zákona, že dokončenou stavbu nebo její část lze užívat na základě oznámení stavebnímu úřadu nebo kolaudačního souhlasu, a to v případě, že tato stavba vyžadovala stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu podle § 104 odst. 2 písm. a) až e) a n) stavebního zákona.
Slovo kolaudován neznamená nutnost kolaudačního rozhodnutí, ale schválení, které pro nadzemní nádrž LPG s výdejním stojanem vyslovil (souhlasil s provedením ohlášené stavby) Městský úřad – odbor regionálního rozvoje (stavební úřad). Případný kolaudační souhlas je potřeba pro stavby, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit, např. nemocnice, škola apod.
V případě, který jste nám poslali k posouzení, byla nadzemní nádrž stavebním úřadem zhodnocena jako výrobek dle § 104 odst. 2 písm. k) stavebního zákona, kdy není nutné pro jeho užívání ani kolaudačního souhlasu ani není třeba tuto stavbu stavebnímu úřadu oznamovat.
Vzhledem k tomu, že v této věci nastala změna stavebního zákona a ani Generální ředitelství cel ani Ministerstvo financí není kompetentní v této věci, požádáme o stanovisko Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Do doby obdržení tohoto stanoviska doporučujeme v obdobných případech, pokud jsou ostatní podmínky splněny, vydat žadateli povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu dle § 60a zákona o spotřebních daních.
V případě, že MMR dodatečně sdělí, že v uvedených případech je třeba k užívání stavby kolaudační souhlas, navrhujeme postup podle části páté zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

16
Č. jednací: 2007/2045/23
Datum:           30.7. 2007
Věc:  Stanovisko – malý nezávislý pivovar

V popsaném případě je malý nezávislý pivovar zařazen do velikostní skupiny nad 10 000 do 50 000 hektolitrů piva ročně. Podle ustanovení § 88 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) je malý nezávislý pivovar povinen v případě, že dojde ke změně zařazení do velikostní skupiny (tj. výroba piva překročila horní hranici hektolitrů piva ročně stanovenou pro tu velikostní skupinu, v níž je zařazen), oznámit tuto skutečnost do 31. ledna kalendářního roku celnímu úřadu.
Zařazení malého nezávislého pivovaru do velikostní skupiny může být nejvýše o jeden stupeň nižší, než odpovídá skutečné výrobě v předchozím kalendářním roce (§ 88 odst. 3 zákona o spotřebních daních).
V popsaném případě oznámil malý nezávislý pivovar celnímu úřadu, že jeho roční výroba piva byla 53 000 hl, tedy o 3000 hl vyšší než je horní hranice pro velikostní skupinu, v níž je pivovar zařazen.
S ohledem na znění ustanovení § 88 odst. 3 zákona o spotřebních daních nemá tato skutečnost vliv na stávající povolení k provozování daňového skladu, neboť malý nezávislý pivovar je zařazen do velikostní skupiny, která je o jeden stupeň nižší, než je jeho skutečná výroba, což mu zákon (nikoliv povolení k provozování daňového skladu) umožňuje.
V povolení k provozování daňového skladu celní ředitelství mimo jiné uvádí předpokládaný roční objem výroby, zpracování, skladování a prodeje vybraných výrobků, jedná-li se o podnik na výrobu vybraných výrobků (§ 20 odst. 2 a 9 zákona o spotřebních daních). Provozovatel daňového skladu je povinen oznámit prostřednictvím celního úřadu každou změnu skutečností a údajů uvedených v povolení (§ 20 odst. 14 zákona o spotřebních daních). Jedním z údajů uvedených v povolení k provozování daňového skladu, ohledně něhož má provozovatel daňového skladu oznamovací povinnost je údaj dle § 20 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebních daních – předpokládaný roční objem výroby.
Na základě oznámení překročení ročního objemu výroby, uvedeného v povolení, rozhodne celní ředitelství o změně stávajícího povolení k provozování daňového skladu (§ 20 odst. 15 zákona o spotřebních daních). Překročení horní hranice velikostní skupiny, do níž je malý nezávislý pivovar zařazen, podléhá oznamovací povinnosti ze strany malého nezávislého pivovaru (ve lhůtě do 31. ledna kalendářního roku), nemá však vliv na povolení k provozování daňového skladu, neboť zařazení do velikostní skupiny není součástí povolení k provozování daňového skladu.
Vyšší výroba piva než odpovídá velikostní skupině, představuje pro malý nezávislý pivovar povinnost podat dodatečné daňové přiznání v souladu s § 88 odst. 4 zákona o spotřebních daních, a to za každé zdaňovací období roku, v němž k překročení horní hranice velikostní skupiny došlo.
Malý nezávislý pivovar tak zůstane i nadále zařazen ve velikostní skupině nejvýše o jeden stupeň nižší, než odpovídá skutečné výrobě v předchozím kalendářním roce (za který splnil oznamovací povinnost podle § 88 odst. 2 zákona o spotřebních daních a podal dodatečné daňové přiznání).
Pokud by malý nezávislý pivovar překročil množství pro o jeden stupeň vyšší velikostní skupinu, než ve které je zařazen, musel by být zařazen do této o jeden stupeň vyšší velikostní skupiny, aby zůstalo zachováno pravidlo, že může být zařazen do velikostní skupiny nejvýše o jeden stupeň nižší, než odpovídá skutečné výrobě v předchozím kalendářním roce.
Příklad :
I. Malý nezávislý pivovar je zařazen ve velikostní skupině nad 10 000 hl do 50 000 hl včetně. V kalendářním roce překročil výrobu tak, že vyrobil nad 50 000 hl piva ale nepřekročil 100 000 hl piva. To znamená, že sice překročil velikostní skupinu, v níž je zařazen, avšak nepřekročil horní hranici velikostní skupiny o jeden stupeň vyšší, než ve které je zařazen. Proto může i nadále zůstat zařazen ve velikostní skupině nad 10 000 do 50 000 hl včetně.
II. Malý nezávislý pivovar je zařazen ve velikostní skupině nad 10 000 hl do 50 000 hl včetně. V kalendářním roce překročil výrobu tak, že vyrobil nad 100 000 hl piva – to znamená, že překročil horní hranici velikostní skupiny o jeden stupeň vyšší, než je ta, v níž je zařazen. V tomto případě již malý nezávislý pivovar nemůže zůstat zařazen ve velikostní skupině nad 10 000 hl do 50 000 hl včetně, ale musí být přeřazen do velikostní skupiny nad 50 000 hl do 100 000 hl včetně. Tak zůstane zachováno pravidlo, že může být zařazen do velikostní skupiny nejvýše o jeden stupeň nižší, než odpovídá skutečné výrobě v předchozím kalendářním roce.

17.
Č. jednací: 2007/2904/23
Datum:           27.8. 2007
Věc:  Stanovisko – uplatnění nároku na osvobození od daně

Generální ředitelství cel obdrželo žádost o stanovisko týkající se posouzení otázky vzniku daňové povinnosti, resp. povinnosti daň přiznat a zaplatit, v souvislosti s uplatněním nároku na osvobození od daně dle § 12 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o spotřebních daních“), u pohonných hmot určených pro leteckou dopravu (§ 49 odst. 8), a následným použitím pro jiný účel, než na který se osvobození od daně vztahuje. Na popsaný případ se vztahuje právní úprava zákona o spotřebních daních, účinná do 31. 12. 2004.
V popsaném případě se jedná o nákup minerálních olejů uvedených v § 45 odst. 1 a) nebo b) zákona o spotřebních daních, kdy kupující prodávajícímu prohlásil, že pohonné hmoty nakupuje pro vlastní podnikatelskou činnost spojenou s leteckou dopravou, proto požaduje nákup pohonných hmot bez spotřební daně.
Dle § 53 odst. 3 zákona o spotřebních daních se minerální oleje osvobozené od daně dle § 49 odst. 8 zákona o spotřebních daních přijímají a užívají bez zvláštního povolení (pokud jsou přijímány za účelem dalšího prodeje, zvláštní povolení se vyžaduje).
Podle § 12 odst. 1 zákona o spotřebních daních je uživatel povinen nárok na osvobození vybraného výrobku od daně, včetně odkazu na příslušné ustanovení tohoto zákona, podle něhož je nárok uplatňován, uplatnit u plátce nebo uživatele, a to nejpozději přede dnem jejich vydání, jinak nárok na vydání vybraných výrobků bez daně nevznikne.
Z výše uvedeného ustanovení vyplývá, že uživatel je povinen nárok na osvobození vybraných výrobků uplatnit nejpozději přede dnem jejich vydání u plátce nebo uživatele, přičemž zákon o spotřebních daních nestanoví, jakou formou musí být nárok uplatněn. To znamená, že pokud je v kupní smlouvě, objednávce pohonných hmot apod. uvedeno, že se jedná o pohonné hmoty, k jejichž přijímání a užívání pro stanovený účel zákon nevyžaduje zvláštní povolení, pak uživatel nárok na osvobození od daně uplatnil.
Zákon o spotřebních daních v § 12 odst. 1 výslovně stanoví, že součástí uplatnění nároku musí být odkaz na příslušné ustanovení zákona o spotřebních daních, podle něhož je nárok uplatňován (v tomto konkrétním případě se jedná o ustanovení § 49 odst. 8). Z výslovného zákonného požadavku na uvedení zákonného ustanovení, podle něhož je nárok uplatňován, jako součást úkonu „uplatnění nároku na osvobození u plátce nebo uživatele“,  lze dovodit, že by uplatnění nároku mělo mít písemnou formu (např. smlouva, objednávka apod.).
Dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o spotřebních daních je plátcem právnická nebo fyzická osoba, jíž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit v případě použití vybraných výrobků osvobozených od daně pro jiné účely, než na které se osvobození od daně vztahuje (§ 9 odst. 3 písm. b).
Pokud tedy uživatel v souladu se zákonem o spotřebních daních uplatnil nárok na osvobození od daně (§ 12 odst. 1), avšak vybrané výrobky pak použil pro jiný účel, než na který se osvobození od daně vztahuje, pak se stal plátcem dle § 4 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o spotřebních daních a má povinnost daň z těchto vybraných výrobků přiznat a zaplatit.
Nebude-li součástí úkonu uplatnění nároku na osvobození od daně odkaz na příslušné ustanovení zákona, podle něhož je nárok uplatňován (tj. např. § 49 odst. 8 zákona o spotřebních daních), nebo nevyplyne-li to dostatečně zřejmě z formulace (citací příslušného ustanovení zákona), nárok na osvobození od daně nevznikne. Uvedení odkazu na příslušné ustanovení zákona, podle něhož je nárok uplatňován, je jednou z dílčích podmínek vzniku nároku na osvobození, stanovených § 12 odst. 1 zákona o spotřebních daních.
Byly-li vybrané výrobky prodány držitelem zvláštního povolení jako osvobozené od daně někomu, komu nárok na osvobození od daně nevznikl (viz výše – nedodržení podmínek § 12 odst. 1 zákona o spotřebních daních), vzniká prodejci povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 46 písm. a) zákona o spotřebních daních, a to i tehdy, kdyby vybrané výrobky byly použity pro účel použití, který zákon o spotřebních daních uznává jako osvobozený (§ 49 odst. 8). Povinnost daň přiznat a zaplatit zde vzniká z toho důvodu, že nedodržením podmínek § 12 odst. 1 zákona o spotřebních daních nárok na osvobození od daně nevznikl a vybrané výrobky tak měly být prodány za cenu včetně spotřební daně.

18.
Č. jednací: 2007/2293/23
Datum: 10.7.2007
Věc:   Stanovisko – určení plátce daně – stanovisko k ustanovení § 4 odst. 1 písm. f)

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní postupy správce daně vedoucí k určení plátce, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

19.
Č. jednací: 2006/4356/23
Datum: 25.6.2007
Věc:   Značení lihu kontrolními páskami, které byly vydány jiné registrované osobě, než je výrobce, dovozce, nebo osoba plnící líh do spotřebitelského balení

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o postupy při kontrolní činnosti, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

20.
Č. jednací: 2007/2084/23
Datum: 15.6.2007 
Věc:   Stanovisko – stanovení lhůt do rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní pokyny, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

21.
Č. jednací: 2007/1851/23
Datum: 21.5.2007
Věc:  Stanovisko – pojem „daň“ ve vztahu k použití zajištění daně na úhradu daňového nedoplatku včetně příslušenství

Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“) zavádí ve svém ustanovení § 1 tzv. legislativní zkratku pojmu „daň“, přičemž ve výčtu těch příjmů příslušných rozpočtů, které zákon označuje jako daň, není výslovně uvedeno příslušenství daně. Kdyby však příslušenství daně nebylo možno podřadit pod pojem „daň“, nebylo by možné je dle ZSDP spravovat.
Co se rozumí příslušenstvím daně, je stanoveno v § 58 ZSDP s tím, že příslušenství daně, s výjimkou pokut, sleduje osud daně, nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak. To znamená, že například, dojde-li k prominutí daně, vztahuje se i na příslušenství daně (úrok z prodlení, penále) – tj. sdělil-li již správce daně platebním výměrem např. úrok z prodlení, nebude jej po daňovém subjektu vymáhat a pokud jej dosud nesdělil, již tak ani neučiní.
Za příslušenství daně považuje ZSDP rovněž pokuty uložené podle ZSDP nebo jiného daňového zákona.
Podstatou dotazu CŘ Brno je otázka, zda lze zajištění daně poskytnuté dle § 21 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) použít na úhradu příslušenství daně.
V § 21 zákona o spotřebních daních jsou uvedeny způsoby, jakými lze poskytnout zajištění daně. Z ustanovení § 21 odst. 4 zákona o spotřebních daních vyplývá, že poskytnuté zajištění daně není žádnou „zálohou na daň“, nýbrž i přes toto poskytnuté zajištění daně bude daňový subjekt po uplynutí splatnosti daňové povinnosti vyzýván k jejímu zaplacení v náhradní lhůtě splatnosti.
Podle ustanovení § 21 odst. 5 zákona o spotřebních daních celní úřad použije zajištění daně na úhradu daně, pokud daň není zaplacena v zákonné lhůtě její splatnosti. Pokud daňový subjekt nezaplatí daň ve lhůtě její splatnosti, vzniká mu ze zákona povinnost platit úrok z prodlení za každý den prodlení až do dne platby včetně. Pokud tedy správce daně použije na úhradu splatné daňové povinnosti poskytnuté zajištění daně, uhradí z něj jak daňovou povinnost, tak příslušenství daně (úrok z prodlení). Přestože je příslušenství daně výslovně jmenováno jen v § 21 odst. 6 zákona o spotřebních daních, nelze s ohledem na ustanovení § 58 ZSDP a na smysl a účel daňového řízení připustit výklad, že bylo-li zajištění daně poskytnuto složením hotovosti, nelze je použít na úhradu příslušenství daně (úrok z prodlení).
Zákon o spotřebních daních navíc ukládá správci daně, aby v případě, že použil zajištění daně na úhradu daně, uložil dle § 43 daňovým subjektům zde uvedeným pokutu ve výši 10% z částky zajištění daně použité na úhradu daně.
Pokuta dle § 43 zákona o spotřebních daních je nepochybně pokutou uloženou dle zvláštního daňového zákona, proto je ve smyslu § 58 ZSDP rovněž příslušenstvím daně a na její úhradu tak lze rovněž použít poskytnuté zajištění daně. Výše pokuty se pak vypočítá z částky daně včetně jejího příslušenství.
Podle § 20 odst. 21 písm. b) zákona o spotřebních daních, zanikne-li povolení k provozování daňového skladu nebo je-li toto povolení odejmuto, celní úřad použije zajištění daně na úhradu pohledávek týkajících se daně a případný zůstatek zajištění daně vrátí do 30 kalendářních dní od použití zajištění na úhradu pohledávek týkajících se daně včetně jejího příslušenství.
Pojem „pohledávky týkající se daně“  je dle našeho názoru totožný s tím, co je uvedeno jako výčet v § 58 ZSDP – příslušenství daně. Jedná se tedy o úrok z prodlení, penále, pokuty (dle § 37 ZSDP, § 43 zákona o správě daní a poplatků), náklady daňového řízení, náklady na likvidaci vybraných výrobků. Co se týče samotné daňové povinnosti, pak je nutno použít zajištění daně na úhradu veškerých daňových nedoplatků, vzniklých z jakéhokoli důvodu (např. porušení režimu podmíněného osvobození během dopravy, ztráty nebo znehodnocení vybraných výrobků apod).
Zajištění daně lze bezpochyby použít kdykoli, kdy skutečnosti předpokládané zákonem o spotřebních daních nastanou (§ 21 odst. 4 až 6 zákona o spotřebních daních). Pro držitele povolení k provozování daňového skladu nebo oprávněného příjemce z použití zajištění daně na úhradu daňového nedoplatku vyplývá povinnost doplnit zajištění daně (nebo je znovu poskytnout) tak, aby daň byla zajištěna v zákonem stanovené výši. Použití zajištění daně na úhradu daňového nedoplatku je pro daňový subjekt spojeno s pokutou dle § 43 zákona o spotřebních daních a samo o sobě nemusí vést k odnětí povolení. K tomu by celní ředitelství přistoupilo teprve tehdy, kdyby daňový subjekt daň znovu nezajistil (§ 20 odst. 18 písm. e), § 22 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních).

Co se rozumí daňovým zákonem, není v současné době nikde stanoveno. Do nabytí účinnosti současného zákona o spotřebních daních platil zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění pozdějších předpisů, kde v § 1 byly vyjmenovány jednotlivé daně, které tvořily soustavu daní v České republice (pozn. zákon č. 212/1992 Sb. byl zrušen zákonem č. 353/2003 Sb.). V současné době i po zrušení zákona o soustavě daní lze vyjít z toho, že za daňové zákony lze označit jednotlivé zákony, upravující jednotlivé daně, jak je známe. Tyto zákony týkající se jednotlivých daní, jejich prováděcí předpisy a ZSDP tvoří soustavu daňových předpisů. Diskutabilní je již otázka, zda lze za daňový zákon považovat zákon č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů nebo zákon č. 676/2005 Sb., o povinném značení lihu.
Přestože oba tyto zákony mají vazbu na správu spotřebních daní, nelze je dle našeho názoru označovat za daňové zákony. Z tohoto důvodu tedy pokuty ukládané dle zákona o lihu za jednání, která nebyla do nabytí účinnosti novely dne 1. 1. 2007 přestupkem ani jiným správním deliktem, nelze považovat za příslušenství daně ve smyslu § 58 ZSDP, neboť nebyly uloženy podle daňového zákona.
V případě zákona o povinném značení lihu se ukládají pokuty za jednání, která jsou buď přestupkem nebo jiným správním deliktem, a v řízení se postupuje podle správního řádu, proto se v žádném případě u těchto pokut nemůže jednat o příslušenství daně ve smyslu § 58 ZSDP.

22.
Č. jednací: 2007/1645/23
Datum: 2.5.2007
Věc:  Stanovisko – použití zajištění daně na úhradu daňové povinnosti

Daňový subjekt – provozovatel daňového skladu má zajištěnu daň podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“). V současné době eviduje správce daně nedoplatek na spotřební dani, dále je subjektu dodatečně vyměřována spotřební daň po provedené daňové kontrole a další daňová povinnost bude subjektu vyměřována v souvislosti s porušením režimu podmíněného osvobození od daně během dopravy.
Z dotazu vyplývá obava správce daně, že daňový subjekt bude požadovat vrácení poskytnutého zajištění daně jiným subjektem (ručitelem) na účet tohoto jiného subjektu.
Z dotazu není zřejmé, zda se jedná o ručitele, kterého povolilo svým rozhodnutím celní ředitelství.
Podstatné v dané situaci je, že bez ohledu na to, kým byly finanční prostředky poskytnuty, jedná se o zajištění daně poskytnuté složením finančních prostředků na depozitní účet pro zajištění daně zřízený celním úřadem, a nikoli o zajištění daně ručením, neboť finanční prostředky byly na účet celního úřadu složeny (převedeny).
Eviduje-li tedy správce daně u daňového subjektu nedoplatek na spotřební dani, není možné finanční prostředky, poskytnuté jako zajištění daně, daňovému subjektu ani jiné osobě vrátit a správce daně je naopak povinen je použít na úhradu daňového nedoplatku – samozřejmě po uplynutí (i náhradních) lhůt splatnosti.
V případě poskytnutého zajištění daně, které je vázáno na konkrétním účtu a na konkrétní daňový subjekt, se nejedná o přeplatek ve smyslu § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to ani tehdy, kdyby daňový subjekt neměl nedoplatek na spotřební dani. Nelze jej tedy v žádném případě použít na úhradu případného nedoplatku u jiného správce daně.
Použije-li správce spotřební daně ve smyslu § 21 odst. 5 zákona o spotřebních daních zajištění daně na úhradu daně, uloží provozovateli daňového skladu pokutu podle § 43 zákona o spotřebních daních. Pro daňový subjekt pak vyčerpání finančních prostředků, poskytnutých jako zajištění daně, na úhradu daňové povinnosti znamená povinnost doplnit nebo poskytnout nové zajištění daně, tak aby daň byla zajištěna ve výši, jak stanoví § 21 odst. 8 zákona o spotřebních daních. Pokud totiž plátce (zde provozovatel daňového skladu) ani na výzvu celního úřadu nedoplní zajištění daně, celní ředitelství povolení k provozování daňového skladu odejme.

23.
Č. jednací: 2007/1258/23
Datum: 28.3.2007
Věc:  Stanovisko - vyměřování nároku na vrácení daně (§56, § 56a a § 57)

Stanovisko, které doplňuje stanovisko č.j. 2007/1011/23 o výstupy z vnitřní komunikace a o oblast nestavení PC aplikací, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

24.
Č. jednací: 2007/1585/23
Datum: 13.4.2007
Věc:  Stanovisko – věcná a místní příslušnost ve správním trestání dle části VI. zákona o spotřebních daních

V části šesté zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) je upraveno správní trestání na úseku správy spotřebních daní. V ustanovení § 135i odst. 4 zákona o spotřebních daních je upravena příslušnost orgánů k projednání jednotlivých přestupků a jiných správních deliktů.
Správní delikty podle § 135, § 135a odst. 1 písm.a), § 135b odst. 1 písm. a) až e), g) až i), § 135b odst. 2 a § 135c projednávají orgány uvedené v § 115 odst. 1 písm. c) a d) – tj. Česká obchodní inspekce a Státní zemědělská a potravinářská inspekce a v prvním stupni též orgány uvedené v § 115 odst. 1 písm. a), b) a e) – tj. celní úřady a celní ředitelství, územní finanční orgány a obecní živnostenské úřady.
Správní delikty podle § 135e odst. 1 a § 135f odst. 1 projednávají orgány uvedené v § 134k odst. 1 písm. c) – tj. Česká obchodní inspekce a v prvním stupni též orgány uvedené v § 134k odst. 1 písm. a) a b) – tj. celní úřady a celní ředitelství a územní finanční orgány.
Správní delikty podle § 135g odst. 1 a § 135h odst. 1 a 2 projednávají orgány uvedené v § 134v odst. 1 písm. c) – tj. Česká obchodní inspekce a v prvním stupni též orgány uvedené v § 134v odst. 1 písm. a) a b) – tj. celní úřady a celní ředitelství a územní finanční orgány.
Správní delikty podle § 135a odst. 1 písm. b) až k) a § 135b odst. 1 písm. f) projednávají pouze celní úřady nebo celní ředitelství.
Je-li k projednání správního deliktu příslušných více správních orgánů, správní delikt projedná ten z nich, který porušení povinnosti nebo zákazu zjistí jako první, a je-li zahájeno správní řízení, tak ten orgán, který správní řízení zahájil nejdříve.
Ve většině výše uvedených případů je k projednání správního deliktu příslušných více správních orgánů (viz např. ČOI a SZPI nebo pouze celní úřady nebo celní ředitelství). Z poslední věty ustanovení § 135i odst. 4 zákona o spotřebních daních je nutno s ohledem na logiku správního trestání dovodit, že v případě „orgánu, který zjistí porušení povinnosti nebo zákazu jako první“ se jedná o stanovení jeho věcné i místní příslušnosti k řízení o přestupku nebo jiném správním deliktu.
Věcná příslušnost k řízení o přestupku nebo jiném správním deliktu je shodná s věcnou příslušností ke kontrolám podle příslušných ustanovení (§ 115 odst. 1, § 134k odst. 1 a 134v odst. 1 zákona o spotřebních daních).
Věcná a současně místní příslušnost k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu pak vyplývá z ustanovení § 135i odst. 4 zákona o spotřebních daních – tj. výslovný odkaz na zákonné ustanovení (např. § 115 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o spotřebních daních) a dále výslovné uvedení – „ten z nich, který porušení povinnosti nebo zákazu zjistí jako první“.
Není v souladu s logikou správního trestání, aby např. celní ředitelství, které zjistilo, že právnická osoba předala jinému tabákové nálepky (jiný správní delikt dle § 135a odst. 1 písm. e) zákona o spotřebních daních), postoupilo věc k projednání např. celnímu ředitelství příslušnému podle sídla daňového subjektu. Tady by pravidlo místní příslušnosti stanovené § 135i odst. 4 věta poslední zákona o spotřebních daních bylo porušeno, neboť jiné celní ředitelství by sice nepochybně bylo jedním z věcně příslušných orgánů k projednání jiného správního deliktu, není však v žádném případě tím správním orgánem, který porušení zákazu zjistil jako první.

25.
Č. jednací: 2007/1011/23
Datum: 23.2.2007
Věc:   Stanovisko k vyměřování nároku na vrácení daně (§56, §56 a a §57)

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní postupy správce daně při vyměřování, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

26.
Č. jednací: 2006/3891/23
Datum: 9.1.2007
Věc:  Stanovisko k problematice zdaňování piva - § 82 odst. 4 písm. c) zákona

Stanovisko řeší posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o výrobu malého nezávislého pivovaru. Z důvodu povinnosti mlčenlivost podle § 24 ZSDP nelze stanovisko předat.

27.
Č. jednací: 2006/3943/23
Datum: 12.12.2006
Věc:   Stanovisko – jiný správní delikt podle § 135b odst. 1 písm. g) popř. písm. a) zákona o spotřebních daních

Stanovisko řeší posouzení předmětu daně konkrétního daňového subjektu. Z důvodu povinnosti mlčenlivost podle § 24 ZSDP nelze stanovisko předat.

28.
Č. jednací: 2007/3850/23
Datum: 7.12.2006
Věc:   Stanovisko – místní příslušnost správce daně u plátců dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních

Právní úprava místní příslušnosti při správě spotřebních daní uvedená v § 1 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) je v podstatě shodná s úpravou § 4 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
Právní úprava § 1 odst. 3 zákona o spotřebních daních však platí, nestanoví-li zákon o spotřebních daních jinak. Jiné kriterium místní příslušnosti je stanoveno např. v § 24 odst. 2 věta třetí zákona o spotřebních daních.
V případě, že daňový subjekt, který je ze zákona povinen registrovat se jako plátce spotřební daně (§ 4 odst. 2 zákona o spotřebních daních), nemá na území České republiky stálou provozovnu ani sídlo ani mu nesvědčí ani žádné z kriterií uvedených v § 4 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, je nutno využít ustanovení § 4 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků.
Podle § 4 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, nelze-li určit místní příslušnost podle odstavců 1 až 3, je příslušným správcem daně Finanční úřad pro Prahu 1, jde-li o obor daní, k jejichž správě jsou příslušné územní finanční orgány.
Pro správu spotřebních daní je tedy nutno analogicky dovodit, že v případě absence kriterií pro určení místní příslušnosti daných zákonem o spotřebních daních (popř. zákonem o správě daní a poplatků) je příslušným správcem daně Celní úřad Praha 1.
Místní příslušnost správce daně u subjektů, které se staly plátci podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních a nesvědčí jim žádné z kritérií místní příslušnosti dané § 4 odst. 1 až 3 zákona o správě daní a poplatků, je nutno určovat právě podle § 4 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Toto lze u těchto plátců obecně konstatovat.
V případě, že by šlo o osobu, která není českým daňovým rezidentem a která skladuje nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, mohlo by se jednat o naplnění kritéria daného v § 4 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků „….vykonává na území České republiky hlavní část činnosti, jejíž výsledky jsou předmětem zdanění,…“, v tomto případě by se tato osoba s největší pravděpodobností dopouštěla porušování i jiných právních předpisů (např. živnostenského zákona). V žádném případě však kriterium „hlavní část činnosti vykonávaná na území české republiky“ nebude naplněno u osoby, která se stane plátcem daně podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních z důvodu toho, že dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné nebo neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně.

29.
Č. jednací: 2006/2930/23
Datum: 15.11.2006
Věc:   Stanovisko k aplikaci ustanovení § 42 ve vztahu k ustanovení § 4 odst. 3 zákona

Ve své žádosti uvádíte, že celní úřady zjišťují při své kontrolní činnosti u cizích státních příslušníků přepravu vybraných výrobků a to v množství, které přesahuje limity stanovené v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních. V těchto případech se jedná především o lihoviny a cigarety vyrobené na území Evropské unie a dopravované na území České republiky v osobních vozidlech zahraničních turistů.
Dále z Vaší žádosti vyplývá, že celní úřady k uvedené problematice uplatňují dvojí přístup. A to buď při zjištění většího množství vybraných výroků dopravovaných ze členských států Evropské unie a tam uvedených do volného daňového oběhu zajišťují kontrolovaným osobám celé množství vybraných výrobků, které byly u nich nalezeny, nebo naopak oddělují vybrané výrobky, a to do limitů stanovených v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních, přičemž zbytek nad tyto limity zajišťují a následně vybrané výrobky nechávají propadnout ve smyslu ustanovení § 42 odst. 11 zákona o spotřebních daních.
V druhém případě celní úřady uvádějí, že jejich postup je v souladu s ustanovením § 32 odst. 1 zákona o spotřebních daních, kdy od spotřební daně jsou osvobozeny ty vybrané výrobky, které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě a které fyzické osoby nabyly v tomto členském státě pro osobní spotřebu a jsou jimi dopravovány na daňové území České republiky. Dle názoru některých celních úřadů je tedy s ohledem na ustanovení § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních toto přepravované množství vybraných výrobků osvobozeno od spotřební daně ze zákona a fyzickým osobám, které dopravují vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nelze tuto výhodu upřít.
K výše uvedenému vydal odbor spotřebních daní dne 10. 3. 2005 „Stanovisko k aplikaci ustanovení § 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k prokazování zdanění „většího množství“ vybraných výrobků“ vedené pod č. j. 2005/860/23. Toto stanovisko vztahující se především k aplikaci ustanovení § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních (tedy ke skladování vybraných výrobků ve větším množství) bylo zasláno elektronickou formou všem celním ředitelstvím a rovněž bylo v zobecněné podobě, tedy bez uvedení č. j., data vydání a podpisu ředitelky odboru vystaveno na webových stránkách odboru spotřebních daní. V závěru stanoviska odbor spotřebních daní GŘC konstatoval, že příslušný správce daně je oprávněn v souladu s ustanovením § 42 odst. 11, 12 zákona o spotřebních daních rozhodnout o propadnutí, popř. zabrání veškerých vybraných výrobků, pokud jejich zdanění nebylo kontrolovaným subjektem prokázáno, popř. nebyl prokázán způsob jejich oprávněného nabytí za cenu bez daně, a to bez ohledu na to, že právnická nebo fyzická osoba neprokázala zdanění pouze u menšího množství vybraných výrobků než je množství stanovené v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních.
Dále lze k této problematice uvést, že ustanovení § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních výslovně neřeší otázku dopravy vybraných výrobků pro osobní spotřebu tak, jak ji upravuje ustanovení § 32 zákona o spotřebních daních, přičemž z textu lze dovodit, že celní úřad nebo celní ředitelství rozhodne o zajištění všech vybraných výrobků, resp. i dopravního prostředku, který je dopravuje, pokud nastane některá ze situací upravených v ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) – d) zákona o spotřebních daních.
Celní úřad může rozhodnout v souladu s ustanovením § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních o tom, že za vybrané výrobky určené pro osobní spotřebu lze považovat i větší množství vybraných výrobků, než jaké je uvedeno v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních, pokud to vyplyne z posouzení skutečností stanovených v ustanovení § 32 odst. 2 zákona o spotřebních daních, které bere celní úřad do úvahy za situace, že posuzuje, zda jsou kontrolované vybrané výrobky určeny pro podnikání či pro osobní spotřebu. Za tyto skutečnosti lze považovat například to, zda je daná fyzická osoba podnikatelem, dále z jakých důvodů uvedené vybrané výrobky nabyla, místo, kde se tyto vybrané výrobky nacházejí, způsob jejich dopravy, jejich množství a povahu a rovněž i doklady, které se vybraných výrobků týkají. Celnímu úřadu je zde dána možnost rozhodnout v určitých mezích podle vlastního uvážení, přičemž je nutné, aby při aplikaci svého správního uvážení bral v potaz zásadu rovnosti subjektů před zákonem a rozhodoval při splnění stejných podmínek u jednoho kontrolovaného subjektu stejně i u dalšího.
Při provádění kontroly celní úřad nebo celní ředitelství po posouzení všech okolností a podmínek bude buď aplikovat ustanovení § 32 zákona o spotřebních daních, tzn. včetně odst. 5 tohoto ustanovení, a celé množství vybraných výrobků, byť bude přesahovat limity stanovené v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních, bude považovat za výrobky určené pro osobní spotřebu a tudíž osvobozené od spotřební daně, anebo dojde celní úřad (celní ředitelství) k závěru, že se zde o vybrané výrobky určené pro osobní spotřebu nejedná a rozhodne dle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních o zajištění vybraných výrobků. Za situace, kdy rozhodne o zjištění vybraných výrobků, je nezbytné, aby při aplikaci ustanovení § 42 zákona o spotřebních daních bylo zajištěno celé množství vybraných výrobků, pokud kontrolovaný subjekt neprokáže řádně zdanění vybraných výrobků, popř. způsob jejich oprávněného nabytí za cenu bez spotřební daně.

30.
Č. jednací: 2006/3349/23
Datum: 19.10.2006
Věc:   Stanovisko k ustanovení § 13 zákona – přijetí většího množství vybraných výrobků osvobozených od daně než je uvedeno ve zvláštním povolení

V návrhu na vydání zvláštního povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně musí být mimo jiné uveden dle ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebních daních i účel použití a předpokládané množství roční spotřeby vybraných výrobků. Za situace, kdy uživatel zvláštního povolení zjistí, že předpokládané množství roční spotřeby vybraných výrobků bude větší, než jaké je stanovené ve zvláštním povolení, je povinen předem oznámit tuto změnu údajů zvláštního povolení celnímu ředitelství v souladu s ustanovením § 13 odst. 17 zákona o spotřebních daních. Následně vydá celní ředitelství dle ustanovení § 13 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních rozhodnutí, kterým dojde ke změně původního zvláštního povolení ohledně předpokládaného množství roční spotřeby vybraných výrobků.
Nesplní-li uživatel zvláštního povolení svoji oznamovací povinnost týkající se předpokládaného množství roční spotřeby vybraných výrobků, celní ředitelství v souladu s ustanovením § 13 odst. 21 písm. c) zákona o spotřebních daních, tedy v případě kdy pominuly důvody nebo se změnily podmínky, na jejichž základě bylo zvláštní povolení vydáno, a uživatel nepožádal o změnu tohoto povolení,  zvláštní povolení odejme. Rovněž může být uživateli zvláštního povolení uložena pokuta dle ustanovení § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“, neboť uživatel nesplnil povinnost nepeněžité povahy a změny v předpokládaném množství roční spotřeby vybraných výrobků předem celnímu ředitelství neoznámil. K této problematice odkazujeme dále na stanovisko oddělení 232 GŘC
č. j. 2006/2065/23 ze dne 4. 9. 2006 (Stanovisko – zákon o spotřebních daních – různé), které je vystaveno na intranetových stránkách odboru 23 GŘC.
V této souvislosti lze doplnit, že dodavatele, který vydal uživateli zvláštního povolení větší množství vybraných výrobků osvobozených od daně, než jaké je uvedené ve zvláštním povolení, nelze za toto žádným způsobem postihnout, přičemž nelze po něm požadovat ani zaplacení spotřební daně, ani mu nelze uložit pokutu dle ustanovení § 37 zákona o správě daní a poplatků. Stanoví-li zákon o spotřebních daních jako podmínku pro vydání vybraného výrobku za cenu bez daně předložení zvláštního povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně, je plátce nebo uživatel dle ustanovení § 12 odst. 4 zákona
o spotřebních daních oprávněn vydat vybraný výrobek pouze uživateli, který takové zvláštní povolení předloží k nahlédnutí. Toto ustanovení tedy dodavateli neukládá povinnost kontrolovat, resp. dodržovat předpokládané množství roční spotřeby vybraných výrobků stanovené ve zvláštním povolení na přijímání a užívaní vybraných výrobků osvobozených
od daně.

31.
Č. jednací: 2006/3324/23
Datum: 16.10.2006
Věc:   Stanovisko - § 115 odst. 3 zákona o spotřebních daních 

Stanovisko řeší postup správce daně v případě zjištění tabákových výrobků podle § 115 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že se jedná o metodický postup správce daně, stanovisko nebude vydáno.

32.
Č. jednací: 2006/1975/23
Datum: 19.10.2006
Věc:   Stanovisko – problematika počítání penále u plátců podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona

Stanovisko řeší postup správce daně pro počítání penále podle § 63 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění, a to pro plátce podle § 4 odst. 1 písm. f) citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že se jedná o metodický postup správce daně, , stanovisko nebude vydáno.

33.
Č. jednací: 2005/1988/23
Datum: 27.5.2005
Věc:   Stanovisko k postupu celních orgánů při kontrole zdaňování tabákového odpadu

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní pokyny, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

34.
Č. jednací: 2006/2697/23
Datum: 30.8.2006
Věc:   Stanovisko ve věci postupu při provádění daňové kontroly a vyměření daně po daňové kontrole

Stanovisko řeší postup správce daně při provádění daňové kontroly a vyměření daně po této kontrole. Vzhledem k tomu, že se jedná o metodický postup správce daně, stanovisko nebude vydáno.

35
Č. jednací:  2006/2471/23
Datum:  6.9.2006
Věc:     Elektronická archivace dokladů

Z vyjádření Ministerstva financí vyplývá, že tvrzení daňového subjektu o tom, že zákon o spotřebních daních neřeší možnost uchovávání dokladů v elektronické podobě není správné. Pokud zákon o spotřebních daních elektronickou podobu dokladů umožňuje, je tato skutečnost v zákoně výslovně uvedena (např. § 59 odst. 4).
Z toho vyplývá, že v případě dokladů podle § 5 a § 6 zákona o spotřebních daních není jejich uchovávání v elektronické podobě umožněno.
Rozdílný postup zákona o spotřebních daních a zákona o dani z přidané hodnoty je dán specifikou spotřebních daní, zejména rizikem daňových úniků u spotřebních daní, které je proti dani z přidané hodnoty podstatně vyšší. Doprava většího množství vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu a také institut „vracení spotřebních daní“ nezbytně vyžaduje původní vyhotovení dokladu.
Mezi základní zásady daňového řízení patří ta skutečnost, že důkazní břemeno vázne na daňovém subjektu.
Doklady podle § 5 nebo § 6 zákona o spotřebních daních slouží k prokázání zdanění vybraných výrobků nebo oprávněného nabytí vybraných výrobků osvobozených od daně. Bude-li mít správce daně, který hodnotí důkazní prostředky ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, pochybnosti o průkaznosti elektronické dokumentace vedené daňovým subjektem, je oprávněn vyžádat si původní vyhotovení dokladu, které potvrdí správnost elektronického přepisu.
Z výše uvedeného vyplývá, že při kontrolní činnosti prováděné správcem daně a na jeho výzvu, je daňový subjekt povinen předkládat původní vyhotovení dokladů podle § 5 nebo  § 6 zákona o spotřebních daních.

36.
Č. jednací:  2006/2065/23
Datum:  4.9.2006
Věc:     Stanovisko – zákon o spotřebních daních - různé

Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) stanoví zejména ve svém § 4, kdo je plátcem daně. V tomto obecném ustanovení je na prvním uvedena právnická nebo fyzická osoba, která je provozovatelem daňového skladu. V § 4 odst. 2 zákona o spotřebních daních je stanoveno, které skupiny plátců nemají povinnost registrovat se u celního úřadu, a u těch skupin, které tuto povinnost mají, stanoví, do kdy tak musí nejpozději učinit.

Registrační povinnost daňových subjektů je upravena v § 33 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), kdy v odstavci 13 je stanoveno, že nesplní-li daňový subjekt svou registrační povinnost, zaregistruje jej správce daně z úřední povinnosti neprodleně, jakmile zjistí skutečnosti zakládající tuto povinnost. Totéž platí ohledně nečinnosti daňového subjektu ohledně povinnosti oznámit správci daně změny skutečností rozhodných pro registraci, zejména zániku daňové povinnosti u některé z daní. V těchto případech správce daně provede změny v registraci, popřípadě registraci zruší z úřední povinnosti (§ 33 odst. 15 zákona o správě daní a poplatků).
Bylo-li daňovému subjektu odňato povolení k provozování daňového skladu, pak v souladu s ust. § 20 odst. 21 zákona o spotřebních daních, provede za přítomnosti celního úřadu inventarizaci zásob vybraných výrobků a nejpozději následující pracovní den po provedení inventarizace předloží daňové přiznání a zaplatí daň. Povinnost daň přiznat a zaplatit zde vzniká podle § 9 odst. 3 písm. h) zákona o spotřebních daních, nejedná se však o situaci, v níž by bylo nutno řešit otázku registrace daňového subjektu, neboť tento je již registrován jako plátce spotřební daně podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních.
Zrušení registrace z úřední povinnosti postupem podle § 33 odst. 15 zákona o správě daní a poplatků se neprovede, dokud nebude vypořádána daňová povinnost, která daňovému subjektu vznikla v souvislosti s provedením inventarizace vybraných výrobků následně po odnětí povolení k provozování daňového skladu (viz § 33 odst. 7 zákona o správě daní 
a poplatků – cit. „……..zejména zanikne-li jeho daňová povinnost u některé z daní…“ – zrušení registrace přichází v úvahu až po zániku/vypořádání daňové povinnosti vzniklé z výše uvedených důvodů).
K Vašemu dotazu ohledně právního názoru ministerstva financí k problematice penalizace neoprávněně nárokovaného vrácení daně sdělujeme, že ministerstvo financí jednoznačně potvrdilo názor odboru spotřebních daní ohledně použití mimořádného opravného prostředku – přezkoumávání daňových rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků. Podá-li subjekt dodatečné daňové přiznání, v němž uplatňuje nárok na vrácení daně nižší, než uplatňoval v řádném daňovém přiznání, pak dodatečné daňové přiznání podal platně a v souladu se zákonem, přestože § 56 odst. 11 (shodně § 57 odst. 9, § 57a odst. 13) upravuje pouze podmínky, za nichž lze podat dodatečné daňové přiznání na zvýšení nároku na vrácení daně. V případě dodatečného daňového přiznání na snížení nároku na vrácení daně vycházíme z obecného ustanovení § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání není vyloučeno, v souladu se stanoviskem ministerstva financí však doporučujeme preferovat uvedený mimořádný opravný prostředek.
Problematika nákladů na skladování zajištěných vybraných výrobků
V ustanovení § 42 odst. 7 zákona o spotřebních daních je upraven postup při nakládání se zajištěnými vybranými výrobky a je zde stanoveno, že náklady na skladování hradí kontrolovaná osoba. Procesním předpisem v řízeních vedených podle zákona o spotřebních daních je v souladu s § 138 zákona o spotřebních daních zákon o správě daní a poplatků, nestanoví-li zákon o spotřebních daních jinak.
Ustanovení § 42 neobsahuje zvláštní právní úpravu ohledně procesního předpisu (tj. nestanoví jinak), proto se celé řízení vedené podle tohoto ustanovení (zajištění vybraných výrobků, uložení náhrady nákladů skladování, propadnutí/zabrání) řídí zákonem o správě daní a poplatků.
Jelikož se jedná o uložení konkrétní povinnosti kontrolované osobě, předepíší se náklady skladování rozhodnutím, které musí obsahovat náležitosti § 32 zákona o správě daní a poplatků.
Jedná se o náklady, které na základě zákona ponese kontrolovaná osoba bez ohledu na to, zda je nebo není totožná s daňovým subjektem (osobou, jež se na základě zjištění správce daně stala plátcem daně).
Problematika odpovědnosti subjektu při překročení množství vybraných výrobků uvedeného ve zvláštním povolení
Při podávání návrhu na vydání zvláštního povolení je navrhovatel povinen uvést účel použití a předpokládané množství roční spotřeby vybraných výrobků. Podle § 13 odst. 17 zákona o spotřebních daních má uživatel oznamovací povinnost ohledně změny údajů uvedených ve zvláštním povolení s tím, že změnu údaje uvedeného v § 13 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebních daních je povinen vždy oznámit celnímu ředitelství předem, tj. než uskuteční odběr od dodavatele, jímž povolené množství překročí. Na základě splněné oznamovací povinnosti ze strany subjektu (uživatele) rozhodne celní ředitelství o změně původního zvláštního povolení.
Kdyby uživatel svou oznamovací povinnost v souladu se zákonem nesplnil, následkem může být uložení pokuty dle § 37 zákona o správě daní a poplatků za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy a dále to zakládá důvod pro odnětí zvláštního povolení podle § 13 odst. 21 písm. c) zákona o spotřebních daních (obdobně § 60a odst. 18 písm. c) zákona o spotřebních daních). Odnětí povolení však není podmíněno uložením pokuty
Povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká v souladu s § 13 odst. 22 zákona o spotřebních daních po odnětí zvláštního povolení a po provedení inventarizace zásob, nikoliv již v okamžiku přijetí vybraných výrobků, jímž uživatel překročil povolené množství.
Poznámka :
Držitelům povolení provozovatele daňového skladu a opakovaného oprávněného příjemce je rovněž stanovena povinnost oznamovat každou změnu skutečností a údajů uvedených v povolení (§ 20 odst. 14 a § 22 odst. 14 zákona o spotřebních daních).
V případě neplnění oznamovací povinnosti (konkrétně např., že byl překročen předpokládaný roční objem výroby vybraných výrobků) je celní ředitelství oprávněno tato povolení odejmout, a to na základě ust. § 20 odst. 18 písm. b), resp. § 22 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních, neboť neoznámení změny údajů uvedených v povolení se posuzuje jako „jiné porušení povinností provozovatele daňového skladu, resp. oprávněného příjemce“.
V samotném ust. § 20 odst. 18 písm. b), resp. § 22 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních je uvedeno více důvodů, za nichž se povolení odejme, ne všechny jsou však podmíněny předcházejícím uložením pokuty podle § 37 ZSDP.
Důvody jsou stanoveny takto :
Plátce, resp. oprávněný příjemce
-  po vydání povolení neplní povinnosti, které jsou podmínkou pro jeho vydání podle odstavce 5,
- nebo nevede řádně účetnictví nebo evidenci podle tohoto zákona, nebo
- jinak porušuje povinnosti provozovatele daňového skladu (oprávněného příjemce) a ani uložení pokuty nevedlo k nápravě. (pozn. u daňového skladu je uveden další důvod nepodmíněný uložením pokuty).
Důvody pro odnětí povolení uvedené v ust. § 20 odst. 18 písm. b) a § 22 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních v první části věty před čárkou a první spojkou „nebo“ jsou předpokladem pro odnětí povolení bez toho, že by muselo předcházet uložení pokuty. Jsou to takové důvody, které kdyby existovaly v době podání návrhu na vydání povolení, bránila by zákonná podmínka povolení vydat. Jelikož však nastaly na straně subjektu až po vydání povolení, je nutno vydané povolení odejmout, a to bez uložení pokuty, neboť to, aby subjekt nebyl v konkurzu nebo v likvidaci, nelze vymáhat uložením pořádkové pokuty (už jen s ohledem na to, že statutární orgán právnické osoby má povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu, zjistí-li předlužení). Totéž platí o existenci nedoplatku na jiné dani, jehož uhrazení není zajištěno.
Existence (nastoupení) těchto skutečností, uvedených v odstavci 5 § 20 a § 22 zákona o spotřebních daních, není ani obsahem oznamovací povinnosti daňového subjektu, neboť ta se váže jen ke změnám skutečností a údajů uvedených v povolení.

37.
Č. jednací:  2006/2252/23
Datum:  4.9.2006
Věc:   Stanovisko k uplatňování ust. § 14 odst. 2

Podle § 14 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) vzniká plátci, který předloží doklad o tom, že daň za vybrané výrobky byla zaplacena na daňovém území České republiky a tyto výrobky byly dopraveny do jiného členského státu pro účely podnikání nebo pro plnění úkolů veřejnoprávního subjektu, nárok na vrácení daně za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Nárok na vrácení daně vzniká dnem splnění poslední podmínky ze všech podmínek uvedených v písmenech a) až e) § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních.
Podle § 14 odst. 5 zákona o spotřebních daních může plátce uplatnit nárok v daňovém přiznání podle § 18 zákona o spotřebních daních. Pro podávání daňového přiznání k uplatnění nároku platí lhůta stanovena § 18 odst. 1 zákona o spotřebních daních. V ust. § 16 zákona o spotřebních daních je upraven zánik nároku na vrácení daně tak, že nárok zaniká, není-li uplatněn do šesti měsíců ode dne, kdy mohl být poprvé uplatněn, nestanoví-li zákon jinak.
Pro určení okamžiku, kdy mohl být nárok uplatněn poprvé a od toho se odvíjející počátek běhu prekluzivní lhůty, je rozhodující znění § 14 odst. 2 věta poslední a § 16 zákona o spotřebních daních. Jestliže tedy nárok na vrácení daně vzniká dnem splnění poslední podmínky (§ 14 odst. 2 písm. a) až e) zákona o spotřebních daních), pak jej nelze v daňovém přiznání uplatnit dříve, než vznikl. To znamená, že daňové přiznání s uplatněným nárokem na vrácení daně lze platně podat až do 25. dne následujícího po zdaňovacím období, v němž došlo ke splnění poslední z podmínek uvedených v § 14 odst. 2 písm. a) až e) zákona o spotřebních daních.
Dokud nebudou splněny všechny zákonem stanovené podmínky, nárok uplatnit nelze, a tudíž ani nezačne běžet prekluzivní lhůta stanovená § 16 zákona o spotřebních daních. Prekluzivní lhůta začne běžet až od 25. dne následujícího po zdaňovacím období, v němž došlo ke splnění poslední zákonem stanovené podmínky – zde teprve mohl být nárok na vrácení daně uplatněn poprvé.

38.
Č. jednací:  2006/2474/23
Datum:  4.9.2006
Věc:     Stanovisko k problematice prokazování zdanění neznačených tabákových výrobků a vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní pokyny, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

39.
Č. jednací:  2006/2343/23, 2006/1292/23 - doplnění
Datum:  9.6.2006, 16.6.2006
Věc:     Informace k problematice vracení spotřební daně podle § 14 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů

V případech, kdy subjekt, který je provozovatelem daňového skladu, uvede vybraný výrobek do volného daňového oběhu, zahájí dopravu do jiného členského státu a ve stejném zdaňovacím období je doprava ukončena, pak pro prokazování zdanění vybraných výrobků je postačující daňové přiznání.
Pro případy, kdy subjekt, který není provozovatelem daňového skladu, získá vybraný výrobek ve volném daňovém oběhu a dopraví ho do jiného členského státu, pak pro prokázání zaplacení spotřební daně postačují daňový doklad (§ 5 odst. 2 zákona o spotřebních daních) nebo doklad o prodeji (§ 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních).
V této souvislosti rovněž připomínáme ust. § 14 odst. 6 zákona o spotřebních daních, podle kterého plátce může uplatnit nárok na vrácení daně pouze do výše skutečně zaplacené daně vypočtené sazbou daně platnou v den dovozu nebo v den uvedení do vybraného výrobku do volného daňového oběhu.
V případě pochybností o oprávněnosti uplatňovaného nároku na vrácení daně je správce daně oprávněn daňový subjekt vyzvat k doložení splnění podmínek § 14 zákona o spotřebních daních.

 

40.
Č. jednací:  2006/1236/23
Datum:  9.8.2006
Věc:     Stanovisko k postupu při vyměřování daně subjektům, které jsou součástí dodavatelského řetězce

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o metodický postup správce daně, který byl směřován na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

41.
Č. jednací:  2006/1943/23
Datum:  4.7.2006
Věc:     Doplnění informace k problematice odkladného účinku odvolání v rozhodnutích vydávaných podle zákona o spotřebních daních

V  povolovacích řízeních dle zákona o spotřebních daních – roz. tím, je-li povolení vydáváno, tj. návrhu se vyhovuje – je nastoupení právních účinků rozhodnutí (povolení) vázáno na jeho pravomocnost (nabytí právní moci), z čehož vyplývá, že odvolání podané proti vydanému povolení má odkladný účinek.

Výše uvedené však neplatí, je-li návrh na vydání povolení zamítnut nebo je povolení na základě zákonem stanovených důvodů odnímáno. V těchto případech zákon o spotřebních daních nastoupení právních účinků rozhodnutí na pravomocnost (nabytí právní moci) neváže, tudíž je nutno při formulaci poučení v rozhodnutí, jímž se návrh na vydání povolení zamítá, nebo jímž se povolení odnímá, vycházet ze znění ustanovení § 48 odst. 12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Zákon o spotřebních daních zde totiž na rozdíl od případů, kdy se povolení vydává (tj. návrhu se vyhovuje), nestanoví jinak, proto podané odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání povolení nebo proti rozhodnutí o odnětí povolení nemá odkladný účinek.
Odkladný účinek odvolání při vydávání povolení podle § 23 zákona o spotřebních daních
Je-li vydáváno povolení oprávněnému příjemci pro jednorázové přijetí vybraných výrobků podle § 23 zákona o spotřebních daních, je nutno vycházet z toho, že § 23 zákona o spotřebních daních nestanoví, že by platnost tohoto povolení byla vázána na pravomocnost, ani neodkazuje na obdobné použití jiného ustanovení zákona, z něhož by vázanost nastoupení právních účinků povolení na pravomocnost vyplývala.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vydává-li celní úřad povolení tzv. jednorázového oprávněného příjemce, pak odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek (§ 48 odst. 12 ZSDP).

42.
Č. jednací:  2006/246/23
Datum:  16.6.2006
Věc:     Stanovisko k postupu správce daně při zjištění, že fyzická nebo právnická osoba porušilo povinnost stanovenou v § 66 odst. 2

Smyslem ustanovení § 66 odst. 2 zákona o spotřebních daních je informovat celní úřad o výskytu lihu v látkách určených k aromatizaci v obvodu územní působnosti tohoto celního úřadu. Tato informace je významná pro celní ředitelství a celní úřady při provádění kontrolní činnosti podle ustanovení § 41 zákona o spotřebních daních.
Generální ředitelství cel v dané věci požádalo o výkladové stanovisko Ministerstvo financí. Podle stanoviska odboru 18 a 25 MF lze splnění evidenční povinnosti podle ustanovení § 66 odst. 2 zákona o spotřebních daních vynucovat pořádkovou pokutou podle § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Zásadní pro oprávnění správce daně uložit tuto pokutu je otázka lhůty, ve které není zákonem uložená povinnost splněna. Neurčitost lhůty by podle stanoviska MF zřejmě vedla k neoprávněnému uložení pokuty. Jediným, z ustanovení § 66 odst. 2 zákona o spotřebních daních vyplývajícím termínem je kalendářní rok, v jehož běhu povinnost ohlášení prvního nákupu nebo dovozu zákon stanoví. Z toho lze odvodit, že prvním dnem, kdy lze údaje pro evidenci vynucovat pořádkovou pokutou, je až 1. leden roku následujícího po kalendářním roce, v němž byl nákup nebo dovoz lihových arómat proveden.
Pro naplnění smyslu zmíněného ustanovení by však měla mít právnická nebo fyzická osoba povinnost oznámit první nákup nebo dovoz lihových arómat nejpozději v okamžiku jejich nákupu nebo dovozu.
Doporučujeme, aby správce daně při zjištění, že v daném kalendářním roce daňový subjekt uskutečnil první nákup nebo dovoz lihových arómat a dosud tuto skutečnost neoznámil, daňový subjekt na povinnost oznámit první nákup nebo dovoz lihových arómat upozornil.
Pokud správce daně při své kontrolní činnosti, například místním šetření, zjistí, že daňový subjekt v předchozím kalendářním roce uskutečnil nákup nebo dovoz lihových arómat a dosud tuto skutečnost celnímu úřadu neoznámil, doporučujeme, aby správce daně s ohledem na podmínky daňového subjektu a dobu, která uplynula od uskutečnění prvního nákupu nebo dovozu lihových arómat, uložil daňovému subjektu pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy.
Závěrem bychom chtěli upozornit, že nesplnění povinnosti oznámit první nákup nebo dovoz není správním deliktem, neboť není jako přestupek nebo jiný správní delikt v zákoně o spotřebních daních označeno.

43.
Č. jednací:  2006/923/23
Datum:  5.6.2006
Věc:     Stanovisko k § 4 odst. 1 písm. f) - ke způsobu vyměření penále u plátce

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o metodický postup správce daně, který byl směřován na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

44.
Č. jednací:  2006/1570/23
Datum:  29.5.2006
Věc:     Problematika vydávání výzev v daňovém řízení ve vazbě na zákon o spotřebních daních

Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) upravuje vydávání výzev v řízeních o vydání příslušných povolení podle tohoto zákona. Jedná se o výzvy v případě pochybností o správnosti nebo úplnosti údajů v návrzích na vydání příslušných povolení.
 § 13 odst. 8 zákona o spotřebních daních – zvláštní povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně
 § 20 odst. 7 zákona o spotřebních daních – povolení k provozování daňového skladu
 § 22 odst. 7 zákona o spotřebních daních – oprávněný příjemce pro opakované přijímání vybraných výrobků (§ 23 odst. 6 zákona o spotřebních daních – oprávněný příjemce pro jednorázové přijetí vybraných výrobků)
 § 23a odst. 5 zákona o spotřebních daních – daňový zástupce
 § 60a odst. 6 zákona o spotřebních daních – povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu.

Výše uvedená ustanovení obsahují komplexní úpravu odstraňování vad podání, coby procesního institutu v hmotněprávním předpisu. Tato ustanovení obsahují rovněž úpravu následku neodstranění vad podání ve stanovené lhůtě, odlišnou od obecné úpravy obsažené v § 21 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Vzhledem k tomu, že se jedná o úpravu odlišnou od ustanovení § 21 odst. 7 a 8 ZSDP, má tato zvláštní právní úprava přednost před úpravou obecnou, uvedenou v procesním předpisu (ZSDP).
Výzva v daňovém řízení má charakter rozhodnutí ve smyslu § 32 ZSDP (viz § 32 odst. 1 ZSDP – subjektu se ukládá určitá povinnost), musí obsahovat rovněž poučení o opravném prostředku a o následku spojeném s nesplněním povinnosti v ní uložené.
ZSDP upravuje na více místech vydávání výzev v daňovém řízení. Nejčastějšími případy vydávání výzev v daňovém řízení jsou ustanovení § 21 odst. 8 – výzva k odstranění vad podání a ustanovení § 43 – výzva ve vytýkacím řízení, vzniknou-li pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání.
Vydání výzvy v daňovém řízení nemá ten následek, že by příslušný orgán mohl na základě toho přerušit řízení, jako je tomu v řízení správním (§ 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). ZSDP institut přerušení řízení nezná.
Vydáním výzvy podle § 21 odst. 8 ZSDP nebo § 43 ZSDP se přerušuje lhůta pro rozhodnutí správce daně, je-li den zahájení řízení / den podání daňového přiznání dnem počátku běhu lhůty nebo je-li počátek běhu lhůty od tohoto dne odvozován. Institut přerušení lhůty znamená, že po odpadnutí překážky (odstranění vad podání, odstranění pochybností ohledně podaného daňového přiznání), běží celá lhůta pro rozhodnutí správci daně znovu. Pozn. neznamená to, že zbývající lhůta pouze doběhne. Zde hovoříme o tzv. stavení lhůty, které je upraveno např. v ust. § 32 odst. 10 ZSDP.

Opravný prostředek proti výzvě
ZSDP v ustanovení § 48 odst. 2 stanoví, že proti rozhodnutím, zejména výzvám podle § 43, která předcházejí pravomocnému stanovení daňového základu a daně, se nelze samostatně odvolat.
Tomuto režimu podléhá rovněž vydávání výzev k odstranění vad návrhů na vydání příslušných povolení podle zákona o spotřebních daních, neboť v jejich případě se rovněž jedná o rozhodnutí, která předcházejí pravomocnému stanovení daňového základu a daně.
Celní ředitelství prověřuje údaje uvedené v návrhu na vydání příslušného povolení podle zákona o spotřebních daních a v případě pochybností o jejich správnosti nebo úplnosti vyzve navrhovatele, aby údaje blíže vysvětlil, změnil doplnil a doložil, k čemuž stanoví navrhovateli lhůtu. Kromě doplnění nebo upřesnění náležitostí uvedených v příslušných ustanoveních zákona o spotřebních daních (např. § 20 odst. 2) je celní ředitelství (nebo již celní úřad, jehož prostřednictvím se návrh podává) oprávněno požadovat po navrhovateli doložení dalších údajů potřebných pro správu daní.
Ať už tedy správce daně vydává výzvu k doplnění podání ohledně náležitostí stanovených zákonem (např. § 20 odst. 2 zákona o spotřebních daních) nebo vyzývá k doložení a uvedení dalších skutečností (např. § 20 odst. 6 zákona o spotřebních daních), neměl by proti této výzvě připouštět samostatně řádný opravný prostředek. (I když s ohledem na ust. § 32 odst. 6 ZSDP by ani v takovém případě nepostupoval v rozporu se zákonem).
Respektování ustanovení § 48 odst. 2 ZSDP je však v případech těchto výzev více než na místě. Zákon o spotřebních daních jednoznačně stanoví v příslušných ustanoveních náležitosti návrhu na vydání povolení podle zákona o spotřebních daních. Pomineme-li možnost správce daně vyzývat navrhovatele k doložení dalších údajů potřebných pro správu daní, zákonem stanovené náležitosti návrhu musí navrhovatel, ať už přímo v návrhu nebo na výzvu správce daně, uvést / splnit / doložit vždy. Nedostatek náležitostí vede k zamítnutí návrhu, popř. jeho odložení. Jestliže tedy celní ředitelství vydá výzvu k doplnění náležitostí návrhu, bez nichž nelze příslušné povolení vydat, a připustí-li proti této výzvě odvolání, pak tomuto odvolání prakticky nelze vyhovět ani v autoremeduře ani v řízení před odvolacím orgánem. Neexistuje totiž prostor pro správní uvážení, zda skutečně správce daně byl nebo nebyl oprávněn ve výzvě uvedené skutečnosti po daňovém subjektu požadovat.
Pokud správce daně vyzývá navrhovatele k uvedení a doložení dalších údajů potřebných pro správu daně, tak zde rovněž není na místě připouštět proti této výzvě 
samostatně odvolání. Zde se již uplatňuje správní uvážení správce daně, které se však musí pohybovat v intencích „potřebnosti údajů pro správu daně“. Jediné, co by tedy subjekt mohl v případném odvolání proti výzvě namítat, je skutečnost, že požadované údaje nejsou potřebné pro správu daní. Zde však takto podanému odvolání rovněž nelze vyhovět, pokud správce daně bez požadovaných údajů nemůže ve věci rozhodnout a povolení vydat.
Jelikož odvolání nelze s ohledem na výše uvedené vyhovět a jeho připouštění vede pouze k prodlužování řízení, je připouštění odvolání nežádoucí.

45.
Č. jednací:  2006/366/23
Datum:  5.4.2006
Věc:     Stanovisko k zajištění spotřební daně a možnosti stanovit povinnost placení záloh daně

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při rozhodovací činnosti ve vztahu k daňovým subjektům (stanovení povinnosti placení záloh). Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu. Dokument nemůže být žadateli poskytnut.

46.
Č. jednací:  2006/1054/23
Datum:  11.4.2006
Věc:    Stanovisko - odkladný účinek odvolání v povolovacích řízeních podle zákona o spotřebních daních

V ustanovení § 48 odst. 12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) je stanoveno, že „odvolání nemá odkladný účinek, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak“.
Zákon o spotřebních daních upravuje vydávání povolení k určitému nakládání s vybranými výrobky, přičemž tato povolovací řízení jsou právě případy, kdy zvláštní zákon stanoví jinak ve smyslu § 48 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků.
Zvláštní povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně - § 13 odst. 14 zákona o spotřebních daních : „……stanoví celní ředitelství dobu jeho platnosti, která počíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí.“
Povolení k provozování daňového skladu podle § 20 zákona o spotřebních daních – § 21 odst. 9 zákona o spotřebních daních : „…..Za den založení daňového skladu se považuje den, kdy povolení k provozování daňového skladu nabylo právní moci.“
Oprávněný příjemce pro opakované přijímání vybraných výrobků - § 22 odst. 8 zákona o spotřebních daních : „……Ve věci zajištění daně platí ustanovení § 21 obdobně.“
Povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu - § 60a odst. 12 zákona o spotřebních daních : „V rozhodnutí o povolení stanoví celní ředitelství dobu jeho platnosti, která počíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí.“
Ve smyslu zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutí pravomocné, jestliže
* proti němu nelze uplatnit řádný opravný prostředek, proti němu nelze samostatně uplatnit řádný opravný prostředek (výzvy),
* se příjemce rozhodnutí písemně nebo ústně do protokolu svého práva na odvolání vzdal (§ 48 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků),
* vzal odvolatel podané odvolání zpět (§ 48 odst. 8 věta poslední zákona o správě daní a poplatků),
* marně uplynula lhůta k podání řádného opravného prostředku.
 Ve smyslu zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutí vykonatelné, jestliže
* proti němu nelze podat řádný opravný prostředek a uplynula-li zároveň lhůta k plnění,
* podání řádného opravného prostředku nemá odkladný účinek a uplynula-li zároveň lhůta k plnění.
V rámci vlastnosti rozhodnutí, již označujeme jako vykonatelnost, je nutno rozlišovat rozhodnutí vykonatelné a rozhodnutí tzv. předběžně vykonatelné. Předběžně vykonatelné je takové rozhodnutí, kdy řádný opravný prostředek proti němu podaný nemá odkladný účinek a uplynula-li zároveň lhůta k plnění.
Pro daňové řízení jsou typická právě tato tzv. předběžně vykonatelná rozhodnutí – viz platební výměr, dodatečný platební výměr, zajišťovací příkaz, výzvy podle § 21 odst. 8 a § 43 zákona o správě daní a poplatků atd.
Pro rozhodnutí vydávaná v povolovacích řízeních podle zákona o spotřebních daních však tato předběžná vykonatelnost neplatí, a to s ohledem na to, že zákon stanoví, že doba jejich platnosti počíná dnem nabytí právní moci rozhodnutí. Tam, kde zákon váže nastoupení právních účinků na pravomocnost (nabytí právní moci) rozhodnutí, nelze v žádném případě hovořit o předběžné vykonatelnosti. Tato rozhodnutí musí tedy v okamžiku, kdy daňový subjekt začne v souladu s nimi postupovat, být pravomocná. To znamená, že podání řádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí má vždy odkladný účinek.

47.
Č. jednací:  2006/743/23
Datum:  7.4.2006
Věc:     Stanovisko k § 24 zákona - souhlas s poskytnutím zajištění daně pro dopravu

Ustanovení § 24 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) upravuje dopravu vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně na daňovém území České republiky. V souladu s tímto ustanovením lze vybrané výrobky dopravovat pouze tehdy, jestliže provozovatel odesílajícího daňového skladu poskytne zajištění daně na dopravované vybrané výrobky (nestanoví-li zákon o spotřebních daních jinak).
Poskytnutí zajištění daně je podle § 20 odst. 8 (§21 odst. 9) zákona o spotřebních daních nezbytnou podmínkou pro vydání povolení k provozování daňového skladu podle § 20 zákona o spotřebních daních, přičemž je povinností provozovatele daňového skladu průběžně sledovat výši zajištění daně a případně ji ve smyslu § 21 odst. 11 zákona o spotřebních daních doplnit.
Má-li být zajištění daně pro provozování odesílajícího daňového skladu použito ve smyslu § 24 odst. 2 věty třetí zákona o spotřebních daních na dopravu vybraných výrobků, pak je k tomu nezbytné rozhodnutí celního úřadu místně příslušného tomuto odesílajícímu daňovému skladu, přičemž tento nemusí být vždy správcem daně daňového subjektu (provozovatele odesílajícího daňového skladu), neboť místní příslušnost při správě spotřebních daní se řídí § 1 odst. 3 zákona o spotřebních daních.
Zákon o spotřebních daních v § 24 odst. 2 větě páté umožňuje, aby zajištění daně na dopravu poskytla i jiná osoba, a to dopravce, provozovatel přijímajícího daňového skladu nebo vlastník vybraných výrobků, pokud s tím tyto osoby písemně souhlasí. Tato zákonná možnost poskytnutí zajištění daně osobou odlišnou od provozovatele odesílajícího daňového skladu je však možná jen na základě žádosti odesílajícího daňového skladu a se souhlasem celního úřadu.
S ohledem na smysl a konstrukci § 24 odst. 2 zákona o spotřebních daních z tohoto ustanovení vyplývá, že celním úřadem příslušným k udělení souhlasu podle věty páté je celní úřad příslušný odesílajícímu daňovému skladu, který však nemusí být správcem daně tohoto daňového subjektu (provozovatele odesílajícího daňového skladu).
V případě, že celní úřad, který je příslušný k vydání rozhodnutí o použití zajištění daně pro provozování daňového skladu na dopravu vybraných výrobků a k udělení souhlasu ve smyslu § 24 odst. 2 věty páté zákona o spotřebních daních, není správcem daně daňového subjektu (provozovatele odesílajícího daňového skladu) ve smyslu § 1 odst. 3 zákona o spotřebních daních, je dokonce žádoucí, aby tento celní úřad před tím, než tyto úkony učiní, kontaktoval správce daně daňového subjektu, neboť se jedná o určitý zásah do pravidel místní příslušnosti v daňovém řízení a místně příslušný správce daně by měl být o úkonech prováděných jiným celním úřadem informován

48.
Č. jednací:  2006/777/23
Datum:  7.4.2006
Věc:     Stanovisko k § 14 odst. 2 zákona - uplatnění nároku na vrácení daně

Ustanovení § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních upravuje vracení daně plátci při realizaci dopravy vybraných výrobků do jiného členského státu. Nárok na vrácení daně vzniká za podmínek uvedených v § 14 odst. 2 písm. a) až e) zákona o spotřebních daních, kdy jednou z podmínek je předložení dokladu o tom, že daň za vybrané výrobky, které budou dopraveny do jiného členského státu, byla na daňovém území České republiky zaplacena.
Odbor spotřebních daní má k dispozici stanovisko bývalého oddělení 302 (legislativy daňových předpisů), z něhož vyplývá, že dokladem prokazujícím, že daň byla zaplacena, je doklad o prodeji nebo daňový doklad.
Odbor spotřebních daní v souladu s názorem CŘ Brno konstatuje, že ust. § 5 zákona o spotřebních daních upravuje prokazování zdanění vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu doklady zde uvedenými, neobsahuje však úpravu odpovídající pojmu užitému v ust. § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních - „doklad o tom, že daň byla zaplacena“.
Předložením dokladu podle § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních subjekt prokazuje, že daň byla zaplacena v ceně vybraných výrobků, nikoli to, že daň byla skutečně odvedena do státního rozpočtu. Neexistuje totiž možnost, jak by subjekt, který nakupuje vybrané výrobky již ve volném daňovém oběhu (případně už od osoby, která není plátcem spotřební daně), mohl tuto skutečnost prokázat.
Jelikož však prokázání zdanění ve smyslu § 5 zákona o spotřebních daních není totožné s prokázáním skutečného zaplacení daně, je subjekt uplatňující nárok na vrácení daně podle § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních povinen správci daně prokázat, že daň v ceně vybraných výrobků skutečně zaplatil (např. výpisem z účtu, potvrzením prodávajícího apod.).

49.
Č. jednací:  2006/274/23
Datum:  2.3.2006
Věc:     Stanovisko k § 22 zákona - náležitosti návrhu - výpis z obchodního rejstříku

Podle ustanovení § 22 zákona o spotřebních daních může oprávněný příjemce vybrané výrobky opakovaně přijímat v režimu podmíněného osvobození od daně jen na základě povolení vydaného celním ředitelstvím na návrh podaný prostřednictvím celního úřadu. Ve své žádosti se dotazujete, zda je možné, aby povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně bylo vydáno i právnické osobě se sídlem v jiném členském státě EU, která nemá organizační složku na území České republiky, a který celní úřad by v tomto případě byl místně příslušný.
Ačkoli v ustanovení § 3 písm. h) zákona o spotřebních daních není stanovena podmínka sídla nebo místa pobytu oprávněného příjemce na daňovém území České republiky, v návrhu na vydání povolení musí být uvedeny náležitosti stanovené v § 22 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Mezi tyto náležitosti patří mimo jiné výpis z obchodního rejstříku nebo výpis z živnostenského rejstříku a daňové identifikační číslo plátce.
Do obchodního rejstříku se v souladu s ustanovením § 34 odst. 1 c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obchodní zákoník“) zapisují zahraniční osoby podle § 21 odst. 4 obchodního zákoníku. Na základě posledně zmíněného ustanovení obchodního zákoníku vzniká oprávnění zahraniční osoby podnikat na území České republiky ke dni zápisu této osoby, popřípadě organizační složky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku. Podnikáním zahraniční osoby na území České republiky se rozumí podnikání osoby, má-li podnik nebo jeho organizační složku umístěnou na území České republiky.
Ve Vámi uváděném případě by zmiňovaná právnická osoba, která má sídlo v jiném členském státě EU, musela zřídit organizační složku na území České republiky, pak by mohla být zapsána v obchodním rejstříku a zaregistrována u místně příslušného správce daně jako plátce daně, případně by mohla též přemístit své sídlo na území České republiky v souladu s ustanovením § 26 obchodního zákoníku. Místní příslušnost správce daně by se následně určila v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 nebo 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

50.
Č. jednací:  2005/4880/23
Datum:  27.1.2006
Věc:     Stanovisko k problematice prokazování skutečnosti, že spotřební daň byla v tuzemsku zaplacena

Subjekty, které nakupují v tuzemsku vybrané výrobky ve volném daňovém oběhu, mohou realizovat dopravu těchto vybraných výrobků do jiného členského státu za podmínek uvedených v § 31 zákona o spotřebních daních. Za podmínek stanovených v § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních vzniká těmto subjektům nárok na vrácení daně. Jednou z podmínek tohoto ustanovení je předložení dokladu o tom, že daň za vybrané výrobky, které budou dopraveny do jiného členského státu, byla na daňovém území České republiky zaplacena.
Zákon o spotřebních daních upravuje prokázání zdanění vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu v § 5 tak, že zdanění se prokazuje daňovým dokladem, dokladem o prodeji nebo dokladem o dopravě, nestanoví-li zákon o spotřebních daních jinak.
V případě popsaném ve Vašem podání je dokladem podle § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních daňový doklad (§ 5 odst. 2 zákona o spotřebních daních) nebo doklad o prodeji (§ 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních). Ustanovení § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních hovoří o prokázání skutečnosti, že daň byla na daňovém území České republiky zaplacena. Tím se rozumí, že příslušným dokladem podle § 5 zákona o spotřebních daních subjekt prokazuje, že daň byla zaplacena v ceně vybraných výrobků, a nikoli, že daň byla do státního rozpočtu odvedena.
Podle § 14 odst. 6 zákona o spotřebních daních může být nárok na vrácení daně uplatněn pouze do výše skutečně zaplacené daně vypočtené sazbou daně platnou v den dovozu nebo v den uvedení vybraného výrobku do volného daňového oběhu, přičemž správce daně je oprávněn prověřit veškeré údaje uvedené na výše uvedeném dokladu. 

51.
Č. jednací:  2005/4767/23
Datum:  9.1.2006
Věc:     Stanovisko k prokázání zdanění vybraných výrobků dle § 5 zákona o spotřebních daních

V rámci oprávnění daných celním orgánům v ust. § 41 zákona o spotřebních daních dochází k ověřování skutečností, zda vybrané výrobky ve volném daňovém oběhu na daňovém území ČR jsou řádně zdaněny. Tuto skutečnost má povinnost prokázat fyzická nebo právnická osoba v případě množství vybraných výrobků, které je větší než uvádí § 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Nebude-li tato osoba schopna ani na výzvu správce daně zdanění prokázat, pak je na místě postup uvedený v § 42 odst. 1 nebo 2 zákona o spotřebních daních – zajištění těchto vybraných výrobků. Uložení pořádkové pokuty podle § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, není sice vyloučeno, nicméně nejeví se nám jako vhodné i s ohledem na to, že správce daně může v určitých případech umožnit subjektu, aby skutečnosti prokázal (např. zapomněl-li si jen někde doklady a je schopen je následující den, popř. obratem správci daně předložit). Rovněž v případě, že správce daně výše uvedeným způsobem postupovat nebude, považujeme zajištění vybraných výrobků, vyměření daňové povinnosti (nebude-li ani na výzvu správce daně ani v odvolacím řízení proti zajištění vybraných výrobků zdanění prokázáno) a případné uložení propadnutí vybraných výrobků za dostačující.
V souladu s ustanovením § 5 zákona o spotřebních daních je zdanění vybraných výrobků prokázáno tehdy, mají-li zde uvedené doklady všechny náležitosti stanovené týmž ustanovením (popř. zvláštními ustanoveními u jednotlivých vybraných výrobků). Pokud dojde k situaci popsané ve Vaší žádosti, tj. drobní prodejci opakovaně nakupují vybrané výrobky v tzv. menším množství a při kontrole prokazují zdanění už celkového většího množství doklady o prodeji vystavenými ke každému takovému nákupu, pak je nutno vycházet z toho, že taková osoba v okamžiku kontroly již skladuje tzv. větší množství a tudíž je nutné, aby každý jednotlivý doklad o prodeji obsahoval náležitosti § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních.
V této souvislosti je nutno si uvědomit, že náležitosti dokladů podle § 5 zákona o spotřebních daních a prokazování zdanění pouze u tzv. většího množství vybraných výrobků jsou dvě odlišné věci. V ustanovení § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních je stanoveno, že doklad o prodeji, který je prodávající povinen při prodeji vybraných výrobků bezodkladně vydat, musí obsahovat údaje v tomto ustanovení uvedené. Toto ustanovení však nelze vykládat tak, že doklad o prodeji tzv. menšího množství vybraných výrobků tyto údaje obsahovat nemusí. Při výkonu oprávnění podle § 41 odst. 3 zákona o spotřebních daních však budou celní orgány vyžadovat předložení dokladů k prokázání zdanění pouze u tzv. většího množství vybraných výrobků (§ 5 odst. 3 věta poslední zákona o spotřebních daních).
Ustanovení § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních stanoví prodávajícímu povinnost při prodeji vybraných výrobků bezodkladně vydat doklad o prodeji, který obsahuje náležitosti zde uvedené. Za porušení této povinnosti připadá v úvahu uložení pokuty podle § 37 zákona o správě daní a poplatků tomuto prodávajícímu. Zákon stanoví povinnost prodávajícímu, ale už nestanoví, jakým způsobem musí být zákonem požadované údaje na dokladu uvedeny. Je možné, aby prodávající při vydávání dokladu doplnil na doklad chybějící údaje a připojil k tomu např. své razítko. Správce daně pak samozřejmě v případě pochybností o správnosti nebo úplnosti takového dokladu může postupovat podle § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních a rovněž může ověřovat skutečnosti přímo u prodávajícího, který měl předmětný doklad vystavit. Jakékoli následné doplňování údajů tak, aby doklad splňoval náležitosti stanovené zákonem, již není relevantní a subjekt by se tak dostal ohledně prokázání zdanění do důkazní nouze.

52.
Č. jednací: 2005/3893/23
Datum:           24.10.2005
Věc:  Stanovisko Ministerstva vnitra, odboru legislativy a koordinace předpisů i interpretaci  k části IV. zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, označené jako přestupky a správní delikty

Informace o komunikaci mezi státními orgány. Obecná úprava je následně pod číslem stanoviska 56. Uvedený dokument nebude žadateli poskytnut.

53.
Č. jednací: 2005/4520/23
Datum:          4.1. 2006 
Věc:   Pojem „daň“ ve vztahu k ustanovení § 43 ZSpD

Dne 8. 11. 2005 obdržel 23 Generálního ředitelství cel Vaši žádost o stanovisko k výkladu pojmu „daň“ ve vztahu k ustanovení § 43 zákona o spotřebních daních. Předmětem Vaši žádosti je otázka, zda lze uložit pokutu podle § 43 zákona o spotřebních daních v případě, že zajištění daně (i v hotovosti) je použito na úhradu příslušenství daně a zda vůbec lze zajištění daně převést na úhradu příslušenství daně.

Příslušenství daně, s výjimkou pokut, sleduje podle ustanovení § 58 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, osud daně. Zákon o správě daní a poplatků pod pojmem daňový nedoplatek rozumí jak nedoplatek na dani tak nedoplatek na příslušenství daně. Rozhoduje-li správce daně např. o prominutí daňového nedoplatku podle § 65 zákona o správě daní a poplatků, je oprávněn rozhodnout jak o prominutí daňového nedoplatku na samotné dani, tak o prominutí daňového nedoplatku na příslušenství daně. Také ustanovení § 55a je uvedeno pod rubrikou „Prominutí daně“, přičemž správce daně je na základě tohoto ustanovení oprávněn rozhodnout jak o prominutí vlastní daně, tak o prominutí příslušenství daně.
V této souvislosti je nutno vykládat i ustanovení § 43 zákona o spotřebních daních. Správce daně je oprávněn použít zajištění daně (a to jak formou ručení tak zajištění daně poskytnuté v hotovosti) na úhradu daňového nedoplatku daňového subjektu, tj. jak nedoplatku na vlastní dani, tak nedoplatku na příslušenství daně. V obou těchto případech lze daňovému subjektu uložit pokutu podle § 43 zákona o spotřebních daních. 

54.
Č. jednací: 2005/4386/23
Datum:          29.11. 2005 
Věc:  Stanovisko k problematice vyměření spotřební daně z neznačených tabákových výrobků

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní pokyny, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

55.
Č. jednací: 2005/3820/23
Datum:          4.10. 2005 
Věc:  Postup správce daně v případě, kdy zjistí, že daňový subjekt nárokuje vrácení daně ohledně minerálních olejů, které nejsou barveny a značkovány v souladu  se zákonem

Toto stanovisko se zabývá dalším postupem správce daně v případě, kdy zjistí, že  daňový subjekt nárokuje vrácení daně podle ustanovení § 56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o spotřebních daních“ ohledně  topných olejů, které nejsou barveny v souladu se zákonem č. 136/1994 Sb., o barvení a značkování některých uhlovodíkových paliv a maziv a o opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o barvení a značkování“.
Konkrétně se může jednat o situace, kdy během místního šetření jsou správcem daně odebrány vzorky z uskladněných topných olejů a jejich analýzou se zjistí, že uskladněné topné oleje nebyly obarveny a značkovány v souladu se zákonem o barvení a značkování.
Předmětem častých dotazů ze strany správců daně je otázka, zda v případech, kdy uskladněné topné oleje pocházejí ze dvou dodávek, lze na základě výsledků této analýzy vzorků (tj. vzorků, které byly odebrány z uskladněných minerálních olejů, u nichž nelze rozlišit, ze které dodávky pocházejí) konstatovat, že značkovány a barveny nebyly v souladu se zákonem pouze topné oleje z první dodávky nebo pouze topné oleje z druhé dodávky anebo zda-li lze topné oleje z obou dodávek považovat za minerální oleje, které nebyly značkovány a obarveny v souladu se zákonem.
Nárok na vrácení daně podle ustanovení § 56 zákona o spotřebních daních vzniká pouze za předpokladu, že se jedná o minerální oleje, které jsou barveny a značkovány v souladu se zákonem o barvení a značkování (§ 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních). V daňovém řízení platí obecná zásada, že daňové subjekty jsou povinny prokazovat všechny skutečnosti, které jsou povinny uvádět v daňovém přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byly správcem daně v průběhu daňového řízení vyzvány. Správce daně v daňovém řízení prokazuje skutečnosti taxativně uvedené v ustanovení § 31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o správě daní a poplatků“. Mimo jiné je  tedy správce daně povinen prokazovat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.
Skutečnost, že minerální olej byl barven a značkován v souladu se zákonem daňový subjekt prokazuje dokladem o shodě vybraných výrobků podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Správce daně je na základě výsledků analýzy vzorků uskladněných topných olejů oprávněn tyto doklady (tj. doklady o shodě) týkající se uskladněných topných olejů zpochybnit a konstatovat, že jak topné oleje z první dodávky, tak topné oleje z druhé dodávky nebyly barveny a značkovány v souladu se zákonem.
Uplatní-li i přesto daňový subjekt v daňovém přiznání nárok na vrácení daně, vyzve ho správce daně na základě ustanovení § 43 zákona o správě daní a poplatků s poučením podle § 44 zákona o správě daní a poplatků k odstranění pochybností vzniklých ohledně podaného daňového přiznání, tedy uplatněného nároku na vrácení daně a předložených dokladů. Pokud daňový subjekt na výzvu správce daně pochybnosti neodstraní, je správce daně oprávněn stanovit daň (rozhodnout o uplatněném nároku na vrácení daně) podle pomůcek a daňovému subjektu nárok na vrácení zaplacené daně nepřiznat.

56.
Č. jednací: 2005/3676/23
Datum:          20.9.2005
Věc:  Stanovisko k části IV. Zákona – procesní předpis v řízeních o přestupcích a správních deliktech

Dne 1. 7. 2005 nabyl účinnosti zákon č. 217/2005 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Tato novela zcela zásadním způsobem změnila právní úpravu správního trestání v zákoně o spotřebních daních. V ustanoveních nové části čtvrté zákona o spotřebních daních je nyní obsažen komplexní výčet skutkových podstat přestupků a správních deliktů na úseku značení tabákových výrobků tabákovými nálepkami a omezení prodeje lihovin a tabákových výrobků.
V souvislosti s novelizovaným zněním části čtvrté zákona o spotřebních daních však vznikla otázka, jaký procesní předpis se použije v řízení o správních deliktech právnických osob a fyzických osob podnikatelů.
Při řízení o přestupcích pochybnosti nevznikají, neboť příslušné správní orgány postupují podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to i přesto, že v zákoně o spotřebních daních, ve znění účinném od 1. 7. 2005, není výslovný odkaz na užití tohoto předpisu obsažen.
Problém vzniká v řízeních o správních deliktech právnických osob a fyzických osob podnikatelů
V části čtvrté zákona o spotřebních daních ani v jiném ustanovení tohoto zákona není uveden odkaz na použití procesněprávního předpisu v souvislosti s řízením o správních deliktech.
Vzhledem ke skutečnosti, že existoval dvojí právní názor na užití procesního předpisu v řízení o správním deliktu, obrátil se odbor 23 Generálního ředitelství cel dne 23. 8. 2005 na Ministerstvo vnitra - Odbor legislativy a koordinace předpisů s žádostí o právní stanovisko ohledně správného procesního postupu správních orgánů při řízení o správních deliktech podle části čtvrté zákona o spotřebních daních.
Odbor legislativy a koordinace předpisů Ministerstva vnitra České republiky dbá na soulad konkrétních ustanovení návrhů právních předpisů patřících do působnosti Ministerstva vnitra České republiky v oblastech týkajících se správního řízení, správní exekuce a procesních norem správního trestání a jejich reformy s právním řádem, zabezpečuje jejich 
legislativně technickou úpravu a v oblasti správního řízení poskytuje konzultace a metodickou pomoc.
Dne 30. 8. 2005 obdržel odbor 23 Generálního ředitelství cel stanovisko Ministerstva vnitra k procesnímu postupu v řízeních o správních deliktech podle zákona o spotřebních daních, z něhož vyplývá následující.
Ustanovení § 138 zákona o spotřebních daních stanoví, že se na řízení ve věcech upravených tímto zákonem použije, pokud tento zákon nestanoví jinak, zákon o správě daní a poplatků. V důsledku dikce tohoto ustanovení vznikají komplikace při jeho aplikaci ve vztahu k části čtvrté zákona o spotřebních daních, která upravuje přestupky a správní delikty. V části čtvrté ani jinde v zákoně o spotřebních daních není upraven odkaz na aplikaci zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), respektive zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), na řízení o přestupcích a správních deliktech.
Zákon o správě daní a poplatků se podle § 1 odst. 1 vztahuje na správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně. Je tedy zřejmé, že se nevztahuje na řízení o správních deliktech, ať se jedná o přestupky nebo o jiné správní delikty. Pokud by byl připuštěn výklad, že při řízení o správních deliktech podle části čtvrté zákona o spotřebních daních se postupuje podle zákona o správě daní a poplatků, byl by § 138 zákona o spotřebních daních nepřímou novelou zákona o správě daní a poplatků, neboť by jeho působnost rozšířil i na řízení o některých správních deliktech, a zároveň by řízení o těchto deliktech odňal z působnosti přestupkového zákona, respektive správního řádu.
Ministerstvo vnitra konstatuje, že takový důsledek jistě nebyl úmyslem zákonodárce. Výše uvedený výklad by rovněž zakládal nedůvodné rozdíly mezi řízením o správním deliktu podle části čtvrté zákona o spotřebních daních a řízením o ostatních správních deliktech. V důsledku těchto rozdílů by nedůvodně docházelo k nerovnému postavení účastníků takového řízení, což je v rozporu s článkem 1 Listiny základních práv a svobod.

Závěr :
Ministerstvo vnitra zastává právní názor, že je nutno v řízeních podle části čtvrté zákona o spotřebních daních postupovat podle přestupkového zákona a správního řádu.
S ohledem na výše uvedené budou celní orgány v řízení o správních deliktech podle části čtvrté zákona o spotřebních daních postupovat podle přestupkového zákona a správního řádu.

57.
Č. jednací: 2005/3190/23
Datum:          6.9. 2005 
Věc:  Předpisy a problematika týkající se pěstitelského pálení v novém výrobním období

Zákonem č. 217/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o spotřebních daních“), zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nedošlo s výjimkou ustanovení § 76, kterým se prodlužuje splatnost daně z lihu, ke změně ustanovení právních předpisů týkajících se provozu pěstitelských pálenic.
V souladu s ustanovením § 4 zákona o lihu je pěstitel oprávněn dát si vyrobit v jednom výrobním období, tj. od 1. 7. běžného roku do 30. 6. následujícího roku, z vlastní dodané suroviny nejvýše 30 litrů etanolu zdaněného sazbou spotřební daně stanovenou pro ovocné destiláty z pěstitelského pálení podle zákona o spotřebních daních.
Pěstitel je povinen předložit písemné prohlášení právnické nebo fyzické osobě provozující pěstitelskou pálenici, ve kterém musí být uvedeno
a) jméno a příjmení pěstitele, adresa trvalého bydliště a rodné číslo pěstitele,
b) stvrzení podmínek stanovených v § 2 odst. 1 písm. o) zákona o lihu, tj., že pěstitelem se rozumí fyzická osoba, která na vlastním pozemku nebo na pozemku, který je oprávněna užívat z jiného právního důvodu, vypěstovala ovoce, popřípadě její zaměstnanci, kteří ovoce obdrželi ve formě naturálního plnění. Vlastnictví pozemku se doloží uvedením katastrálního území a obce. Užívání pozemku z jiného důvodu se doloží specifikací právního vztahu. Získání ovoce formou naturálního plnění se doloží potvrzením zaměstnavatele,
c) stvrzení podmínek stanovených v § 4 odstavci 4 zákona o lihu, tj., že surovinami přípustnými pro pěstitelské pálení jsou ovoce, jakož i šťávy a odpady z jeho zpracování, a to v čerstvém i ve zkvašeném stavu, pokud neobsahují cizí cukernaté nebo jiné zkvasitelné příměsi,
d) v případě, že si pěstitel v tomtéž výrobním období nechal vyrobit destilát i v jiné pěstitelské pálenici, uvede v prohlášení též množství takto vyrobeného destilátu v měřicích jednotkách, adresu a obchodní jméno pěstitelské pálenice, která destilát vyrobila,
e) prohlášení o souhlasu (nesouhlasu) se smícháváním vlastní suroviny se surovinami ostatních pěstitelů.
Osobě, která poruší povinnost uvedenou v § 4 odst. 6 zákona o lihu (tj. pěstiteli) je správce daně povinen uložit pokutu v souladu s ustanovením § 17 zákona o lihu.
Ustanovení § 4 odstavce 9 zákona o lihu stanoví, že právnická nebo fyzická osoba provozující pěstitelskou pálenici je povinna vést o každém případu pěstitelského pálení evidenci, která musí obsahovat
a) jméno a příjmení, trvalý pobyt a rodné číslo pěstitele,
b) písemné prohlášení pěstitele,
c) množství a druh převzaté suroviny,
d) množství vydaného destilátu v měřicích jednotkách.
Vedení evidence pěstitelů v podobě, kterou ukládá zákon o lihu je zpracováním osobních údajů ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Provozovatel pěstitelské pálenice má tak postavení zpracovatele ve smyslu § 4 písm. k) zákona o ochraně osobních údajů a má povinnost s nimi nakládat v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Odmítne-li pěstitel předložit písemné prohlášení, nebo jím předložené písemné prohlášení je neúplné, neměl by provozovatel pěstitelské pálenice zakázku přijmout, protože by nebyl schopen doložit kompletní evidenci, kterou je ze zákona povinen vést. Povinnost ověřovat údaje uvedené v písemném prohlášení pěstitele nestanovuje provozovateli pěstitelské pálenice žádný právní předpis.
Obecně daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků. Povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit vzniká podle § 9 zákona o spotřebních daních okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Použitím lihového měřidla uvedeného v § 3 písm. a) vyhlášky č. 140/1997 Sb., o kontrole výroby a oběhu lihu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhláška“) se podle § 10 vyhlášky zjišťuje množství vyrobeného lihu (ovocného destilátu). Základem pro výpočet množství vyrobeného lihu je rozdíl stavu počitadla měřidla na konci a začátku sledovaného období. O zjištěném množství vyrobeného lihu vyhotovuje správce daně výrobní list.
Povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká provozovateli pěstitelské pálenice, přičemž daňové přiznání se podává do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla. Při výrobě ovocného destilátu pro pěstitele se uplatňuje snížená sazba daně stanovená pro ovocné destiláty z pěstitelského pálení, a to však pouze za splnění podmínky uvedené v § 4 odst. 6 zákona o lihu. Základní sazba daně z lihu se uplatní v případech, kdy provozovatel pěstitelské pálenice chybně stanovuje výši spotřební daně v průběhu výrobního období a po jeho ukončení se zjistí, že vyrobil větší množství destilátu než kolik přiznal a uhradil na dani během výrobního období.
Součet základů daně za jednotlivá zdaňovací období se po ukončení výrobního období porovná s celkovou výrobou stanovenou správcem daně, tj. součtem všech výrobních listů za výrobní období. Pokud správce daně zjistí, že skutečná výroba lihu je vyšší než je součet základů daně za jednotlivá zdaňovací období, prokazatelně seznámí s touto skutečností provozovatele pěstitelské pálenice. Provozovatel má povinnost podat dodatečné daňové přiznání v souladu s ustanovením § 41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém provozovatel zjistil, že jeho daňová povinnost má být vyšší. Za den zjištění se považuje den, kdy byl provozovatel seznámen s výsledkem kontroly provedené správcem daně za účelem zjištění skutečně vyrobeného množství ovocného destilátu v pěstitelské pálenici. Dodatečné daňové přiznání se podává za zdaňovací období, za které provozovatel naposledy daň řádně přiznal.
Ohledně postupu provozovatele pěstitelské pálenice při vymáhání případné dlužné částky spotřební daně na pěstiteli, který si nechá vyrobit vyšší než zákonné množství etanolu se sníženou sazbou spotřební daně z lihu, je třeba uvést, že se jedná o závazkový právní vztah uzavřený mezi pěstitelem a provozovatelem pěstitelské pálenice. Vůči takovému pěstiteli může být uplatněna náhrada škody v občanskoprávním řízení. Za podmínek stanovených v ustanovení § 544 a násl. Občanského zákoníku může být sjednána i smluvní pokuta pro případ porušení smluvní povinnosti.

58.
Č. jednací: 2005/3483/23
Datum: 23.8.2005 
Věc:  Osvobození minerálních olejů pro mezinárodní lodní dopravu a kontrola jejich užívání § 49 odst. 10

Dle ustanovení § 49 odst. 10 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění platném do 30.6.2005 (dále jen „zákon o spotřebních daních“) byly od daně osvobozeny minerální oleje uvedené v § 45 odst. 1 písm.b) (motorové nafty)  používané jako pohonná hmota pro plavby po vodách na daňovém území České republiky, s výjimkou minerálních olejů používaných pro soukromá rekreační plavidla.
Zákon o  spotřebních daních, ve znění platném od 1.7.2005 nově upravuje ustanovení § 49 odst. 10, kde osvobozuje od daně minerální oleje uvedené v § 45 odst. 1 písm. b) používané jako pohonná  hmota  pro  plavby  po vodách na daňovém území České republiky, a to výhradně pro plavby z daňového území České republiky na daňové území jiného členského státu nebo pro plavby z jiného členského státu na daňové území České republiky. Toto osvobození od daně se však netýká minerálních olejů používaných pro soukromá rekreační plavidla.
Soukromým rekreačním plavidlem se pro obě výše uvedená znění zákona rozumí dle ustanovení § 49 odst. 11 zákona o spotřebních daních jakékoliv plavidlo, které používá jeho vlastník nebo právnická nebo fyzická osoba, která je oprávněna je používat jinak než pro účely podnikání nebo pro potřeby orgánů veřejné správy.
Subjekty, které provozující výše uvedenou lodní dopravu, při které používají minerální oleje  osvobozené od daně je  přijímají a užívají bez zvláštního povolení (§ 53 odst. 3 zákona o spotřebních daních).
Pokud však daňové subjekty přijímají minerální oleje osvobozené od daně za účelem dalšího prodeje, zvláštní povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně (dle § 13 zákona o spotřebních daních)  mít musí.
V praxi se však setkáváme s případy, kdy osvobozené minerální oleje natankované do plavidel jsou částečně využívány i pro účely, na které se osvobození od daně nevztahuje. Jedná se především o jejich použití pro vytápění plavidla, v menší míře např. i pro různá čištění a údržbu a pod.
V těchto případech, kdy daňový subjekt použije osvobozené minerální oleje pro jiné účely než na které se osvobození od daně vztahuje, vzniká mu povinnost daň přiznat a zaplatit ( §9 odst. 3 písm. b)). Současně se stává ve smyslu ustanovení § 4 zákona o spotřebních plátcem daně s povinností registrace ke spotřební dani.
Z výše uvedeného důvodu je na správci daně, aby u subjektů, které užívají minerální oleje osvobozené od daně pro výše uvedené účely, prováděl kontrolní činnost zaměřenou na jejich užívání v souladu se zákonem o spotřebních daních.
 S ohledem na různé konstrukce topných zařízení, která se na plavidlech vyskytují a ve kterých se používá osvobozených minerálních olejů primárně k  výrobě tepla,  je nutno, aby správce daně volil vždy individuální přístup směřující pro řádné určení množství minerálních olejů u kterých vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit.
V odůvodněných případech (např. když nepostačuje způsob evidence vedené podle  § 40 zákona o spotřebních daních) je vhodné daňovému subjektu uložit ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů záznamní povinnost, aby vedl odděleně řádné denní záznamy o množství a použití minerálních olejů  osvobozených od daně pro účely na které se osvobození vztahuje a účely na které se osvobození od daně nevztahuje. Doporučujeme, aby tyto záznamy byly podepisovány kapitánem lodi, jakožto osobou oprávněnou a byly součástí záznamů lodního denníku.
Současně upozorňujeme, že z minerálních olejů osvobozených od daně použitých výše uvedeným způsobem primárně pro výrobu tepla nelze daňovým subjektem ani po jejich dodanění uplatňovat nárok na vrácení daně ve smyslu ustanovení § 56 zákona o spotřebních daních, neboť se nejedná o „topné oleje“ které jsou barveny a značkovány podle zvláštního právního předpisu.

59.
Č. jednací: 2005/3533/23
Datum: 29.8.2005
Věc:   Stanovisko k postupu celních orgánů při zjištění neznačených tabákových výrobků podle § 115 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění  pozdějších předpisů

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o interní pokyny, které byly směřovány na podřízené správní útvary, nemůže být uvedený dokument žadateli poskytnut.

60.
Č. jednací:  bez  č.j
Datum:  2005
Věc:     Stanovisko k postupu správce daně při zjištění absence náležitostí daňových dokladů podle § 5 prokazujících zdanění vybraných výrobků

Obrátili jste se na nás dne 12.7.2005 č.j. 10904/05-0601-23A se žádostí o stanovisko k problému, na který jste narazili při kontrolní činnosti u obchodních řetězců, kdy se na jednotlivých provozovnách nenachází daňové doklady. Jsou k dispozici jen dodací listy, na kterých jsou uvedeny pouze obchodní názvy lihovin a cena, za kterou mají být tyto vybrané výrobky na provozovně prodávány. Z těchto dokladů nelze zjistit, zda byly vybrané výrobky zdaněny.
Zdanění vybraných výrobků uvedených do volného oběhu se v souladu s § 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSPD“) prokazuje daňovým dokladem (u vztahu plátce – nabyvatel), dokladem o prodeji (u vztahu prodávající – kupující) a dokladem o dopravě.
Podle § 5 odst. 2 ZSPD je plátce povinen bezodkladně vydat daňový doklad při uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu nabyvateli, popř. osobě, která pro nabyvatele nebo kupujícího tyto výrobky přechodně nabývá. Daňový doklad musí obsahovat tyto údaje:
a) obchodní firmu nebo název, sídlo a daňové identifikační číslo plátce, je-li plátce právnickou osobou, jméno a příjmení, popř. obchodní firmu, místo pobytu a daňové identifikační číslo plátce, je-li plátce fyzickou osobou,
b) obchodní firmu nebo název, sídlo a daňové identifikační číslo nabyvatele, je-li nabyvatel právnickou osobou, jméno a příjmení, popř. obchodní firmu, místo pobytu a daňové identifikační číslo nabyvatele, bylo-li přiděleno, je-li nabyvatel fyzickou osobou,
c) množství vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu, u nichž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, a jejich název, popř. obchodní označení,
d) výši spotřební daně celkem,
e) datum vystavení daňového dokladu,
f) číslo daňového dokladu.
Zákon stanovuje náležitosti dokladů, nikoli jejich formu. Dokladem proto může být např. i zmiňovaný dodací list, bude-li však obsahovat stanovené náležitosti.
Pokud právnická nebo fyzická osoba, která vybrané výrobky skladuje ve větším množství (§ 4 odst. 3 ZSPD) neprokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně, rozhodne celní úřad nebo celní ředitelství o zajištění vybraných výrobků (§ 42 odst. 2 ZSPD).
V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 ZSPD vydá rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků celní úřad nebo celní ředitelství, které zjistí důvody pro zajištění jako první. Pokud o zajištění rozhodne celní úřad, je povinen o tom informovat bez zbytečných průtahů bezprostředně nadřízené celní ředitelství. Ačkoli se podle ustanovení § 138 ZSPD procesní náležitosti správy spotřebních daní řídí zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSDaP“), a v rámci institutu dožádání podle § 5 ZSDaP, může místně příslušný správce daně požádat o provedení jednotlivých úkonů v daňovém řízení kteréhokoliv jiného věcně příslušného správce daně, téhož nebo nižšího stupně, může-li tento správce daně požadovaný úkon provést snáze, hospodárněji nebo rychleji, je v případě rozhodování o zajištění vybraných výrobků nutné vnímat ZSPD jako předpis speciální. To znamená, že rozhodování o zajištění provádí vždy celní úřad nebo celní ředitelství, které zjistí důvody pro zajištění jako první.
K vašemu dotazu tedy sdělujeme, že správným postupem bude zajištění vybraných výrobků, u kterých nebude prokázáno zdanění, do doby než se prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné. Rozhodnutí o zajištění vydá celní úřad nebo celní ředitelství, které zjistí důvody pro zajištění jako první. K provedení místního šetření je podle ustanovení § 4 odst. 13 ZSDaP příslušný správce daně v obvodu své územní působnosti, a to i bez delegace. To de facto znamená, že k ověření existence a pravosti daňových dokladů je ze zákona příslušný celní úřad, který je místně příslušným správcem daně. Tento může požádat podle § 5 odst. 1 ZSDaP o provedení jednotlivých úkonů v daňovém řízení kteréhokoliv jiného věcně příslušného správce daně, může-li dožádaný správce daně požadovaný úkon provést snáze, hospodárněji nebo rychleji. 
V případě obchodního řetězce považujeme za vhodné využít možnosti stanovené v § 42 odst. 8 ZSPD, tj. ponechat zajištěné vybrané výrobky kontrolované osobě a uložit jí rozhodnutím, že je nesmí prodávat a ani jiným způsobem s nimi nakládat.

61.
Č. jednací:  bez č.j.
Datum:  2005
Věc:     Stanovisko k problematice doplnění zajištění daně podle § 21

Podle ustanovení § 21 odst. 8 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), musí zajištění daně odpovídat pro každý daňový sklad s výjimkou ustanovení § 58 odst. 6 a § 77 odst. 3 (minerální oleje, resp. líh určený pro zvláštní účely, jehož vlastníkem je stát)
a) výši daně, která připadá na vybrané výrobky, u nichž provozovatel daňového skladu předpokládá, že bude zahájena jejich doprava ve zdaňovacím období, ve kterém se zajištění daně poskytuje; minimální výše zajištění daně však musí odpovídat jedné dvanáctině výše daně, která připadala na vybrané výrobky, u nichž provozovatel daňového skladu zahájil dopravu v běžném roce bezprostředně předcházejícím zdaňovacímu období, ve kterém se zajištění daně poskytuje,
b) jedné dvanáctině výše daňové povinnosti, která provozovateli daňového skladu vznikla podle § 8 při výrobě vybraných výrobků v běžném roce bezprostředně předcházejícím zdaňovacímu období, ve kterém se zajištění daně poskytuje; to se týká jen těch vybraných výrobků, které jsou v tomto zdaňovacím období umístěny v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od daně a u nichž daň již není zajištěna podle písmene a),
c) jedné dvanáctině výše daně, která připadá na vybrané výrobky přijaté provozovatelem daňového skladu v běžném roce bezprostředně předcházejícím zdaňovacímu období, ve kterém se zajištění daně poskytuje; to se týká jen těch vybraných výrobků, které jsou v tomto zdaňovacím období umístěny v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od daně a u nichž daň již není zajištěna podle písmene a) nebo b).
Pokud provozovatel daňového skladu zjistí, že výše daňové povinnosti vzniklé podle § 8 zákona při výrobě vybraných výrobků (tj. § 21 odst. 8 písm. b) zákona) a daně připadající na vybrané výrobky přijaté provozovatelem daňového skladu (tj. § 21 odst. 8 písm. c) zákona), které nevstupují do výroby, ve zdaňovacím období je vyšší o 10% než výše zajištění daně, je povinen zajištění daně doplnit do 10 dnů ode dne zjištění rozdílu. Pro posouzení výše zajištění daně je podstatnou skutečností vazba na zdaňovací období. Zjišťujeme rozdíl mezi součtem daňové povinnosti vzniklé při výrobě vybraných výrobků ve zdaňovacím období a daně připadající na vybrané výrobky přijaté ve zdaňovacím období provozovatelem daňového skladu, které nevstupují do výroby, na straně jedné a výší zajištění daně na straně druhé. Je-li tento rozdíl vyšší o 10% než je výše zajištění daně, resp. právě 10 a více procent než je výše zajištění daně, pak je provozovatel daňového skladu povinen doplnit zajištění daně do 10 dnů ode dne zjištění rozdílu. V souladu s ustanovením § 21 odst. 10 zákona je provozovatel daňového skladu povinen průběžně sledovat výši zajištění daně a předávat celnímu úřadu podle jeho požadavků evidenční údaje vztahující se k daňové povinnosti, která vznikla při výrobě vybraných výrobků. V souladu s ustanovením § 37 a § 38 zákona je provozovatel daňového skladu povinen vést evidenci vybraných výrobků, přičemž zápis do evidence musí být učiněn ve lhůtě stanovené celním ředitelstvím.
Z výše uvedeného je zřejmé, že počáteční stav zásob vybraných výrobků na začátku zdaňovacího období v daňovém skladu není zohledňován pro posouzení výše zajištění daně. Jedná-li se tedy o sklad vybraných výrobků, ve kterém jeho provozovatel vybrané výrobky přijímá, skladuje a uvádí do volného oběhu, pak je výše zajištění daně porovnávána pouze s daní připadající na vybrané výrobky přijaté ve zdaňovacím období provozovatelem daňového skladu.
Pro uvedení výše zajištění daně do souladu s výší daňové povinnosti a daně vybraných výrobků umístěných v daňovém skladu doporučujeme následující postup.
Celní úřad vyzve plátce daně, aby ve stanovené lhůtě doplnil zajištění daně tak, aby v souladu s § 21 odst. 9 zákona odpovídalo zajištění daně očekávané daňové povinnosti a výši daně podle § 21 odst. 8 zákona. Ve výzvě určí celní úřad plátci daně přiměřenou lhůtu a poučí jej o následku spojeném s jejím nesplněním, kterým je odejmutí povolení k provozování daňového skladu podle ustanovení § 20 odst. 18 písm. e) zákona. Rozhodnutí o odejmutí povolení by bylo ihned vykonatelné, neboť odvolání proti němu nemá ze zákona odkladný účinek, a plátce daně by byl povinen postupovat podle § 20 odst. 21 zákona.
Je možné rovněž využít institutu zajišťovacího příkazu podle ustanovení § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákona o SDP“). V případě, že je odůvodněná obava, že úhrada dosud nestanovené daně bude v době její splatnosti a vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi a správce daně z těchto důvodů nechce čekat na splatnost daně podle § 18 odst. 5 zákona, může správce daně vydat zajišťovací příkaz. V něm musí být uvedeny důvody, pro které správce daně pokládá vybrání daně za ohrožené, a výše takto ohroženého vybrání daně, kterými bude rozdíl mezi očekávanou daňovou povinností a výší daně, na straně jedné, a výší zajištění daně, na straně druhé. Zajišťovací příkaz je exekučním titulem při nesplnění povinnosti v něm uložené. To znamená, že po uplynutí lhůty tří dnů, ve které plátce daně v zajišťovacím příkaze uvedenou částku daně nezajistil ve prospěch správce daně způsobem v příkaze uvedeným, je správce daně oprávněn vést exekuci na účty daňového subjektu, jeho majetek apod. tak, aby byla uhrazena předpokládaná daňová povinnost, která provozovateli daňového skladu v budoucnu vznikne.
Zajišťovací příkaz je podle § 71 zákona o SDP rozhodnutím předběžné povahy, které nelze přezkoumat podle § 55b zákona o SDP, ani podle § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o dočasný prostředek k zajištění účelu daňového řízení. Zajišťovací příkaz není rozhodnutím o daňové povinnosti; je pouze prostředkem, který má v odůvodněných případech poskytnout záruku, že daňový poplatník svou povinnost uhradit daň splní.

62.
Č. jednací:  2005/2874/23
Datum:  3.8.2005
Věc:     Stanovisko k podávání DAP ve vztahu k technicky zdůvodněným ztrátám při dopravě a skladování zkapalněných ropných plynů

Na základě ustanovení § 49 odst. 13 zákona o spotřebních daních jsou od spotřební daně osvobozeny minerální oleje maximálně do výše technicky zdůvodněných skutečných výrobních ztrát a ztrát při dopravě a skladování. Celní úřad je přitom oprávněn posoudit, zda ztráty vzniklé při výrobě minerálních olejů odpovídají charakteru činnosti plátce a obvyklé výši ztrát jiných plátců při stejné nebo obdobné činnosti, a o zjištěný rozdíl upravit základ daně. 
Výše technicky zdůvodněných ztrát vzniklých při dopravě minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od daně a minerálních olejů osvobozených od daně a výše technicky zdůvodněných ztrát při skladování minerálních olejů v daňovém skladu nebo ve skladu, pro který bylo vydáno zvláštní povolení podle ustanovení § 13 zákona o spotřebních daních, a způsob výpočtu těchto ztrát jsou stanoveny ve vyhlášce ministerstva průmyslu a obchodu č. 237/2005 Sb., kterou se stanoví výše technicky zdůvodněných ztrát při dopravě a skladování minerálních olejů, dále jen „vyhláška“, která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2005.
Při řešení otázky zdaňování množství minerálních olejů, které přesahuje výši technicky zdůvodněných ztrát podle vyhlášky, je třeba jednak rozlišovat, zda se jedná o minerální oleje v režimu podmíněného osvobození od daně nebo o minerální oleje ve volném daňovém oběhu, které jsou však od spotřební daně osvobozeny, a jednak to, zda ztráty vznikají při skladování nebo dopravě minerálních olejů.
V případě zdaňování technicky nezdůvodněných ztrát minerálních olejů, ke kterým dochází při skladování v režimu podmíněného osvobození od daně (v daňovém skladu) je třeba aplikovat ustanovení § 9 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních. Platí totiž, že pokud minerální oleje, ze kterých dochází ke ztrátám, jsou skladovány v režimu podmíněného osvobození od daně, vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit je vázán na den zúčtování ztráty nebo znehodnocení minerálních olejů. Nejpozději však tato povinnost vzniká do jednoho měsíce po zjištění ztráty nebo znehodnocení, pokud ke ztrátě nebo znehodnocení nedošlo v důsledku prokazatelně nepředvídatelné a neodvratitelné události.
V souladu s ustanoveními § 18 odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních jsou plátci spotřební daně, kterým vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, povinni předložit daňové přiznání ohledně technicky nezdůvodněných ztrát minerálních olejů do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit.
Způsob výpočtu technicky zdůvodněných ztrát podle vyhlášky vychází ze stanoveného koeficientu ztrát při skladování za zdaňovací období a z množství minerálních olejů skladovaných v daňovém skladu v příslušném zdaňovacím období. Ze zákona o spotřebních daních vyplývá provozovatelům daňových skladů povinnost vést evidenci o vybraných výrobcích vyrobených, zpracovaných, převzatých, vydaných a použitých pro vlastní spotřebu. Zápis do evidence musí být učiněn ve lhůtě stanovené celním ředitelstvím.
Nelze tedy připustit takový postup, že výše technicky zdůvodněných ztrát minerálních olejů bude zúčtovávána po skončení daného kalendářního roku, a minerální oleje nad tuto výši budou zdaňovány po skončení tohoto kalendářního roku.
Daňové subjekty jsou povinny v souladu s výše uvedeným podávat daňová přiznání ohledně technicky nezdůvodněných ztrát minerálních olejů vždy do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tyto ztráty zúčtovaly. Zároveň jsou však omezeny maximální jednoměsíční lhůtou ode dne zjištění ztráty nebo znehodnocení minerálních olejů.
V souladu s ustanovením § 18 odst. 5 zákona o spotřebních daních je daň splatná do 40. dne po skončení příslušného zdaňovacího období.
 Ztráty minerálních olejů – zkapalněných ropných plynů je nutno považovat za zkapalněné ropné plyny použité pro jiný účel podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebních daních. Minerální oleje maximálně do výše technicky zdůvodněných skutečných výrobních ztrát a ztrát při dopravě a skladování podle vyhlášky jsou od spotřební daně osvobozeny. Minerální oleje (zkapalněné ropné plyny), které tuto výši přesahují, budou zdaňovány v souladu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. e) a § 48 odst. 1 zákona o spotřebních daních za použití sazby spotřební daně 3 933,- Kč/t.
2.  Jedná-li se o zdaňování technicky nezdůvodněných ztrát minerálních olejů, ke kterým dochází při jejich skladování ve skladu, pro který bylo vydáno zvláštní povolení podle ustanovení § 13 zákona o spotřebních daních (jde tedy o minerální oleje osvobozené od spotřební daně), vzniká daňovým subjektů ohledně technicky nezdůvodněných ztrát minerálních olejů v souladu s ustanoveními § 4 odst. 1 písm. b) bod 2 a § 9 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň okamžikem jejich použití pro jiné účely, než na které se osvobození vztahuje. Na ztráty minerálních olejů je totiž nutno pohlížet jako na minerální oleje použité pro jiné účely, než na které se osvobození od spotřební daně vztahuje.
Množství technicky zdůvodněných ztrát je od spotřební daně osvobozeno, ohledně množství minerálních olejů, které nespadá pod technicky zdůvodněné ztráty, jsou daňové subjekty povinny podat v souladu s ustanoveními § 9 odst. 3 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona o spotřebních daních daňové přiznání, a to do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tyto ztráty vznikly. V souladu s ustanovením § 18 odst. 5 zákona o spotřebních daních je daň splatná do 40. dne po skončení příslušného zdaňovacího období.
Ztráty minerálních olejů – zkapalněných ropných plynů budou v souladu s výše uvedeným (viz zdaňování ztrát minerálních olejů v případě jejich skladování v režimu podmíněného osvobození od daně) zdaňovány za použití sazby spotřební daně ve výši 3 933,- Kč/t.
3. Pokud se jedná o zdaňování technicky nezdůvodněných ztrát vzniklých během dopravy minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od daně, vzniká daňovým subjektům povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň okamžikem vzniku těchto ztrát (§ 4 odst. 1 písm. a) a § 9 odst. 3 písm. a) zákona o spotřebních daních). V souladu s ustanovením § 18 odst. 7 zákona o spotřebních daních se v těchto případech daňové přiznání podává a daň je splatná nejpozději první pracovní den po zjištění ztráty minerálních olejů.
Ztráty minerálních olejů – zkapalněných ropných plynů budou v souladu s výše uvedeným (viz zdaňování ztrát minerálních olejů v případě jejich skladování v režimu podmíněného osvobození od daně) zdaňovány za použití sazby spotřební daně ve výši 3 933,- Kč/t.
4.  V případě zdaňování technicky nezdůvodněných ztrát minerálních olejů vzniklých při dopravě minerálních olejů osvobozených od daně  vzniká daňovým subjektů v souladu s ustanoveními § 4 odst. 1 písm. b) bod 2 a § 9 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních povinnost daň přiznat a zaplatit okamžikem jejich použití pro jiné účely, než na které se osvobození vztahuje. Na ztráty minerálních olejů je totiž opět nutno pohlížet jako na minerální oleje použité pro jiné účely, než na které se osvobození od spotřební daně vztahuje.
Množství technicky zdůvodněných ztrát je od spotřební daně osvobozeno, ohledně množství minerálních olejů, které nespadá pod technicky zdůvodněné ztráty, jsou daňové subjekty povinny podat v souladu s ustanoveními § 9 odst. 3 písm. b) a § 18 zákona o spotřebních daních daňové přiznání, a to do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tyto ztráty vznikly. V souladu s ustanovením § 18 odst. 5 zákona o spotřebních daních je daň splatná do 40. dne po skončení příslušného zdaňovacího období. 
Ztráty minerálních olejů – zkapalněných ropných plynů budou v souladu s výše uvedeným (viz zdaňování ztrát minerálních olejů v případě jejich skladování v režimu podmíněného osvobození od daně) zdaňovány za použití sazby spotřební daně ve výši 3 933,- Kč/t.

63.
Č. jednací:  2005/2153/23
Datum:  19.5.2005
Věc:     Stanovisko k postupu správce daně při vyžadování dokladů podle § 5 prokazující zdanění vybraných výrobků

Odbor 23 Generálního ředitelství cel vydává toto stanovisko vzhledem k narůstajícímu počtu dotazů správců daně ohledně postupu správce daně při vyžadování dokladů k prokázání zdanění vybraných výrobků ve smyslu ustanovení § 5 zákona o spotřebních daních v návaznosti na ustanovení některých jiných právních předpisů o dokladech vztahujících se k dotčeným vybraným výrobkům.
Někteří správci daně upozorňují na znění ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o účetnictví, podle kterého jsou účetní jednotky, podle tohoto zákona, povinny vyhotovovat účetní doklady bez zbytečného odkladu po zjištění skutečností, které se jimi zachycují. Účetní doklady musí obsahovat náležitosti stanovené v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o účetnictví.
Dále je správci daně často poukazováno na  znění § 26 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“, podle kterého je plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění nebo plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet, povinen na vyžádání za každé zdanitelné plnění nebo plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet pro osobu povinnou k dani nebo právnickou osobu, která není založena nebo zřízena za účelem podnikání, vystavit daňový doklad, a to nejpozději do 15 dnů ode dne uskutečnění zdanitelného plnění nebo plnění osvobozeného od daně s nárokem na odpočet a do 15 dnů ode dne přijetí platby, pokud k přijetí platby došlo před uskutečněním zdanitelného plnění.
V neposlední řadě správci daně upozorňují i na ustanovení § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních, podle kterého je prodávající povinen při prodeji vybraných výrobků bezodkladně vydat doklad o prodeji se stanovenými náležitostmi.
Podle názoru některých správců daně z výše uvedeného vyplývá, že příslušný doklad musí být vystaven bezodkladně, nejdéle však do patnácti dnů ode dne uskutečnění zdanitelného plnění, tzn. že pokud bude kontrola probíhat v době, kdy od uplynutí uskutečněného zdanitelného plnění ještě neuplynulo patnáct dní, nemusí být příslušný doklad ještě vystaven.
Podle názoru odboru 23 Generálního ředitelství cel je nutno vycházet při prokazování zdanění vybraných výrobků spotřební daní právě z ustanovení § 5 zákona o spotřebních daních, a proto musí být doklad o prodeji prodávajícím při prodeji vybraných výrobků vydán bezodkladně.
V praxi nejsou prodávajícím vystavovány dva samostatné doklady, tj. jednak doklad o prodeji podle zákona o spotřebních daních a jednak daňový doklad podle zákona o dani z přidané hodnoty, ale pouze doklad jediný, který však musí obsahovat jak náležitosti uvedené v zákoně o spotřebních daních tak náležitosti uvedené v zákoně o dani z přidané hodnoty. Obdobně platí, že takový doklad musí být vydán ve lhůtě, která vyhovuje požadavkům zákona o dani z přidané hodnoty i zákona o spotřebních daních.
Zákon o spotřebních daních stanoví prodávajícímu povinnost vydat doklad o prodeji při prodeji vybraných výrobků bezodkladně a v souladu s výše uvedeným, je prodávající povinen doklad o prodeji vydat právě ve lhůtě stanovené v ustanovení § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních, tj. bezodkladně. To platí i přesto, že zákon o dani z přidané hodnoty umožňuje vystavit daňový doklad v patnácti denní lhůtě ode dne uskutečnění zdanitelného plnění, popř. ode dne přijetí platby, pokud k přijetí platby došlo před uskutečněním zdanitelného plnění.
Podle zákona o spotřebních daních platí, že fyzické nebo právnické osoby jsou povinny vždy prokázat zdanění vybraných výrobků, přičemž zdanění vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených se prokazuje pouze tehdy, jedná-li se o jejich větší množství (§ 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních). Pokud tato osoba není schopna prokázat zdanění vybraných výrobků nebo jejich oprávněné nabytí za cenu bez daně, je správce daně oprávněn rozhodnout za splnění zákonných podmínek (§ 42 zákona o spotřebních daních) o zajištění, popř. propadnutí těchto vybraných výrobků.

64.
Č. jednací:  bez č.j
Datum:  2005
Věc:     Souhlas vlastníka ochranné známky s návrhem na stanovení ceny pro konečného spotřebitele tabákových výrobků v případě dopravy tabákových výrobků v rámci států Evropské Unie

Dovozem tabákových výrobků se ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o spotřebních daních, rozumí pouze dovoz tabákových výrobků z nečlenských zemí Evropské Unie. V případě států Evropské Unie se ve smyslu terminologie zákona o spotřebních daních a na něj navazujících právních předpisů jedná pouze o dopravu tabákových výrobků v rámci Evropské Unie.
V souladu s ustanovením § 110 a § 112 zákona o spotřebních daních nesmí být tabákové výrobky prodávány konečnému spotřebiteli za cenu vyšší nebo nižší, než je cena pro konečného spotřebitele uvedená na tabákové nálepce. Cena pro konečného spotřebitele je také základem procentní části spotřební daně. Ke stanovení konečné ceny pro spotřebitele je věcně a místně příslušný Celní úřad Kutná Hora, tomuto celnímu úřadu je tedy nutno adresovat návrh na její stanovení.
Z ceny pro konečného spotřebitele je odvozena hodnota tabákové nálepky. Spotřební daň u tabákových výrobků je zaplacena až použitím tabákové nálepky, objednávka tabákových nálepek u Celního úřadu Kutná Hora plní funkci daňového přiznání. Důležité je, že v souladu s ustanovením § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních musí být tabákové výrobky vyrobené na daňovém území České republiky, na daňové území České republiky dovezené nebo na daňové území dopravené z jiného členského státu Evropské Unie značeny tabákovou nálepkou (tj. tabákovou nálepkou odebranou od Celního úřadu Kutná Hora), pokud není v ustanovení § 114 odst. 6 zákona o spotřebních daních stanoveno jinak. Ve smyslu ustanovení § 116 odst. 3 zákona o spotřebních daních pak mohou být tabákové výrobky značeny tabákovými nálepkami pouze v daňovém skladu nebo mimo daňové území České republiky. Pokud tedy nejsou tabákové výrobky značeny mimo daňové území České republiky, mohou být na daňové území dopravovány pouze v režimu podmíněného osvobození od daně a následně značeny v daňovém skladu na daňovém území České republiky. Značit tabákové výrobky tabákovými nálepkami je pak povinen výrobce nebo dovozce tabákových výrobků nebo dodavatel se sídlem mimo daňové území České republiky.
Jak už bylo výše řečeno, je důležitým předpokladem odebrání tabákových nálepek od Celního úřadu Kutná Hora stanovení ceny pro konečného spotřebitele daného tabákového výrobku. V souladu s ustanovením § 103 odst. 2 zákona o spotřebních daních může výrobce se sídlem, popřípadě místem pobytu, v jiném členském státě pověřit osobu se sídlem, popřípadě místem pobytu na daňovém území České republiky, která je oprávněna dopravovat tabákové výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně z jiného členského státu (doprava vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy  a průvodní doklady, se kterými musí být vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravovány jsou upraveny v ustanovení § 25 a § 26 zákona o spotřebních daních), k podání návrhu na stanovení ceny pro konečného spotřebitele. Tato osoba je následně oprávněna i odebrat příslušné tabákové nálepky.
Způsob stanovení ceny pro konečného spotřebitele je upraven v prováděcí vyhlášce ministerstva financí č. 430/2003 Sb., která upravuje způsob stanovení ceny pro konečného spotřebitele u tabákových výrobků, dále jen „vyhláška“. V souladu s ustanovením § 1 odst. 4 vyhlášky jsou navrhovatelé povinni předložit spolu s návrhem ceny pro konečného spotřebitele nového výrobku i souhlas vlastníka ochranné známky s užíváním této známky a s prodejem tabákových výrobků s touto známkou, pokud tento souhlas existuje.
Tento souhlas může být předkládán formou výpisu z rejstříku ochranných známek (§ 2 zákona č. . 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o ochranných známkách“), popřípadě i písemným pověřením výrobce k podání návrhu na stanovení ceny pro konečného ceny pro spotřebitele.
V případě, že souhlas vlastníka ochranné známky s užíváním této známky a s prodejem tabákových výrobků s touto známkou neexistuje, je Celním úřadem Kutná Hora vyžadováno písemné prohlášení  navrhovatele o této skutečnosti. Absence souhlasu vlastníka ochranné známky však nemá vliv na možnost podat návrh na stanovení ceny pro konečného spotřebitele. Tato právní úprava není v rozporu s ustanovením zákona o ochranných známkách  o vyčerpání práv z ochranné známky.

65.
Č. jednací:  2005/3828/23
Datum:  21.1.2005
Věc:     Stanovisko k aplikaci § 42 ve vztahu k prokazování zdanění "většího množství" vybraných výrobků

Vzhledem k narůstajícímu počtu dotazů na postup správce daně při aplikaci ustanovení § 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZSD“, ve vztahu k prokazování zdanění „většího množství“ vybraných výrobků, vypracovalo oddělení 232 GŘC následující stanovisko.
Nejasnosti při aplikaci tohoto ustanovení ZSD vznikají především ohledně toho, zda je správce daně oprávněn ve smyslu ustanovení § 42 odst. 11 a 12 ZSD rozhodnout o zabrání popřípadě propadnutí vybraných výrobků v případech, kdy celní úřad zajistil vybrané výrobky u právnické nebo fyzické osoby, která v době provádění místního šetření skladovala vybrané výrobky ve větším množství ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 ZSD, a po dodatečném prokázání zdanění u podstatné části těchto vybraných výrobků zůstane neprokázáno zdanění menšího množství vybraných výrobků, než je množství uvedené v ustanovení § 4 odst. 3 ZSD.
Oddělení 232 GŘC konstatuje, že příslušný správce daně je oprávněn rozhodnout o propadnutí, popřípadě zabrání vybraných výrobků i v těchto případech, a to právě ohledně těch vybraných výrobků, jejichž zdanění nebylo prokázáno. Na toto oprávnění správce daně nemá vliv skutečnost, že právnická nebo fyzická osoba neprokázala zdanění pouze u menšího množství vybraných výrobků, než je množství uvedené v ustanovení § 4 odst. 3 ZSD. Rozhodující je, že vybrané výrobky byly skladovány  ve větším množství (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 ZSD) a právnická nebo fyzická osoba, která tyto vybrané výrobky skladovala, nebyla schopna prokázat, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo nebyla schopna prokázat způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně (v opačném případě, bráno ad absurdum, by byl správce daně vždy povinen při rozhodování o propadnutí určitého množství vybraných výrobků daňovému subjektu vrátit menší množství vybraných výrobků, než je množství uvedené v ustanovení § 4 odst. 3 ZSD, jelikož zdanění tohoto množství vybraných výrobků nemusí být prokazováno).
Obdobná situace může nastat v případech, kdy správce daně zjistí skladování většího množství vybraných výrobků, avšak právnická nebo fyzická osoba, která tyto vybrané výrobky skladuje, není na místě schopna prokázat zdanění nebo způsob oprávněného nabytí pouze ohledně menšího množství vybraných výrobků, než je množství uvedené v ustanovení § 4 odst. 3 ZSD. I v těchto případech je správce daně oprávněn rozhodnout o propadnutí, nebo zabrání vybraných výrobků, jejichž zdanění nebylo prokázáno, popřípadě u nichž nebyl prokázán způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně.

66.
Č. jednací:  bez č.j.
Datum:  2005
Věc:     Stanovisko k některým aspektům při vydávání zvláštního povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně ve vztahu ke zvláště denaturovanému lihu podle ustanovení § 71 odst. 1 písm. f)

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při rozhodovací činnosti ve vztahu k daňovým subjektům. Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu. Dokument nemůže být žadateli poskytnut.

67.
Č. jednací:  bez č.j.
Datum:  2005
Věc:     Zvláštně denaturovaný líh a zvláštní povolení podle § 13

Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při rozhodovací činnosti ve vztahu k daňovým subjektům (vydávání povolení). Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu. Dokument nemůže být žadateli poskytnut.

68.
Č. jednací:  bez č.j.
Datum:  2005
Věc:    
Stanovisko upravuje metodiku postupu správců daně při rozhodovací činnosti ve vztahu k daňovým subjektům (ukládání pokut). Pracovní postupy správce daně jsou určeny výhradně pro služební potřebu. Dokument nemůže být žadateli poskytnut.

X. Ostatní

1.
Č. jednací:  2007/690/23
Datum:  28. 2. 2007
Věc:     Stanovisko – zpoplatňování oznámení změn údajů uvedených v povolení

S účinností od 1. 1. 2007 došlo ke změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“), a to v položce 1 bodě 1 sazebníku. Předmětem správního poplatku se tak stalo mimo jiné podání žádosti nebo návrhu o vydání povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu (písmeno n). Nově pak přibyla rovněž položka přijetí žádosti nebo návrhu o změnu povolení vydaných podle písmen h), m), n), o) a p). Vydávání povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu je upraveno v § 60a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Zákon o spotřebních daních stanoví náležitosti návrhu na vydání tohoto povolení v § 60a odst. 2. Celní ředitelství v povolení uvede skutečnosti (odpovídající náležitostem návrhu) uvedené v § 60a odst. 2 písm. a) až d). Držitel povolení je povinen ve stanovených lhůtách oznámit celnímu ředitelství každou změnu údajů podle odstavce 2 písm. a), b), c) a d). To znamená, že změnu údajů uvedených v § 60a odst. 2 zákona o spotřebních daních pod písmeny e), f) a g), které nejsou náležitostmi povolení, oznamovat nemusí.  V povolení vydávaném podle § 60a zákona o spotřebních daních není jeho náležitostí uvedení údaje o dodavateli, jako je tomu v případě zvláštního povolení dle § 13 zákona o spotřebních daních (viz § 13 odst. 9). V povolení podle § 60a zákona o spotřebních daních sice není povinnou náležitostí uvedení dodavatele vybraných výrobků a tudíž není ani stanovena lhůta pro oznámení změny tohoto údaje (§ 60a odst. 15), nicméně § 60a odst. 16 zákona o spotřebních daních spojuje se změnou sídla nebo místa pobytu dodavatele rozhodnutí o změně původního povolení. Z toho vyplývá, že není vyloučeno, aby celní ředitelství uvedlo v povolení rovněž údaj podle § 60a odst. 2 písm. e) zákona o spotřebních daních. Za použití analogie legis § 60a odst. 15 a § 13 odst. 17 zákona o spotřebních daních by měla platit ohledně tohoto údaje stejná oznamovací povinnost jako je tomu v případě údaje uvedeného v § 60a odst. 2 písm. b), c) nebo d) zákona o spotřebních daních. To znamená, že v případě, že dodavatel vybraných výrobků je uveden jako jedna z náležitostí povolení (je uveden ve výrokové části), pak dojde-li ke změně jeho sídla nebo místa pobytu, celní ředitelství rozhodne o změně původního povolení (§ 60a odst. 16 zákona o spotřebních daních). Dojde-li ke změně v osobě dodavatele (tzn. na místo jednoho nastupuje jiný nebo se rozšiřuje jejich počet), celní ředitelství rozhodne o vydání nového povolení a o odnětí původního. Pokud držitel povolení nemá v povolení uveden údaj podle § 60a odst. 2 písm. e) zákona o spotřebních daních, nemusí ohledně něj plnit oznamovací povinnost. V případě neuvedení tohoto údaje v povolení nelze oznamovací povinnost ohledně něj dovodit ani analogicky za použití jiného ustanovení zákona o spotřebních daních (např. § 13). Pokud by tedy držitel povolení oznámil změnu údaje neuvedeného v povolení, celní ředitelství si jej pouze založí do spisu a nebude rozhodovat o změně povolení (neboť není v čem) a ani nebude vydávat povolení nové. Změny povolení jsou vázány pouze na změny údajů v nich uvedených. Pokud tedy nelze ani na základě oznámení držitele povolení rozhodnout o změně ani vydat nové povolení, nepodléhá tento úkon poplatkové povinnosti, neboť celní ředitelství na základě něho nic konat nebude. Pokud držitel povolení má jako jeden z údajů v povolení uvedeného dodavatele vybraných výrobků, lze ohledně něj analogicky dovodit oznamovací povinnost (§ 60a odst. 15 a § 13 odst. 17 zákona o spotřebních daních). Jelikož zákon o správních poplatcích v písmenu q) hovoří o změně povolení vydaných podle písmen h), m), n), o) a p), máme za to, že by měl být v tomto případě vybrán vždy správní poplatek ve výši 200,- Kč, neboť se mění již jednou vydané povolení, resp. je vydáváno nové povolení v důsledku změny údajů v již jednou vydaném povolení.

2.
Č. jednací:  2006/2113/23
Datum:  11. 1. 2007
Věc:     Správní poplatky

Dne 16. ledna 2005 nabyl účinnosti nový zákon o správních poplatcích č. 634/2004 Sb. Předmětem tohoto stanoviska je postup správce daně při zpoplatňování žádostí daňových subjektů a úkonů správce daně s ohledem na tento nový zákon o správních poplatcích. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o správních poplatcích je předmětem správních poplatků správní řízení související s výkonem státní správy, přičemž úkony, které podléhají zpoplatnění, jsou vymezeny v jednotlivých položkách sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu o správních poplatcích. Úkony v celním a daňovém řízení, které podléhají zpoplatnění, jsou vymezeny v Položce 1 první části Sazebníku správních poplatků. V novém zákoně o správních poplatcích došlo ke změnám v předmětu správních poplatků i ke změnám výše správních poplatků. Poplatníkem se ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o správních poplatcích stává fyzická nebo právnická osoba, která podala žádost nebo jiný návrh k provedení úkonu správnímu úřadu, nebo osoba, v jejímž zájmu nebo věci byl úkon proveden. Vznikne-li povinnost zaplatit poplatek za týž úkon více poplatníkům, zaplatí jej společně a nerozdílně, nestanoví-li sazebník jinak. Poplatky stanovené v sazebníku pevnou částkou (tj. všechny poplatky v Položce 1 první části Sazebníku správních poplatků) jsou splatné buď při přijetí podání nebo později, vždy však před provedením úkonu, a to podle jeho vymezení v jednotlivých položkách sazebníku, nestanoví-li sazebník jinak. Nezaplatí-li poplatník poplatek v této lhůtě, vyzve ho správní úřad, aby tak učinil ve lhůtě 15 dnů ode dne, který následuje po doručení výzvy k zaplacení poplatku. Ve výzvě, která je ve smyslu zákona o správě daní a poplatků rozhodnutím, správce daně poplatníka upozorní na důsledky nezaplacení poplatku a poučí ho o možnosti podat proti výzvě odvolání (§ 5 odst. 2 zákona o správních poplatcích). Nezaplatí-li poplatník poplatek ani ve lhůtě stanovené ve výzvě, správní úřad zahájené řízení nebo úkon neprovede, nestanoví-li sazebník jinak. Vyměření a vybírání poplatku, splatnost poplatku a následky jeho nezaplacení jsou podrobně upraveny v § 5 zákona o správních poplatcích a v Poznámkách k Položce 1 části první Sazebníku správních poplatků. Podle těchto Poznámek se poplatky v celním a daňovém řízení platí u toho správního úřadu, který je příslušný o žádosti nebo návrhu rozhodnout. Po nabytí účinnosti nového zákona o správních poplatcích se zpoplatňují pouze žádosti o prominutí příslušenství daně a nikoliv žádosti o prominutí daně. Na podávání žádostí o prominutí příslušenství daně se vztahuje písm. c) Položky 1 první části Sazebníku správních poplatků. Ve smyslu ustanovení § 55a odst. 1 je k rozhodování o žádostech o prominutí příslušenství daně příslušné Ministerstvo financí České republiky. S ohledem na tuto skutečnost je Ministerstvo financí České republiky příslušné i k vydání výzvy k zaplacení správního poplatku podle § 5 odst. 2 zákona o správních poplatcích a k případnému rozhodnutí o zastavení řízení. Není-li správní poplatek placen formou kolkových známek, platí se na zvláštní účet Ministerstva financí České republiky. Nezaplatí-li proto daňový subjekt správní poplatek s podáním žádosti o prominutí příslušenství daně, postoupí tuto žádost správce daně bez stanovisek celního úřadu a celního ředitelství Ministerstvu financí České republiky, které následně daňový subjekt vyzve k zaplacení správního poplatku. Stanoviska od celního úřadu a celního ředitelství budou vyžádány až po zaplacení správního poplatku. Co se týče znehodnocování kolkových známek na žádostech o prominutí příslušenství daně platí, že kolkovou známku znehodnotí ten správce daně, kterému je doručena žádost s vylepenou kolkovou známkou jako prvnímu. V případě že daňový subjekt podá u celního úřadu žádost o prominutí příslušenství daně s vylepenou kolkovou známkou, znehodnotí kolkovou známku právě tento celní úřad. Je-li žádost o prominutí příslušenství daně opatřena kolkovou známkou až po výzvě Ministerstva financí České republiky, znehodnotí tuto kolkovou známku ministerstvo. Žádost o prominutí daně podle § 55a zákona o správě daní a poplatků a žádost o prominutí daňového nedoplatku podle § 65 zákona o správě daní a poplatků nejsou předmětem správních poplatků a nelze je považovat za žádost o úlevu na dani ve smyslu ustanovení Položky 1 písm. g) části první Sazebníku správních poplatků. Přijetí žádosti o prominutí příslušenství daně a o povolení úlevy na dani nebo cle není předmětem poplatku tehdy, jestliže požadovaná úleva činí trojnásobek nebo méně než trojnásobek stanovené sazby poplatku (tj. např. žádosti o prominutí penále nepřevyšující částku 3000,- Kč).  Nově není předmětem správního poplatku ani žádost o povolení přezkoumání daňového rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků. Podle Poznámek k poplatkům v celním a daňovém řízení (které jsou nedílnou součástí zákona o správních poplatcích) se tyto poplatky vybírají za každou daň, které se žádost daňového subjektu týká, a za každý daňový subjekt, podává-li jednu žádost více daňových subjektů. To znamená, že poplatek v souvislosti s podáním žádosti nebo návrhu podle Položky 1 části první Sazebníku správních poplatků se musí vybrat za každou daň, které se žádost týká (např. za spotřební daň i za daň z přidané hodnoty). Pokud není v Poznámce č. 2 (věta druhá) k Položce 1 první části Sazebníku správních poplatků stanoveno jinak, není naopak rozhodující kolika daňovými rozhodnutími byla poplatníkovi daň stanovena. Pro posouzení výše správního poplatku ve smyslu § 6 odst. 8 zákona o správních poplatcích je ale relevantní pouze základní sazba správního poplatku uvedená v Sazebníku správních poplatků. Správní poplatky bude tedy možno platit kolkovými známkami i tehdy, když celková výše správního poplatku spojeného se žádostí nebo návrhem daňového subjektu bude  z výše uvedených důvodů (např. počtu zdaňovacích obdobích nebo daní, ke kterým se žádost vztahuje) převyšovat 5 000 Kč. Po nabytí účinnosti zákona o správních poplatcích jsou předmětem správních poplatků i žádosti o vydání potvrzení o bezdlužnosti nebo o stavu osobního daňového účtu a o vydání potvrzení tiskopisů vydaných v zahraničí o daňovém domicilu. Bude-li mít ale daňový subjekt povinnost předložit potvrzení o bezdlužnosti nebo o stavu osobního daňového účtu v řízení podle zvláštního právního předpisu (např. podle živnostenského zákona nebo podle zákona o pobytu cizinců), nebudou žádosti o vydání těchto potvrzení zpoplatňovány. Podle ustanovení § 6 odst. 8 zákona o správních poplatcích je možno poplatky do částky 5 000 Kč vyměřované a vybírané správními úřady se sídlem na území České republiky, s výjimkou poplatků vyměřovaných a vybíraných orgány územních samosprávných celků a poplatků vyměřovaných a vybíraných na českých hraničních přechodech, platit kolkovými známkami. V těchto případech musí být správnímu orgánu, který o žádosti rozhoduje, předložen originál žádosti s vylepenou a znehodnocenou kolkovou známkou. V ostatních případech, s výjimkami stanovenými v § 6 odst. 8 zákona o správních poplatcích se poplatky platí na zvláštní účet státního rozpočtu, který zřizuje u České národní banky se souhlasem Ministerstva financí České republiky příslušný správní úřad. Bylo-li řízení ve věci správního poplatku zahájeno přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, tj. před 16. 1. 2005, vybere se poplatek podle dosavadních právních předpisů, a to i v případech, že se poplatek stane splatným až po 16. 1. 2005.“

3.
Č. jednací:  2006/2113/23 (viz bod 2) rozšíření pro potřeby povolovacího řízení
Datum:  11. 1. 2007
Věc:     Stanovisko k povolovacím řízením a vybírání správních poplatků

Celní ředitelství jako věcně příslušné orgány podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) vydávají žadatelům povolení za účelem využití příslušných režimů nakládání s vybranými výrobky a rozhodují o změnách a odnětí těchto povolení. Tato povolovací řízení podléhají dle Položky 1 bobu 1 písm. h) Sazebníku správních poplatků, stanoveného zákonem č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správních poplatcích“) správnímu poplatku ve výši 1000,- Kč. Zákon o spotřebních daních stanovuje držitelům příslušných povolení povinnost oznamovat změny údajů uvedených v povolení (ve lhůtách a v rozsahu stanoveném příslušnými ustanoveními zákona).S plněním zákonné oznamovací povinnosti ze strany držitele povolení je spojen vždy jeden z následků, a to v závislosti na tom, o jakou změnu údajů se jedná. Celní ředitelství následně vydává buď rozhodnutí o změně původního povolení (rozhodnutí) nebo vydá povolení nové a současně rozhodne o odnětí původního. Přestože s oznámením změny údajů je vždy spojen ten následek, že dojde ke změně nebo vydání nového povolení, nelze oznámení změny považovat za návrh na vydání povolení v souladu s prvým a druhým odstavcem příslušných ustanovení zákona o spotřebních daních, upravujících vydávání povolení. Z toho vyplývá, že spolu s oznámením změny údajů není držitel povolení povinen předkládat náležitosti, které zákon o spotřebních daních pro vydání příslušného povolení stanoví.Co se týká zpoplatňování návrhů na vydání povolení dle zákona o spotřebních daních, pak zákon o správních poplatcích stanoví, že se zpoplatňuje přijetí žádosti nebo návrhu o vydání zvláštního povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od spotřebních daní nebo o vydání povolení k provozování daňového skladu anebo vydání povolení k přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od spotřebních daní (Položka 1 Sazebníku bod 1 písm. h) zákona o správních poplatcích).V Položce 1 bodu 1 písm. j) Sazebníku správních poplatků je uvedeno přijetí žádosti nebo návrhu o vydání povolení prodávat vybrané výrobky za ceny bez spotřebních daní a v písm. k) téže položky – změna povolení prodávat vybrané výrobky za ceny bez spotřebních daní. Pro vydávání tohoto povolení a pro jeho změny platí v podstatě shodná právní úprava, jako je tomu v případě vydávání výše uvedených povolení dle zákona o spotřebních daních, věcně příslušným k jeho vydání je však celní úřad (místní příslušnost se řídí podle umístění mezinárodního letiště). O obdobném postupu při vydávání „změnových“ rozhodnutí (tj. o změně původního nebo vydání nového a odnětí původního povolení) bez ohledu na věcnou příslušnost (celní ředitelství X celní úřad místně příslušný mezinárodnímu letišti) svědčí i odkaz na ustanovení § 13, 20 až 23 a 36 zákona o spotřebních daních ve všech případech uvedených v  Položce 1 bodu 1 písm. h), j) a k) Sazebníku správních poplatků.Jelikož však písm. k) Položky 1 hovoří výslovně o změně povolení prodávat vybrané výrobky za ceny bez daně, bylo by přesnější, aby bylo odkázáno pouze na ust. § 36 zákona o spotřebních daních a ne na ostatní ustanovení uvedená pod marg. č. 2. Pokud by správním poplatkem měly být zpoplatňovány i změny ostatních povolení (§ 13, 20 až 23 zákona o spotřebních daních), musela by být položka správního poplatku označena jinak.S nabytím účinnosti zákona č. 575/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo od 1. 1. 2007 rovněž ke změně zákona o správních poplatcích, a to právě v Položce 1 bodě 1 Sazebníku. Doplňují se písmena m) až q), kdy v písmenu q) je uvedena změna povolení vydaných podle písmen h), m), n) o) a p). To znamená, že změny povolení uvedených v písmenu h) se s účinností od 1. 1. 2007 zpoplatňují správním poplatkem ve výši 200,- Kč. V písmenech m) až p) jsou uvedena povolení, která nebyla dosud předmětem správního poplatku (povolení k zastupování daňovým zástupcem a daňovým zástupcem pro zasílání vybraných výrobků a povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu), a dále povolení, která jsou nově zavedena novelou zákona o spotřebních daních s účinností od 1. 1. 2007 (povolení ke značkování a barvení vybraných minerálních olejů a povolení ke značkování některých dalších minerálních olejů).Rovněž vydávání „změnových“ povolení uvedených pod písmeny m) až p) jsou s účinností od 1. 1. 2007 zpoplatňovány správním poplatkem ve výši 200,- Kč (viz písm. q).“

4.
Č. jednací:  2006/1059/23
Datum:  19.5.2006
Věc:     Stanovisko k vydání zvláštního povolení v souvislosti s fúzí právnických osob

Přeměna společnosti bude provedena fúzí podle ustanovení § 69 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je „obchodní zákoník“), formou sloučení podle ustanovení § 69 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku. Současná společnost sloučením zanikne (dále jen „zanikající společnost“) a to v souladu s ustanovením § 69a obchodního zákoníku.
Podle ustanovení § 68 odst.1 obchodního zákoníku zanikající společnost zanikne ke dni výmazu z obchodního rejstříku. K tomuto dni rovněž zanikne zvláštní povolení podle ustanovení § 13 odst. 20 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPD“).
V případě zániku zvláštního povolení je zanikající společnost povinná v souladu s ustanovením § 13 odst. 22 zákona o SPD provést za přítomnosti celního úřadu bezodkladně, nejpozději však do 5 kalendářních dní, inventarizaci zásob vybraných výrobků a nejpozději následující pracovní den po provedení inventarizace předložit daňové přiznání a zaplatit daň.
Vybraným výrobkem je líh a v souvislosti s ustanovením § 72 odst. 3 zákona o SPD je možné po zániku zanikající společnosti líh osvobozený od daně poskytnout jinému uživateli. Tento uživatel, který nabývá líh, na který se vztahuje osvobození od daně, je rovněž povinen uplatnit písemně osvobození od daně u zanikající společnosti.
Vzhledem k výše uvedenému nemůže nástupnická společnost převzít zásoby osvobozeného lihu od zanikající společnosti bez jeho zdanění, případně bez platného zvláštního povolení nástupnické společnosti a rovněž nemůže po určité přechodné období využívat stávající povolení zanikající společnosti.
Pokud je žádoucí zachovat nepřetržitou výrobu, ke které je líh potřebný, bude nutné připravit v předstihu veškeré podklady, které jsou nezbytné pro vydání zvláštního povolení nástupnické společnosti podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o SPD tak, aby ke dni zápisu do obchodního rejstříku Vám mohlo být místně příslušným celním ředitelstvím zvláštní povolení rovněž vydáno, případně bylo připraveno před vlastním vydáním výpisu z obchodního rejstříku s tím, že vydání tohoto nového povolení bude podmíněno doložením výpisu z obchodního rejstříku.

5.
Č. jednací:  2006/1126/23
Datum:  13. 4. 2006
Věc:     Stanovisko – přechod práv a závazků při prodeji podniku podle § 476 a násl.
  zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ve svém ust. § 6 stanoví, že daňovým subjektem se rozumí poplatník, plátce daně a právní nástupce fyzické či právnické osoby, která je jako daňový subjekt vymezena zákonem. Ust. § 45 zákona o správě daní a poplatků stanoví zákaz přenosu daňové povinnosti na základě dohod uzavřených mezi daňovým subjektem a jinou osobou s tím, že takové dohody jsou pro daňové řízení právně neúčinné. V těchto souvislostech je nutno rozlišovat mezi právním nástupnictvím a přechodem práv a závazků na základě soukromoprávního úkonu (smlouvy) daňového subjektu a jiné osoby. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“) v ust. § 476 a násl. upravuje jako jeden z obchodních závazkových vztahů smlouvu o prodeji podniku. Ve smyslu § 5 obchodního zákoníku se podnikem rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku. Ve smyslu § 477 obchodního zákoníku při prodeji podniku přecházejí na kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Smlouva o prodeji podniku, resp. části podniku, je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení, a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů, bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti. V případě daňových povinností je nutno vycházet z toho, že se jedná o závazky veřejnoprávní povahy, které vznikají na základě skutečností stanovených zákonem. Tyto závazky veřejnoprávní povahy v rámci prodeje podniku nepřecházejí na nabyvatele, neboť tento není právním nástupcem právnické osoby ve smyslu § 6 zákona o správě daní a poplatků. V případě uzavření smlouvy o prodeji podniku podle § 476 a násl. obchodního zákoníku mezi dvěma subjekty se nejedná o právní nástupnictví, ale o smluvní závazkový vztah, na jehož základě dojde ke zúžení obchodního majetku prodávajícího. (Pozn. právním nástupcem právnické osoby je jiná právnická osoba, kdy u původní právnické osoby došlo ke zrušení bez likvidace (§ 68 odst. 2 obchodního zákoníku). S ohledem na znění ust. § 45 zákona o správě daní a poplatků nelze ani na základě dohody mezi stranami smlouvy o prodeji podniku převést daňové povinnosti vzniklé před okamžikem prodeje podniku na nabyvatele podniku. Podpůrně odkazujeme na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1999 sp. zn. IV. ÚS 499/98, z něhož vyplývá, že placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, naopak jde zcela nepochybně o povinnost veřejného práva, přičemž daňovým předpisem je jakýkoli přenos daňové povinnosti zakázán. Smlouva o prodeji podniku, resp. části podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení, a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoli však veřejnoprávní povinnosti.

6.
Č. jednací:  2006/1422/23
Datum:  28.4.2006
Věc:     Doručování správních písemností prostřednictvím poštovních obálek

Správní orgány by měly při doručování písemností podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, prostřednictvím České pošty používat obálky s modrým pruhem, s výjimkou případů, kdy by ze zvláštního zákona bylo možno alespoň nepřímo dovodit, že jde o písemnost takové povahy, u níž nepřipadá v úvahu její předání osobě odlišné od adresáta; v tomto bude možno doručit písemnost obálkou s červeným pruhem. Doručovat písemnosti v obálce s červeným pruhem by měl správní orgán rovněž v případě, kdy by bylo zřejmé, že je vzhledem k okolnostem případu nezbytné, aby bylo doručeno přímo účastníkovi a zároveň nebylo správnímu orgánu známo, zda a komu udělil účastník řízení plnou moc pro přebírání písemností, popřípadě tehdy, když by správnímu orgánu bylo známo, že adresát písemnosti udělil plnou moc pro přebírání písemností určených do vlastních rukou osobě, která vystupuje v řízení s protichůdným zájmem.
Odůvodnění:
Podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., je v případě doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb správní orgán povinen zvolit takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost dodat poštovní zásilku obsahující písemnost způsobem, který je v souladu s požadavky správního řádu na doručení písemnosti. Podle ustanovení § 20 odst. 2 správního řádu lze písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, doručit adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem nebo před doručujícím orgánem. Podle platných Poštovních podmínek základních služeb České pošty, s.p. (viz příloha rozhodnutí, jímž Český telekomunikační úřad vyslovuje souhlas s poštovními podmínkami, uveřejněného v poštovním věstníku č. 14/2005) požadované službě nejvíce odpovídá doplňková služba „Dodání do vlastních rukou adresáta“ (článek 18 Poštovních podmínek).  Příslušnou zásilku lze v tomto případě zaslat v obyčejné obálce a zároveň zvolit odpovídající službu, nebo v tzv. zvláštní (vlastní) obálce označené červeným nebo modrým pruhem, který se automaticky vykládá jako volba příslušné doplňkové služby.
Při doručování správních písemností, které se doručují do vlastních rukou, tedy podle ustanovení § 19 odst. 4, resp. § 20 odst. 2 a § 21 odst. 2 správního řádu, prostřednictvím poštovních zásilek, lze používat obálky s červeným pruhem pouze za předpokladu, že odesílatel požaduje, aby v případě doručování do vlastních rukou adresáta byla poštovní zásilka doručena výhradně jen adresátovi (viz čl. 18 Poštovních podmínek). Doručovat správní písemnosti určené do vlastních rukou prostřednictvím obálek s modrým pruhem je možné za předpokladu, že správní orgán výslovně nepožaduje, aby byla poštovní zásilka dodána výhradně jen adresátovi. Při doručování uvedených správních písemností by se tedy mělo používat obálek s modrým pruhem, neboť podle zmiňovaného ustanovení § 20 odst. 2 správního řádu lze písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, doručit adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí.
V případě, že se doručování písemností v řízení řídí správním řádem, a zvláštní zákon neobsahuje odlišnou úpravu, která by výslovně vylučovala předání písemnosti zmocněnci pro doručování, použije správní orgán k doručení obálku s modrým pruhem. Doručení písemnosti v obálce s červeným pruhem by přicházelo v úvahu pouze v případě, že by ze zvláštního zákona bylo možno alespoň nepřímo dovodit, že jde o písemnost takové povahy, u níž nepřipadá v úvahu její předání osobě odlišné od adresáta.  Doručovat písemnosti v obálce s červeným pruhem by měl správní orgán rovněž v případě, kdy by bylo zřejmé, že je vzhledem k okolnostem případu nezbytné, aby bylo doručeno přímo účastníkovi a zároveň nebylo správnímu orgánu známo, zda a komu udělil účastník řízení plnou moc pro přebírání písemností, popřípadě tehdy, když by správnímu orgánu bylo známo, že adresát písemnosti udělil plnou moc pro přebírání písemností určených do vlastních rukou osobě, která vystupuje v řízení s protichůdným zájmem. 

7.
Č. jednací:  2005/3085/23
Datum:  19.7.2005
Věc:     Stanovisko k výkladu živnostenského zákona v souvislosti s prodejem tabákových výrobků konečnému spotřebiteli

V zákoně č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů  (dále jen „zákon“), který  stanoví mimo jiné podmínky zdaňování tabákových výrobků spotřební daní a  způsob značení a prodeje tabákových výrobků, je v ustanovení § 110 stanoven zákaz prodeje za cenu nižší než je cena pro konečného spotřebitele uvedená na tabákové nálepce. Podle tohoto ustanovení nesmí prodejce prodávat konečnému spotřebiteli tabákové výrobky za cenu nižší, než je cena uvedená na tabákové nálepce. Tento zákaz platí pouze v případě prodeje konečnému spotřebiteli. Tabákové výrobky mohou být za cenu nižší než je cena pro konečného spotřebitele tedy prodávány těm, kteří je dále prodávají. Není-li kupující konečným spotřebitelem, není prodejcem porušeno ustanovení §110 zákona. Od účinnosti novely zákona o spotřebních daních, tedy od 1. července 2005, přibude do tohoto zákona ustanovení §111a, které zavede také zákaz nákupu cigaret za cenu nižší než cena pro konečného spotřebitele (Konečný spotřebitel nesmí nakupovat cigarety za cenu nižší, než je cena pro konečného spotřebitele uvedená na tabákové nálepce, nestanoví-li tento zákon jinak. To neplatí při bezúplatném nabytí cigaret jako zkušebních vzorků). Z těchto důvodů je třeba skutečně jednoznačně určit, kdo může tabákové výrobky dále prodávat, resp. kdo je dále prodávat nemůže a je tedy z tohoto hlediska konečným spotřebitelem. Na základě Vašeho dopisu a výše uvedeného odbor 30 GŘC oslovil Ministerstvo průmyslu a obchodu, které se k otázce prodeje tabákových výrobků v režimu živnostenského zákona vyjádřilo takto:  Prodej tabákových výrobků přímému spotřebiteli je v současné době obsahem volné ohlašovací živnosti s předmětem podnikání „Specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím". Bližší vymezení předmětu činnosti s uvedením konkrétního oboru, který charakterizuje podnikatelskou činnost (v daném případě tabákovými výrobky) se uvádí v živnostenském rejstříku jako další doplňující údaj oznámený podnikatelem. Pokud podnikatel trvá na tom, že chce mít konkrétní vymezení předmětu činnosti uvedeno i na živnostenském listě, je to možné. V tomto případě však provozování činnosti nad rozsah uvedený na živnostenském listě by bylo neoprávněným podnikáním. Podnikatel, který má živnostenské oprávnění pro živnost „Specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím", může tak prodávat tabákové výrobky tehdy, pokud je toto zřejmé buď přímo z živnostenského listu nebo (má-li na živnostenském listě zapsán předmět podnikání obecně) z údajů zapsaných ve vymezení předmětu činnosti v živnostenském rejstříku. Předmětnou činnost může podnikatelský subjekt vykonávat též v rámci živnostenského oprávnění pro předmět podnikání „Maloobchod tabákovými výrobky" podle právní úpravy obsažené v nařízení vlády č. 140/2000 Sb. a platné do 1.11.2004, kdy pro tento prodej byla vyčleněna samostatná živnost. Tomuto živnostenskému oprávnění odpovídala obsahová náplň stanovená nařízením vlády č. 469/2000 Sb., podle které podnikatel je oprávněn k nákupu zboží za účelem dalšího prodeje přímému spotřebiteli. Pro úplnost uvádíme, že do doby nabytí účinnosti nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných, tj. do 1.1.2001, byla u volných živností volba pojmenování předmětu podnikání plně v kompetenci ohlašovatele s tím, že předmět podnikání musel být určen s dostatečnou určitostí a jednoznačností. Prodej tabákových výrobků mohl být vykonáván v rámci živnosti „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej", ale eventuelně i pod různě modifikovaným podobným názvem. Průkazy živnostenských oprávnění pro živnosti ohlašovací volné, které byly vydány přede dnem účinnosti výše uvedeného nařízení vlády zůstávají tak v platnosti a pokud podnikatel nepožádá o nahrazení příslušného průkazu živnostenského oprávnění tak, aby název živnosti byl v souladu s vládním nařízením č. 140/2000 Sb., v platném znění, zůstává v platnosti živnostenské oprávnění s původním názvem živnosti. Ke konkrétnímu dotazu, zda podnikatel, který vykonává maloobchodní činnost v oboru textilu, může prodávat i tabákové výrobky, uvádíme, že je nutné postupovat případ  od případu. Například podnikatel, který má na živnostenském listě jako předmět podnikání uvedeno „Specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím - prodej textilu“ by tabákové výrobky prodávat nemohl, avšak podnikatel, který má obecně na živnostenském listě uveden předmět podnikání „Specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím“ a v živnostenském rejstříku má kromě textilu uveden i prodej tabákových výroků, může tabákové výrobky prodávat. Pokud jde o velkoobchodní prodej, je obsahovou náplní této volné ohlašovací živnosti nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje k podnikatelské činnosti, nejedná se o prodej přímému spotřebiteli. Pokud jde o vymezení předmětu činnosti, a název živnosti, platí v podstatě to samé, co je výše uvedeno pro maloobchodní prodej. Dále uvádíme, že v souladu s ustanovením § 42 živnostenského zákona je podnikatel provozující živnost, která spočívá ve výrobní činnosti, oprávněn v rámci této živnosti kromě jiného také výrobky prodávat, zůstane-li zachována povaha živnosti. Zákon tak vymezuje určité činnosti, které sice fakticky meze výrobní činnosti přesahují, zároveň však stanoví, že tyto přesahy jsou možné jen tehdy, pokud zůstane zachována povaha živnosti. To znamená, že podnikatel, který je oprávněn vyrábět tabákové výrobky na základě živnostenského oprávnění pro živnost „Zpracování tabáku a výroba tabákových výrobků", může za předpokladu zachování povahy živnosti jako živnosti výrobní tabákové výrobky i prodávat, přičemž není stanoveno, zda v rámci velkoobchodu nebo maloobchodu. Pro úplnost sdělujeme, že tabákové výrobky lze v souladu s nařízením vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, prodávat jako doplňkový prodej i v rámci živnosti „Hostinská činnost“ a živnosti „Provozování čerpacích stanic s pohonnými hmotami“. Na základě živnosti „Maloobchod provozovaný mimo řádné provozovny“ lze tabákové výrobky prodávat za předpokladu, že se jedná o stánky s prodejem denního tisku (§ 133 odst. 2 zákona), případně stánky s občerstvením (§ 133 odst. 3 zákona). V případech uvedených v tomto odstavci se jedná o prodej přímému spotřebiteli.

8.
Č. jednací:  bez čísla
Datum:  zveřejněno 9.6.2005
Věc:  Správní poplatky po novele zákona o spotřebních daních

Podnětem pro zpracování stanoviska je otázka, zda budou po nabytí účinnosti novely zákona o spotřebních daních zpoplatňovány návrhy na vydání povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu (§ 60a zákona o spotřebních daních, ve znění od 1. 7. 2005) a návrhy na vydání povolení pro daňové zástupce (§ 23a zákona o spotřebních daních, ve znění od 1. 7. 2005). V současné době je návrh na vydání povolení k nákupu a prodeji zkapalněných ropných plynů zpoplatňován, a to na základě ustanovení Položky 1 bod 1 písm. h) Sazebníku správních poplatků, § 60 odst. 2 zákona o spotřebních daních a § 13 zákona o spotřebních daních. Po nabytí účinnosti novely zákona o spotřebních daních však bude povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu vydáváno bez vazby na ustanovení § 13 zákona o spotřebních daních. Při zpoplatňování žádostí či návrhů daňových subjektů je nutné vycházet z platných a účinných právních předpisů. Sazebník správních poplatků, který je přílohou zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, dále jen „zákon o správních poplatcích“, návrh na vydání povolení k nákupu zkapalněných ropných plynů uvedených do volného daňového oběhu ani návrh na vydání povolení pro daňového zástupce nezná, a proto podání těchto návrhů nepodléhá zpoplatnění podle zákona o správních poplatcích. Součástí výše uvedené novely zákona o spotřebních daních je sice i novela zákona o správních poplatcích, která se však této problematiky netýká, a proto nebudou od 1. 7. 2005 tyto návrhy daňových subjektů zpoplatňovány.

9.
Č. jednací:  bez čísla
Datum:  zveřejněno 9.6.2005
Věc:  Stanovisko k uplatňování zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,
  ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k zákonu č. 61/1997 Sb., o lihu, ve
  znění pozdějších předpisů

Zákon č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“) stanoví v § 4 odst. 7 povinnosti pěstitele ve vztahu k právnické nebo fyzické osobě provozující pěstitelskou pálenici a náležitosti písemného prohlášení o splnění těchto povinností. Jednou z náležitostí tohoto písemného prohlášení je jméno a příjmení pěstitele, adresa trvalého bydliště a rodné číslo pěstitele.Ustanovení § 4 odst. 9 zákona o lihu ukládá právnické nebo fyzické osobě provozující pěstitelskou pálenici povinnost vést o každém případu pěstitelského pálení evidenci a stanoví obsah této povinné evidence. Vedení evidence pěstitelů v podobě, kterou ukládá zákon o lihu je zpracováním osobních údajů ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Právnická nebo fyzická osoba provozující pěstitelskou pálenici má tak postavení zpracovatele ve smyslu § 4 písm. k) zákona o ochraně osobních údajů a má povinnost s nimi nakládat v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Pěstitel – fyzická osoba se dle našeho názoru v tomto případě nemůže dovolávat toho, že požadování sdělení rodného čísla je v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Odmítne-li však pěstitel – fyzická osoba sdělit své rodné číslo, neměl by provozovatel pěstitelské pálenice zakázku přijmout, protože by nebyl schopen doložit kompletní evidenci, již je ze zákona povinen vést.

Služební předpisy

1. SP č. 47/2006 - Doprava vybraných výrobků - novela SP č. 45/2004
2. SP č. 05/2006 - Povolovací řízení podle zákona o spotřebních daních
3. SP č. 60/2004 - Kontrola dopravy vybraných výrobků
4. SP č. 45/2004 - Doprava vybraných výrobků novelizován SP č. 47/2006

Vnitřní pokyny

1. VP č. 51/2008 – Kontrola výroby, evidence a oběhu lihu
2. VP č. 45/2008 - Sjednocení postupu celních úřadů při aplikaci ustanovení § 57 odst. 6                               zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních
3. VP č. 41/2008 - Ekologické daně - vybraná ustanovení zákona - novela VP č. 73/2007
4. VP č. 27/2008 - Provádění cenových kontrol - novela VP č. 01/2007
5. VP č. 78/2007 - Evidence a kontrola lihu určeného pro přimíchávání do pohonných hmot                                   nebo pro výrobu ETBE 
6. VP č. 73/2007 - Ekologické daně - vybraná ustanovení zákona - novelizován VP č. 41/2008
7. VP č. 39/2007 - Výroba piva, kontrola a evidence
8. VP č. 01/2007 - Provádění cenových kontrol - novelizován VP č. 27/2008
9. VP č. 97/2006 - Postup správce daně při povolovacím řízení podle § 13, § 20, § 22 a § 23                               zákona o spotřebních daních
10. VP č. 36/2006 - Vzor zvláštního razítka podle nařízení Komise č. 2225/93
11. VP č. 26/2006 - Monitoring „kvality“ pohonných hmot ze strany správce daně
12. VP č. 19/2005 - Metodika kontrolní činnosti v daňovém řízení
13. VP č. 16/2005 - Registrace plátců spotřební daně

Vnitřní pokyny a služební předpisy jsou vnitřními normativními akty řízení Celní správy České republiky. Služebními předpisy se stanoví zejména časově neomezená, opakovaná opatření, postupy, povinnosti a úkoly, které zajišťují celníci nebo občanští zaměstnanci, a které vyplývají z právních předpisů, dále pak komplexní úpravy postupů, konkrétních povinností a úkolů v zásadních činnostech celních orgánů při výkonu celnictví a při aplikaci celních předpisů nebo mezinárodních smluv.
Vnitřními pokyny se stanoví zejména postup celního orgánu při organizaci a zajišťování dílčích, lokálních nebo časově omezených úkolů, opatření nebo technologie vyplývající z procesu aplikace celních předpisů, dále pak podrobné postupy celního orgánu v oblasti organizačně technického zabezpečení některé agendy, která bezprostředně souvisí s aplikací celních předpisů, nebo na ní navazuje a konečně sjednocující pravidla pro výklad a aplikaci konkrétních ustanovení právních předpisů, a to na základě judikatury, oficiálních výkladových stanovisek nebo poznatků získaných zevšeobecněním výsledků přezkumného řízení.
Vnitřní pokyny a služební předpisy jsou určeny výhradně pro služební potřeby. Z tohoto důvodu nelze výše uvedené interní normativní akty předat.
Vybrané části vnitřních pokynů a služebních předpisů, týkající se obecných výkladů některých ustanovení právních předpisů nebo přístupu celních orgánů vůči povinným subjektům v konkrétních oblastech jsou zveřejněny na internetových stránkách celní správy (např. ekologické daně - vybraná ustanovení zákona, aplikace ustanovení § 57 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, evidence a oběh lihu).